V legínách a lehkém triku jsem se rozcvičovala na sluncem prosluněném plácku a nadechla se čerstvého vzduchu, který hned šel z plic ven. Dnešní den byl opravdu zajímavý a já se těšila, až pomůžu útulku. Lou, je ti jasné, že chceš trochu zvítězit neprávem? Ozval se ve mně hlas. A co je ti do toho.. Viděl jsi ty listiny, kdo to na co chce použít? Ani jeden sirotčinec, útulek.. nic! Zavrčela jsem v duchu a ten hlas ustoupil. Měla jsem číslo 7777 – ano, bylo nás tu asi 50 000 a všichni chtěli vyhrát – ale mají mezi sebou mě! Uchechtla jsem se a postavila se do toho návalu lidí. Napila jsem se z flašky a adrenalin stoupal. Několik lidí do sebe bušilo, aby se naadrenalinovali a já se jen poušklíbla a občas jsem zaslechla myšlenku od někoho. Ta holčička si myslí, kdo ví je jak silná… vždyť je hubená. Slyšela jsem myšlenku, kdy jsem zaregistrovala, že se mluvilo o mě. Chlap s číslem 7698. Nadechla jsem se a vydechla, dostala vztek, ale spíše více hraný vztek. Emoce vystoupali a start byl oznámen. Odrazila jsem od sebe toho, jenž do mě narazil a svým pohledem jsem ho nechala spadnout na několik lidí běžících vepředu. Uchechtla jsem se a šla poklidně v klidu krokem, jako by se nic nedělo. Někdo se na mě sem tam podíval, ale já se zaměřovala na ty vzadu, protože ti většinou pak vystřelí dopředu. Cítila jsem z nich tu energii a mlsně se olízla. Běžela jsem trasou a byla v posledním chumlu lidí. Sledovala jsem je, jak blednou. Jeden mi podkopl nohy, až jsem to vybrala a byla na něj naštvaná dostatečně. Začal slábnout, bledl a bledl a bledl, až se sesunul k zemi. Zdravotníci k němu přiběhli a zjišťovali puls. Odejít na 1 kilometru.. slabé. Ušklíbla jsem se a zrychlila tempo, abych mohla poklidem se dostat k dalším. Pro lidské oko jsem mohla být viditelná jen málo, proto jsem je i zároveň ovlivňovala, aby si mě nevšímali. Ztratila jsem se v davu, tedy spíše v největší skupině lidí, co si běžela pro vítězství. Ušklíbla jsem se a začala se dotýkat lokty okolních lidí, kdy jsem za to vlastně ani moc nemohla – ale hůř pro ně, jeden začal zvracet, druhý šel do mdlob a já si v poklidu běžela dál a nic mě netížilo!
Komentátorův hlas hlásal, kolik nás ještě běží. Hlásil také, že se někteří účastníci kácí k zemi z neznámých důvodů, ale většina se musí jít vyzvracet, či se k někomu volá sanitka. Jen jsem se v mém nitru zašklebila, kdo za to asi tak může? No kdopak. Louisa nééé. Ale Louisa jooo. Zasmála jsem se ve svém nitru a v mých myšlenkách. Moje čtyři sedmičky v čísle byly vážně magické, protože jsem se postupně dostávala dopředu a dopředu. Běžela jsem poněkud rychleji než ostatní, až to bylo nejspíše všem divné. Nemohli tušit, že já jsem poháněna energií těch, co zůstávají za mnou slabí. Nepatrně jsem se dotkla jednoho účastníka holou rukou, pocítila najednou v sobě náraz, svaly se mi napjaly a on se sesunul k zemi. Byl to ten s číslem 7698, ten, na něhož jsem měla vztek a zlost. Mohla jsem se pošklebit, ale tak skrývaně, aby mě nikdo nepodezříval. Běžela jsem dál a vnímala černé šmouhy v mém okolí. Po chvilce se objevil stánek s pitím, kde jsem si vzala jednu flašku, orazítkovala kontrolní stanoviště a běžela dál. Byla jsem v největší skupince lidí, která se držela poněkud v prostředku pole. Vepředu byla další skupinka. Necítila jsem žádnou přítomnost nadpřirozena, ale trochu jsem se mýlila. Vběhli jsme do lesa a někteří se rozhodli, že sejdou z cesty, ale já běžela dál podle trasy a očipovala si další kartu. Zaregistrovala jsem pohyb, rychlý pohyb, kdy jsem okamžitě byla v čudu po zneviditelnění a uskočila stranou. Kde jsi ty parchante… Pomyslela jsem si a pak ji uviděla. Rozhlížela se kolem sebe, povrčela a zasyčela si pro sebe. Usmála jsem se pobaveně. /Lehni na zem./ Poslala jsem směrem k ní dost skličující myšlenku. Ubere mi čas, za to mi zaplatí. Pomyslela jsem si, ale místo ní jsem slyšela ten hlas i já. Co to sakra? Objevila jsem se. ,,Tady jsi! Co si jako myslíš, že mě přechytračíš?" zasmála se, ale já vzdorovala myšlenkám, které mi říkaly, abych si lehla. ,,Vypadni!" vyštěkla jsem na ni a zavrčela. ,,Nechce se mi,chci si pohrát s tebou jako s mojí loutko," zasmála se a já ji provrtala pohledem. ,,Fajn, ale já nemám náladu, jasné?" řekla jsem jí s výsměchem, kdy se na mě podívala, ale vyjely jí špičáky a vrhla se po mně. Zmizela jsem jí před očima, uskočila a ona přepadla na zem. Zviditelnila jsem se, dosedla na její záda, avšak ona se vzpouzela. ,,Nech toho!" řekla jsem jí, zavrčela a byl to docela zajímavý souboj. Chytla jsem ji po krkem a ona měla na rukou divné drápy. Skousla jsem si ret, ale moje pěst jí zatlačila na páteř a po chvilce jsem již mé zuby zahryzla do jejího krčku. Ženština zavrčela, zasyčela a proměnila se v popel, jakmile jsem měla její krev v mém těle. Několikrát jsem se za sebou nadechla a vydechla. Utřela jsem si krev a utíkala seč mi síly stačily, abych dohnala všechny vepředu. Očipovala jsem se na dalším stanovišti, vzala další lahev vody a pila. Dobíhala jsem skupinku, která nejspíše byla elitní. ,,Soutěžící s číslem 7777 je na patnácté pozici a dotahuje svoji ztrátu opravdu obdivuhodně. Buď její soupeři ztrácí síly, nebo dívka má plno energie i po dvaceti kilometrech," Jen jsem se spokojeně usmála a doběhla skupinku pěkně poklidně. Tato skupinka pocítí v následujících dvaceti kilometrech skutečně velké peklo a ani o tom nevěděl nikdo z nich…
Běželi jsme dál, terén se chvilkami snižoval, jindy zase zvyšoval, kdy před námi byly celkem dost obtížné kopce. Vybíhala jsem si je s úsměvem na rtech a dostatkem energie. Dostala jsem se do čela celé grupy. Před námi bylo patnáct kilometrů a já byla stále čilá jako rybička. Líbilo se mi to, opravdu dost se mi líbilo, jak lidé za mnou padají únavou na kolena a skoro si lížou paty. To porovnání mě pobavilo, ale běžela jsem si dál. Byla jsem v patnáctičlenné skupině, kdy já byla ta první. Usmívala jsem se nevinně, vůbec mi nevadilo, že soupeři za mnou skoro nemůžou. Ale neutíkala jsem jim, chtěla jsem z nich čerpat dále jejich energii, aby ta moje neubývala. Jestli mě pak budou zkoušet na doping, bude to skvělé, už jsem se těšila, i když má pleť byla studená. Sluníčko hřálo docela dost silně, ale my zase zaběhli do lesíka a já si vzala flašku vody, když jsme narazili na stánek s občerstvením. Nejdříve jsem se vody napila a pak si ošplíchla hlavu a nechala vodu stékat. Prázdnou flašku jsem hodila do koše a zadívala se na klacek, co byl přes cestu. Pousmála jsem se, přeskočila ho a když to samé chtěl udělat člověk za mnou, zakopl a spadl na zem – mé zákeřné já klacek totiž pozvedlo a já se tak mohla pro sama pro sebe zachechtat. Běželo se mi moc skvěle a já si užívala ten vzduch kolem nás. Byl to skvělý vzduch, kdy ptáci zpívali o život. Soupeřům jsem se vzdalovala pomalu, ale jistě. Měla bych začít energií šetřit, ale cítila jsem se dosti silně.
Trochu jsem zpomalila a šla krokem. Prozpěvovala jsem si a usmívala se. Podívala jsem se kolem sebe a lidi šíleli. Usmála jsem se a zahleděla se za sebe, kde běželi závodníci, kteří popadali dech. Šlo jim to těžce, ale mně bylo nejlíp! Na další kontrole jsem se odcvakla a na stanovišti s vodou si ji zase vychrstla na hlavu a napila se. Vzala jsem si toast a běžela dál. Zaběhla jsem do chladného lesa, kde jsem si zívla, promnula si spánky a běžela dál po cestě. Nebyl tu upír, ale pocítila jsem něco jiného. Bylo to mihavé, hned to uteklo. Zasyčela jsem, zavrčela, ale počkala na skupinu lidí nenápadně, odkud jsem si brala své síly. Podívala jsem se k nebi a na ceduli, která hlásila, že chybí pět kilometrů. Nasadila jsem ostré tempo, skupinu dobíhal někdo další, který byl celkem rychlý. Aha, číslo jedna… to znamená, že v minulém maratonu doběhl první. Ušklíbla jsem se a podívala se na něj, kdy jsem přeběhla víc k němu. Měl v uchu sluchátko a poslouchal hudbu a šel vpřed. To nezvládneš, nezvládneš běžet Mluvila jsme k němu v duchu a ovlivňovala. Zazubila jsem se v duchu, ale přebírala si z něj energii. Nakonec jsem ale vyběhla rychle vpřed, kdy on zrychlil taky, ale to já už byla kilometr od cíle. Výskla jsem radostí, zasmála se, ale dobíhala s ladností do cíle, kdy jsem protla cílovou pásku jako první. Napila jsme se hned a sběhli se ke mně doktoři a fotografové. Před těmi jsem se schovala do stanu a nechala se ošetřit. Tedy spíše mi zjistili, že jsem nedopovala, dostala šek a zmizela dřív, než mě chtěli vyfotit. Zasmála jsem se, ale zmizela. Samo sebou, doklady byly falešné, proto mě nikdy nemohli najít!
pro 
