Kate + Nathaniel

Místo: Kdekoliv v Antagoře, s ohledem postupu hry se může měnit
Počasí: Poměrně chladnější část dne, ale stále je teplo, vypadá to na brzký déšť, ale postupem hry se může měnit
Pořadí: dle nadpisu – Kate + Nath

Kate: Podívala jsem se na hodiny, ale řekla si, že přeci není ani pozdě a už vůbec není brzy na procházku. Mohu jít na procházku klidně i ve dvě ráno a nikomu to nebude vadit. Komu taky? Před několika dny jsem potkala Roona s jeho snoubenkou! Měla jsem z něj šílenou radost, možná proto jsem byla více šťastnější a šťastná aura byla všude kolem mě, ale krotila jsem ji, hodně jsem se krotila, aby se nic nestalo. Tedy něco, co by se mi moc nelíbilo. Vyšla jsem ze svého domku, co byl tak provizorní, rovnou ven. Těžko říct, kam se vydám, ale měla jsem zpočátku v plánu kavárnu, nebo bar? To bylo vlastně jedno. Nadechla jsem se dlouze chladného vzduchu, ale byla jen v triku a kraťasech, trochu bláznivé, ale mně bylo šílený vedro. Mobil, klíče a peníze jsem hodila do kapes a vydala se rovnou vstříc městu.

Nathaniel: Slunce konečně zapadlo a mohl jsem beze strachu odejít z hotelového pokoje. Nečekal jsem, že v tomhle městě budu tak dlouho, práci jsem už vyřídil, zametl stopy a mohl jsem odejít. Jenže bylo tady dost příležitostí a nabídek. Možná bych si mohl pořídit nějaký byt, přeci jen zůstávat v hotelu tak dlouho je otravné. A lidé znají vaši tvář. Přetáhnu si kapuci od mikiny přes hlavu a vydám se do ulic města. Neměl jsem žádný cíl, však on se časem nějaký najde. Zabořím ruce do kapes a rozhlédnu se kolem, ulice byly prázdné, na silnici sem tam projelo nějaké to auto. Nebylo se čemu divit, byl jsem v opuštěnější části města- bylo to tak lepší. Zhluboka se nadechnu a ucítím slabý pach lidí, kteří nedávno prošli. Naštěstí jsem se včera nakrmil, takže bylo bezpečné vyjít do ulic mezi lidi, ale i tak jsem věděl, že jsem nepředvídatelný. Pokud ucítím pach krve, ta stvůra by zase mohla dostat hlad. Ušklíbnu se, nevadilo mi brát lidské životy, horší to potom bylo s odklízením těl a se svědky, kteří se nikdy nedožili dalšího rána.

Kate: Jedna dvě, upír jde, upír si jde pro tebe! Zubila jsem se v mysli. Ale kde ten upír je? Hmm? Nikde, protože já nejsem ani upír ani vlkodlak. Jsem Rumpl… Kate! Do háje, zklidni své myšlenky okřikla jsem se někde v duchu, ale zašklebila se a podívala se kolem sebe. Byla noc, akorát tak, aby ze svých děr vylézali upíři a další temná stvoření. Zavrčela jsem si lehce pro sebe a mé oči zrudovatěly, ale zamrkala jsem jimi a kráčela dál. Krev, sladká vůně krve. Myslím si, že ten upír k dnešní snídani byl pro mě dostačující. Ještě teď jsem cítila jeho krev ve svých ústech. Jak říkám, upíry neházím do jednoho pytle, ale když už po mně zaútočí, neznám slitování. Duše ve mně a srdce, nezná to slitování s někým, kdo ztratí sám sebe. Nadechla jsem se, vydechla, ale podívala se kolem sebe. Nadechla jsem se dlouze, abych zjistila, kdo se kolem mě nyní nachází. Vše je tak stejné, všechno stejné! Ušklíbla jsem se, ale došla k blízkému parku a podívala se směrem k jedné fontáně, ke které jsem nakonec pomalým krokem došla a svojí rukou rozčeřila vodní hladinu.

Nathaniel: Už nějakou tu chvíli jsem kráčel městem a hledal nějaké místo, kam bych se podíval. Bar by byl skvělý, ale žádný jsem kupodivu po cestě nepotkal. Zahlédnu pár desítek metrů ode mě park a zastavím se. Bylo tam dost stromů a lampy osvětlovaly jen hlavní cestičku, mezi keři a stromy byla tma, ideální místo pro mě. Přejdu silnici a rozejdu se do parku, držel jsem se ve stínu stromů a pohyboval se naprosto tiše, jedna z věcí, kterou se člověk… upír v mé profesi musí co nejrychleji naučit. Byl jsem si jistý, že by mě žádný člověk nezahlédl, ani kdyby stál pár metrů ode mě, dost tomu napomáhalo černé oblečení a tma kolem. Lidé mi někdy připadali tak slepí, viděl jsem ve tmě dokonale, když si pomyslím, že jsem někdy tyhle smysly neměl… To bylo ale už dávno, velmi dávno. Zaslechnu zvuk tekoucí vody a ohlédnu se tím směrem, byla tam fontána a u ní nějaký člověk. Nakloním hlavu na stranu a vydám se blíž k ní, už po pár krocích jsem rozeznal, že je to dívka, prohlédnu si ji a opřu se o strom pár metrů od ní, dávala jsem si však pozor, aby nezakřupala jediná větvička, která by mohla upozornit na moji přítomnost.

Kate: Ono si člověk řekne, jsem nový ve městě, mohl bych prozkoumat každý jeho kout, ale snad se neztratím. Jenže já si mohu říct, že prozkoumám jen pachy a bude mi to stačit. Najdu cestu kamkoliv. Zapamatovat si místa dle pachu umí kdokoliv. V parku bylo dost stromů a lampy osvětlovaly jen hlavní cesty. Takže asi tak, kdyby se tu skrývalo něco… ne, nenechám se zabít! To by mě ani nenapadlo. Ušklíbla jsem se tomu, nadechla se a vydechla. Opravdu jsem dneska měla skvělou náladu. Těžko říct, jestli je to opravdu díky té dnešní krvi. Navíc nyní jen v černých kraťasech a svém triku, co bylo šedivé, jsem působila neškodně. Jo, hodně moc neškodně. Po nějaké chvilce mě můj vnitřní senzor na něco upozornil. Mé oči se podívaly kolem sebe, jen tak před sebe, neotáčela jsem se. Můj sluch působil dost vnímavě. Ve vlčí podobě bych slyšela líp, ale takhle to stačilo. Navíc, jak je mi známo, většina nadpřirozena nerozezná ve mně moji pravou osobnost. Rozčeřila jsem vodní hladinu a byla naprosto v klidu. Lehce jsem si opláchla obličej a zadívala se k měsíci, který zářil na obloze. Nutkání si zavýt? Ani to ne, nebyla jsem přeci vlkodlak. I když vlk ve mně dřímal.

Nathaniel: Chvíli jsem tu dívku sledoval, poté ale směrem ke mně zafoukal vítr. Ucítil jsem její pach a na chvíli musel zavřít oči. Dříve bych se po ní rovnou vrhl, ale již nejsme mladý upír, ovládám se, alespoň trochu. Nikomu nebudu nic nalhávat, mé sebeovládání nebylo dobré, ale většina upírů by se divila, že vůbec nějaké mám. Poté se na mě většinou vrhli, protože stvůry noci… Bylo to jakési pravidlo, že mě mají eliminovat, abych neprozradil jejich tajemství. Zavrtím hlavou a opět se zadívám na tu dívku, na tváři se mi objeví úšklebek a rozhlédnu se po okolí. Kousek ode mě ležela velká, suchá větev. Prudce na ní dupnu a okolím se rozlehne hlasité zakřupání, poté ale ihned použiji svou schopnost splynutí. Ve vteřině se objevím za stromem o pár desítek metrů dál, než jsem předtím stál. Chtěl jsem se trochu pobavit a možná ji trochu vyděsit. Za předpokladu, že je to člověk, pokud ne, tak by mi to trochu zkazilo plány. Na druhou stranu, její krev by byla vskutku výtečná…

Kate: Kdopak to asi je? Kdybych mohla zavětřit. Měla jsem trochu neštěstí v tom, že bylo bezvětří, a když už, tak zafoukal vítr jeho směrem. Jaká škoda, mohla jsem ho odhalit hned. Trochu jsem z toho byla smutnější, ale rázem se usmívala a litovala toho, že není ve fontáně ryba. Ryba ke svačince, ahhh. Rozplývala jsem se nad tím, dokud jsem nezaslechla hlasité zakřupání. Přimhouřila jsem oči, dobře, nemusel na to tolik dupat. Můj sluch je moc citlivý i v mé lidské podobě, proč to dělá? Hmm? Ušklíbla jsem se a pobaveně se podívala směrem, kde jsem ho předtím slyšela. Mohla bych se přeměnit, ale ještě chvilku si mohu hrát nějakou hru. Podívala jsem se směrem k měsíci a šla dál od fontány, byla tam menší louka. Osvětlená právě měsícem a vznášely se nad ní světlušky. Spíše světlušáci. Usmívala jsem se a mé oči zářily. Milovala jsem noci, kdy jsem se procházela za svitu měsíce.

Nathaniel: Začínal jsem se nudit, ani nenadskočila. Tiše si odfrknu, ale přece jen se vydám za ní, když se vydá na nedalekou louku. Stáhnu si kapuci více do obličeje a přidám do kroku, už jsem si nedával pozor na to, abych šel potichu. Pod nohama mi zakřupe další větvička, musela to slyšet, ale byla tak v klidu. Třeba je hluchá? To by leccos vysvětlovalo. Povzdechnu si a zadívám se na nebe, na kterém zářil měsíc a osvětloval malou louku, která nebyla ukryta ve stínu stromů. Neměl jsem rád světlo, nemohl jsem používat svou nejsilnější schopnost. Zastavím se na okraji louky, na kraji, kde končily stíny stromů. Přemýšlel jsem, jestli promluvit, ale nenapadalo mě, co říct. Nejspíš to nechám na ni, snad si mě brzy všimne a nebude na mě jen zírat. Nebo křičet a utíkat, to ženy občas dělávaly. Opět si upravím kapuci, aby zakrývala mé oči. Stále jsem měl svůj sluch a kdyby utíkala, v mžiku bych byl u ní.

Kate: Usmála jsem se, bavilo mě ignorovat cokoliv, jen proto, abych toho druhého trochu popudila a naštvala. Jo, baví mě to, já nevím proč. Možná jsem byla moc hravá, díky tomu, že jsem měla hravé dětství. Jo, do doby, než jsem viděla matku a malého brášku zemřít. Rukou upíra, toho upíra, jehož krev jsme si s bratrem dali. Já vypila jeho manželku, možná dceru, tenkrát mi to bylo jedno. Hlavní bylo, že je mrtvý, ale život jim to nenavrátí. Slyšela jsem ho. Blížil se, usmála jsem se potěšeně. Nevydržel to? Zašklebila jsem se v duchu, ale vydechla dlouze a vyšel ze mě obláček páry. Jo, je asi trochu zima, ale mně to starosti nedělalo. ,,Vždy pronásleduješ ostatní, sleduješ je a snažíš se je vyděsit k smrti?" usmála jsem se, pronesla to s lehkým pobavením a zkoumavě otočila hlavu tam, kde stála postava zahalená v kapuci. Prohlédla jsem si ho. Vlčí oči si jej prohlédly, ale ještě jsem měla své lidské oči, hnědé, které tu postavu zkoumaly. Co udělá? Kdybych mohla předvídat pohyby, bude to asi nejlepší, ale štěstí mi nepřeje.

Nathaniel: Konečně promluví a otočí se na mě. Hned mi bylo jasné, že o mě ví již delší dobu. Zabořím ruce do kapes a zamyslím si nad její otázkou, pravda byla, že jsem se nudil a neměl co dělat. Věčnost je dlouhá doba a když nemám práci, nudím se.
„Jen když nemám nic lepšího na práci a je k tomu vhodná příležitost,“ odpovím jí a sundám si kapuci z hlavy, abych si ji mohl lépe prohlédnout, teď když ke mně stála čelem. Ještě ji nezabiji, vypadá zajímavě a vůbec se nebojí, možná bych se o ní mohl dozvědět trochu víc. Probudila ve mně zvědavost a ani jsem neměl hlad, tedy zatím ne. Udělám k ní pár kroků a dostanu se na osvětlenější část louky. Pitomý měsíc, měl jsem nejraději zatmění, nebo když bylo zataženo, jenže na nebi nebyl ani jeden mráček a jasně jsem viděl miliony hvězd, které pokrývaly oblohu. Znovu přesunu svou pozornost na tu dívku a opět se k ní rozejdu, co s ní? Vyděsit se mi ji nepodařilo, co jiného bych mohl zkusit?

Kate: Sledovala jsem ho. Kopírovala každý jeho pohyb nepatrně vlastními smysly a instinkty. Instinkty lovkyně a dravého zvířete, které se nebojí jít pro zbraň daleko. Dívala jsem se na něj, zcela klidně a byla ráda za to, že mám nad sebou tolik nádherných hvězd. Uvítala bych společnost jiného rázu. Odpověděl mi a sundal si kapuci z hlavy, kdy jsem si ho lépe mohla prohlédnout. Přimhouřila jsem oči a on udělal několik kroků. ,,To je zvláštní zábava, ale asi je to běžné," trochu jsem protočila oči. No, hlavně to bavilo lidi…v jakém to století? Na moji paměť moc velká otázka. Rozešel se ke mně, kdy jsem se lehce zamračila. ,,Neradila bych se přibližovat," usmála jsem se zatím přátelsky, ale brzy se to nemusí ukazovat jako přátelská část.

Nathaniel: Ušklíbnu se, běžné? V této době? Lidé se spíše bály, ale můj instinkt mi říkal, abych si dával pozor, že může být nebezpečná.
„Běžné? Neřekl bych,“ odpovím ji a zastavím se. Mile mi řekne, abych se nepřibližoval. Zasměji se tomu a lehce nakloním hlavu na stranu. Vypadala přátelsky, ale měla pohled lovce. Nebyl kořist, ale to ani já.
„Oh? A copak mi uděláš, maličká?“ zeptám se jí s úsměvem na rtech a znovu k ní udělám pár kroků, zastavím se asi dva metry před ní. Ruce nechám v kapsách, ale všechny mé svaly byly napjaté, připraveny ať už k útoku, či k obraně. Nepodceňoval jsem ji, nevyplácelo se to. Tedy dokud jsem doopravdy nevěděl, co je zač. Vzhled mnohdy klamal a já nehodlal skončit mrtvý někde v kanále. I když ta bestie ve mě by to nedovolila.

Kate: Dívala jsem se na něj. Jo běžně, ve století. Eeeee… hmmm, vnitřní kontrolka blikala a pak vyprskla na mě, že prej jí nemám zatěžovat takhle těžkýma otázkama. Nad tím jsem se v mysli zašklebila, zasmála se a lehce si povzdechla. ,,No, takových pár let zpátky jo," zazubila jsem se. On se na chvilku zastavil, kdy jsem mu zatím mile řekla, aby se nepřibližoval. Zasmál se, naklonil hlavu na stranu a já ho sledovala se vší opatrností. Co mu udělám? Maličká? Jako fakt? Zasmála jsem se a lehce si promnula krk. ,,Záleží na tom, jak moc ohrožená se budu cítit," roztáhla jsem svůj úsměv, ano, i přes špatnou situaci se umím usmívat. Zastavil se dva metry přede mnou s rukama v kapsách. Prohlédla jsem si ho, trochu mi v očích probleskla rudá barva. Vlk ve mně byl asi hodně naštvaný, dobře, skrývat své emoce opravdu za masku úsměvu umím. Ale pak jsem se jen ušklíbla, pokrčila rameny. ,,Já se rozhodně nyní vydávám do baru," pousmála jsem se a podívala se k nebi ke hvězdám, ale stále jsem byla připravená se bránit vlastní silou, která byla díky ranní dávce krve upíra… velká!

Nathaniel: Barva očí se ji na vteřinku změní na rudou, takže opravdu není člověk. Vytáhnu ruce z kapes, co mohla být? Upír? Vlkodlak? Polo-vlko-něco? Kdo ví? Musel bych mít více informací, jen barva očí mi nestačí. Byla nebezpečná, ale nic co bych nezvládl. Řekne mi, že jde do baru a zadívá se na oblohu. Takže to tady nejspíš dobře zná.
„Bar? To zní dobře, žádného jsem si ale v blízkém okolí nevšiml,“ řeknu a rozhlédnu se po okolí. Opravdu bych se rád něčeho napil. A teď nemyslím krev. Možná si na hotel přivést nějakou dívku a poté se nakrmit? Těla bych se zbavil později. Ušklíbnu se, otočím se a poodejdu dál od dívky. Znovu dám ruce do kapes a uvolním se. Chtěl jsem jí dát najevo, že jí neublížím, sám jsem byl ale ve střehu.
„Byl bych vděčný, kdyby jsi mě k nějakému nasměrovala. Mimochodem, jmenuji se Nathaniel, a ty?“ zeptám se a zase se na ni otočím. Nechtěl jsem ji mít za zády, i když kdyby na mě zaútočila, slyšel bych to.

Kate: Právě, být polovlkoupírem mi dávalo šance. Některé mé oběti si mysleli, že jsem vlkodlak, jenže se spletli. Další, že jsem upír, ale další omyl. Jak smutné, že? Tomu jsem se opravdu někdy musela tlemit, ale mé oči byly jen matečné pro ostatní. Ne, jen ať si přemýšlí, kdo jsem. Usmívala jsem se a řekla mu o baru, kdy řekl, že si žádného nevšiml. ,,Pár se jich zde najde, sic za ten týden mého pobytu zde jsem neměla ještě možnost to tu prolézt celé," pokrčila jsem rameny a usmála se, když se mladík ušklíbl a poodešel dál ode mě. Sledovala jsem jeho pohyby, když jeho ruce spočinuly zpět v kapsách a uvolnil se. ,,Fajn, U Černé labutě mají docela dobré pití," kývla jsem. A taky se tam nachází dostatek upírů pro moji maličkost občas. Nad tím jsem se jen v duchu zasmála, ale zaznamenala jeho jméno. ,,Já jsem Kate," odvětila jsem, ale rozešla se za ním se vší ostražitostí. Jeden sebemenší špatný pohyb a jsem v ráži, o tom jsem věděla, ale on ne…O to větší zábava pro mě.

Nathaniel: Přikývnu a beze slova se za ní rozejdu, tedy spíše jsem šel vedle ní. Bylo by pro ni nepříjemné, kdybych šel za ní, měl bych výhodu, ale nechtěl jsem ji ani za sebou. Držel jsem si menší odstup a stále šel vedle ní s rukama v kapsách. Nechtěl jsem, aby se cítila ohrožená, nějak se mi s ní nechtělo bojovat. Ne že bych se bál, ale raději jsem věděl, do čeho jdu. A ukáže mi bar, přece si nezabiji průvodce!
„Takže jsi tady taky nová? Týden není moc dlouhá doba,“ zeptám se jí nakonec a natočím hlavu, abych na ni lépe viděl.
„Jsem tady o trochu déle než ty a znáš to tady lépe, možná bych měl chodit ven častěji,“ zamručím. Většinu času jsem strávil mou prací, sbíráním informací s mém cíli a poté jsem ho jednoduše nechal zmizet. Bohužel jsem se tak dostal jen na pár vybraných míst, které byly většinou v tom největším zapadákově.

Kate: Měla jsem ho vedle sebe, byl tedy s odstupem, ale přeci jen jsem o něm raději měla přehled. Trochu jsem se víc nadechla, vsála do svých plic pachy a ucítila upíra. Je vedle mě? Takže je to on? No, skvělé. Ale jak říkám, neháži všechny upíry do stejného pytle. Někteří si to nezasloužili. Jenže takového je těžké najít. Promnula jsem si lehce krk. ,,Jojo, dá se to tak říct," zazubila jsem se, ale svých čenichem jsem prošmejdila nejspíše největší část města. Hlavně při hledání zmrzliny. ,,To bude ten kámen úrazu," zasmála jsem se na poznámku o tom, že nechodí ven tak často. ,,Já se prakticky doma zastavím jen na pár minut," dopověděla jsem a lehce se protáhla, ale došla na hlavní cestu v parku a kráčela po ní až k hlavní bráně. Jo, doma někdy ani nespím. Les mě přitahoval odjakživa. Nejspíše to je díky tomu, že náš dům byl u lesa, ale upíři nás stejně našli…

Nathaniel: Poslouchal jsem ji a rozhlížel se po okolí. Přeci jen pokud to bude dobrý bar, možná se tam budu chtít vrátit… Mluvila o svém domově, zadívám se na ni a chvilku nic neříkám. Domov… Žádný jsem neměl. Zastával jsem názor, že domov je tam, kde na vás někdo čeká, ale vím, jak by to dopadlo. Raději budu jen trávit dny po hotelech a noci venku. I když mohl bych si v Antagoře najít byt, bylo tu hodně nadpřirozených bytostí, takže spousta dobrého jídla. A taky hodně lidí, kteří chtěli vidět někoho jiného mrtvého. Ušklíbnu se a zhluboka se nadechnu. Cítil jsem slabý pach nějakého zvířete, vlka nejspíš, ale smíšený s něčím jiným, upír… Nejspíš bude, jak si to říkali? Polo-něco… Polovlkoupíři? Neměl jsem je moc v lásce, jejich proměna nebyla tak nebezpečná jako od obyčejných vlkodlaků, ale pokud vypili krev… Eh, pak se s nimi bojovalo špatně, byly to mrštné potvory. Ale odměna v podobě jejich krve byla sladká. Vždy mi dodala hodně energie. Před námi se objeví bar s velkým nápisem: U černé labutě. Hádám, že jsme na místě.
„Díky za doprovod, hafane,“ řeknu a ušklíbnu se.

Kate: Kdybych tu tak měla Adama. Já nevím, začínala jsem někde vevnitř sebe cítit, že se to mému vlčímu já nelíbí. Nelíbí se mu tahle situace a tahle společnost. Ten pach upíra. Nenávidím je, protože vím, co upíři dělají. Nesnáší polovlkoupíry z vlastních sobeckých důvodů. Jak nespolečensky nemravné. Lehce jsem si olízla spodní ret a věděla, že pokud by se ten vedle mě o něco pokusil, rozhodně nebudu ta, která uteče se staženým ocasem a má proměna bude rychlá a bezbolestná. Po chvilce jsem spatřila onen bar. Konečně na místě. Podívala jsem se na něj. ,,Hafane? Hehe, hezký pojmenování, pijavice," zašklebila jsem se, ale otevřela si dveře a vešla do baru, kdy mě do nosu uhodilo několik pachů, až jsem se trochu zašklebila, zamračila, ale došla k baru a objednala si zatím džus. Něco lehčího před těžkým alkoholem, ne? Zazubila jsem se v mysli, ale čekala, než mi objednané pití přistane před nosem. Zatím jsem se usadila na barovou židli a rozhlédla se kolem sebe. Pár upírů a vlkodlaků? Přimhouřila jsem oči, ale lehce si zabubnovala prsty o pult.

Nathaniel: Pijavice? Ušklíbnu se a rozejdu se za ní, otevře dveře a mě do nosu uhodí mnoho pachů. Zavřu oči a na chvíli přestanu dýchat, abych se uklidnil. Nechtěl jsem na sebe upozornit a vraždění v baru by tomu nepomohlo. Povzdechnu si a znovu otevřu dveře, které se za Kate zavřely. Rozhlédnu se kolem, bylo tady plno lidí, ale mezi nimi se nacházeli i nějací upíři a vlkodlaci, no bezva. Vzhledem k množství lidí by se nemělo nic stát, tedy možná si na někoho počkají venku a ten pak bude mít problém. Vydám se k baru a už z dálky si všimnu Kate. Ušklíbnu se a posadím na barovou židli hned vedle ní. Objednám si pití a pohodlně se jednou rukou opřu o bar a otočím se na hnědovlásku.
„Je tady celkem zajímavá směsice nadpřirozena,“ řeknu pobaveně, ale potichu, aby mě slyšela jen ona.

Kate: Označila jsem ho za pijavici. Neviděla jsem jeho úšklebek, ale šla dál. Cítila jsem několik pachů. Nadpřirozeno. Nelíbilo se mi to moc, ale cítila tam i lidi. Byla jsem naprosto v klidu a usadila se k baru. Bylo to tu fajn, ale podívala se na mladíka, který si ke mně přisedl. Napila jsem se džusu a podívala se na mladíka, který se na mě otočil. Mé oči se ho pozorně prohlédly a na jeho poznámku jsem se ušklíbla.
,,Upíři sem chodí, aby si našli své potencionální oběti, ale obvykle sem chodí i jejich lovci, kteří nepohrdnou jejich krví," řekla jsem se značným pobavením a podívala se kolem sebe, kdy můj pohled padl na muže se šrámem na tváři. Podíval se na mě trochu víc načuřeně, ale raději zůstal sedět. Poznala jsem ho, to je ten, jenž dostal nakládačku ode mě. Měl štěstí, že jsem byla dostatečně najezená a nechtěla ho zabít. Ušklíbla jsem se jeho směrem, ale podívala se na pijavici vedle mě. Pijavice, to označení mě začalo opravdu bavit. Já jsem dle něj hafan. Jo, bacha, koušu.

Nathnaiel: Barman před nás postaví objednané pití, mou pozornost však upoutá dívka vedle mě.
„Hádám, že ten lovec jsi ty, dej si ale pozor, aby jsi příště nebyla kořist,“ řeknu jí s úsměvem a sleduji dráhu jejího pohledu. Dívala se na nějakého muže se šrámem na tváři, nevypadal zrovna nadšeně.
„Oh, jeden ti nejspíš utekl,“ řeknu pobaveně, ten výraz znamenal jen jedno, mísil se v něm vztek, strach a touha po pomstě. Byl to upír, ale vypadal slabě, možná se ale mýlím, kdo ví? Ještě jednou si ho prohlédnu než se otočím zpátky k baru a napiji se svého pití.
„Ten si na tebe počká a půjde po tobě i se svými přáteli,“ poznamenám bez zájmu a dopiji lahodný nápoj. Viděl jsem tu skupinku a nejspíš se už domlouvali, kde si na ni počkají. Bylo jich nejspíš pět, možná víc. Třeba naštvala více lidí, kteří si to s ní budou chtít vyříkat. No, každopádně ji budu sledovat, bude to zajímavé.

Kate: Barman byl celkem rychlý, co se týkalo nalévání pití. Řekl, že hádá, že já jsem ten lovec. ,,Žádný strach, nechodím sem tak často," usmála jsem se a podívala se na tamtoho chlápka, co mě sledoval. Měl šrám ve tváři a v jeho výrazu se dal vyčíst strach, naštvanost a touha po pomstě. ,,Neutekl, jen, neměla jsem chuť na jeho krev, spíše to dopadlo tak proto, že měl na mě…ehm trochu násilnický zálusk, přepočítal se," zazubila jsem se. Napila jsem se a nevšímala si toho chlápka, kdy měl kolem sebe asi šest lidí, no prostě skupinka.
,,Jo, je to trotl a neumí do pěti počítat. Pozval si své přátelíčky," pokrčila jsem rameny s úšklebkem a nehodlala se o ně zajímat.

Narhaniel: Můj pohled klouzal od jednoho zákazníka k druhému. Snažil jsem se odhadnout, kdo je kdo a jak je nebezpečný. Byl jsem si ale celkem jistý, že nejnebezpečnějším tvorem jsem já. Ušklíbnu se, přesila by mě sice zdolala, ale měli by problémy, hlavně kdybych byl v temnotě. Měl bych tolik lahodné krve. Tolik kolik by jen mé hrdlo ráčilo. Pevně zavřu oči a otočím se zpátky k baru, napiji se mého pití a povzdechnu si. Věděl jsem, že mé oči již nabíraly rudou barvu, naštěstí se mi to podařilo zarazit. Neměl bych být hladový! Ale nikdy jsem neměl dost. Dnes půjdu lovit, ale teď ještě ne. Přeci jen času dost. Podívám se na dívku vedle sebe. Hmm, jak asi chutná její krev? Polovlkoupíři chutnali lahodně, dodávali velkou sílu a proto také byli často loveni. Nesměli být však podceňováni, pokud se napili krve, záleželo na štěstí a zkušenostech. Možná až odejdu budu mít tu možnost. Na tváři se mi objeví úsměv, ale raději se znovu podívám na barmana a naznačím mu, aby mi znovu přinesl to stejné pití.