Cora + Reily

"Odkážem mu to. Isto bude rád." Pousmejem sa a prikývnem. "Ano ona ma psa a ja mám vlka." Poviem ako samozrejmosť. Úplne som zabudla že ľudia vlkov nemajú radi. Pousmejem sa a potom sa pozriem na ňu. "Nedáš si niečo na pitie?" Opýtam sa.

Cora mi řekla, že to jejímu přítelovi vyřídí a že bude určitě rád. "Díky, to jsem ráda." Usmála jsem se jen na ní a nadále jsme tohle téma už asi uzavřeli. Potom, když jsem se zeptala na to, s tím krmením, tak řekla, že on, ten její přítel, předpokládám, má psa a ona vlka. Počkat, vlka? "Jo tak. A ty máš vlka, jako toho z přírody nebo takhle?" Podivila jsem se s mírně nadzvednutým obočím. A když se mě ještě zeptala, jestli si nedám něco k pití, tak jsem pokývla. "Ano, prosím. Nějakou minerálku nebo čaj." Poprosila jsem s mírným úsměvem.

"Dobre." Prikývnem a pousmejem sa. Bola som prekvapená že to takto zobrala. A nezačala vyšilovať. "Mám vlka z prírody. Našla som ho keď bol malý a tak som si ho zobrala. Jeho matka zomrela a tak som si ho zobrala a starám sa o neho. Ale neboj sa vôbec ti neublíži je to miláčik." Pousmejem sa. "Máme oboje tak čo teda?" Opýtam sa a pousmejem sa. Takto som nevedela či chce minerálku alebo čaj. Mohla som jej dať oboje ak by chcela.

Cora mi pověděla, že má vlka z přírody, že ho našla, když byl malý, že mu matka zemřela, tak se o něj tedy stará, ale že mi prý neublíží, že je to miláček. "Jaj, takhle. Tak to je od tebe ale moc pěkné. A kde vlastně jsou?" Optala jsem se s menším úsměvem. Zvířata mi nevadila, tedy jen nějaký ten pavouk. Ty jsem třeba fakt nesnášela, ale psy jsem ráda měla. A vlky možná budu mít taky. Následně mi řekla, že mají obojí. Chvíli jsem se rozmýšlela. "Tak čaj, prosím." Odpověděla jsem, při pohledu z okna. Venku právě sněžilo, tak asi proto jsem se rozhodla pro čaj, asi to byl pocit ze sněhu, přeci jen, čaj se k zimě asi více hodil. Ne, že by mi byla zima, bylo tady teplo, ale alespoň se i tak zahřeju.

Keď sa ma opýta kde sú tak sa poobzerám okolo seba. "Ja viem nemohla som nechať umrieť. Bolo mi ho ľúto. Mali by byť tu niekde. Enzo a Snow kde ste?" Zavolám a hneď pribehne Enzo. Pousmejem sa a pohladím ho. "Reily toto je Enzo." Poviem a potom sa pozriem kde je Snow. Lenže tá nikde nebola. Asi bola niekde s Gabom. Povzdychnem si ako inak. Ona bola radšej s nim ako so mnou ale s tým nič nenarobím. Keď povedala že chce čaj tak som prikývla a dala som variť vodu na čaj. "Aký chceš čaj? Máme ovocný alebo čierny?" Opýtam sa a pousmejem sa.

"Jojo, to chápu, taky by mi ho bylo líto." Podotkla jsem jenom a porozhlédla se, když je Cora zkusila zavolat. Jeden z nich přiběhl. Jmenoval se Enzo, to mi řekla Cora. Mírně jsem se na něho usmála. "Ahoj, maličký." Šeptla jsem tiše a natáhla jsem k němu ruku, aby si ji mohl očuchat. On tedy moc malý nebyl, ale byl opravdu moc krásný. To se teda muselo nechat. Je fakt strašně nádherný." Podotkla jsem směrem ke Coře, která se mě posléze zeptala, jestli chci ovocný nebo černý čaj. "Černý." Odpověděla jsem opět a koukla zase na Enza. "A ta Snow je vlastně kde?" Optala jsem se Cory zvědavě.

"To verím." Pousmejem sa a potom som sa dívala ako Reily zareaguje na Enza. A keď som videla že mu dáva ruku aby ju očuchal a pozdravila ho tak som bola rada. Po pravde som sa bála že sa ho bude báť ale ona sa ho nebála. "Ano to je a je to môj miláčik." Pousmejem sa. Ak by som nemala jeho tak potom neviem čo by som robila. Potom povedala že chce čierny a ja prikývnem. Tak som pripravila čierny čaj. Keď sa opýta na Snow tak myknem plecami. "Ja neviem asi je niekde s Gabom." Povzdychnem si.

Těkala jsem pohledem, z jednoho na druhého. Enzo mi mezitím ruku očuchal a pak to vypadalo, že můžu zkusit, si ho pohladit. Tak jsem to zkusila a pohladila jsem ho úspěšně po hlavě. Na Cořininu větu jsem jen pokývla a koukla na něj. Následně mi ten čaj připravila. "Děkuji." Usmála jsem se na ní a narovnala se od Enza. Když mi řekla, že je někde pryč s Gabem, tak jsem se na ní koukla. "To je ten tvůj přítel, viď? A ten je kde?" Optala jsem se jí opět na nějakou tu otázku a koukala jsem teď jen na ni. Nakonec jsem se ještě porozhlédla po tom jejich pěkném bytě a zase jsem se podívala na ni.

Prikývnem a pousmejem sa. Za málo." Poviem a potom keď sa začne variť voda tak zalejem čaj. "Chceš aj cukor do toho?" Opýtam sa a potom sa pozriem na ňu. Keď sa ma opýta kde je Gab tak myknem plecami. "To keby som vedela." Poviem smutne. Vážne ma to začínalo hnevať že nie je so mnou. Ale čo narobím? Nemôžem ho držať doma a zakazovať mu chodiť preč. Ale keby mi aspoň povedal kam ide a kedy sa vráti ale on nič nepovie. Ostala som smutná.

Cora mi zalila ten černý čaj a zeptala se, jestli chci i cukr. "Půl lžičky." Odpověděla jsem s menším úsměv. Co mě ale překvapilo bylo to, že když jsem se jí zeptala, kde je ten její přítel, tak vůbec nevěděla. "Tak to mě mrzí, ale určitě se brzy vrátí." Pověděla jsem povzbudivě. Docela mě i zajímalo, jak to mezi sebou mají, ale nechtěla jsem se na to nějak vyptávat, nic mi do toho ani nebylo. Tak jsem tedy mlčela.
"A nepůjdeme si sednout?" Optala jsem se po nějaké té chvilce ticha. Nevěděla jsem jinak, co dělat, tak mě napadlo jenom tohle. Čekala jsem tedy na její odpověď a taky na to, jestli se na něco zeptá i ona.

Prikývnem a dám jej do čaju pol lyžičky cukru do čaju. Potom jej to zamiešam a podám jej to. "Nech sa páči." Poviem a pousmejem sa. Potom len myknem plecami. "Ja neviem. On je viacej preč ako doma. Začínam mať pochyby či sme ešte spolu." Poviem a vzdychnem si. Potom sa ma opýta či si nepôjdeme sadnúť. Prikývnem. "Môžeme ísť do obývačky." Poviem a pousmejem sa. Potom zoberiem Enza a odídeme do obývačky.

Cora mi dala do toho čaje ten cukr, zamíchala a podala mi to. "Opět děkuji." Zazubila jsem se na ni a čaj si vzala do rukou. Nakonec jsem si ho začala trochu foukat a poté jsem trochu usrkla. Byl tak akorát sladký pro mě. Poté tu bylo téma s tím jejím přítelem. "Jo, takhle, to mě mrzí. Tak až se tu zase někdy objeví, tak si o tom s ním zkus promluvit, prostě na rovinu nějak." Navrhla jsem a koukla na ni. Na její další větu jsem jen pokývla hlavou, stejně jako předtím ona a vyšla jsem za ním do obývacího pokoje.

"Neďakuj stále." Pousmejem sa a potom si povzdychnem. "Keď ja sa bojím. Čo ak sa nahnevá a odíde? Ja ho nechcem obmedzovať. Nechcem aby si myslel že kvôli mne musí byť stále zavretý doma." Vzdychnem si a keď sme prišli do obývačky tak som si sadla na gauč. "Cíť sa tu ako doma. Ak by si niečo chcela tak stačí povedať." Poviem a pousmejem sa.

Cora mi řekla, ať furt neděkuji. -Opět- jsem pokývla hlavou a koukla na ni. "Neboj se. Proč by se kvůli tomu zlobil? Určitě je inteligentní a neodejde. Jen ti prostě chybí, to je normální." Odvětila jsem a koukla na ni. Když jsem i já došla do obývacího pokoje, tak jsem se taky posadila a hrnek s čajem položila na stolek. "Jasně." Ucukly mi mírně koutky a můj pohled byl na ní. Posléze jsem se ale porozhlédla po pokoji. I tenhle byl pěkně zařízený.

"Bude sa hnevať kvôli tomu že mu hovorím čo ma robiť a kde má byť. A to ja nechcem. Radšej nech je stále preč ale nech sa nehnevá. A čo keď odíde?" Povzdychnem si a skloním hlavu. Potom som prikývla a rozmýšľala som. Asi bude lepšie keď budem sama. Aspoň sa nebudem takto trápiť. Povzdychnem si a potom zodvihnem hlavu a pozriem sa na ňu. "Prepáč." Ospravedlním sa jej za to ako sa chovám.

Cora mluvila a mluvila. Povzdechla jsem si nad tím, co říkala. "Ale nene. Vždyť mu jen řekneš, jestli by nechtěl být více doma, že ti chybí, jestli nemůže zůstávat doma častěji. Neodejde, jestliže tě opravdu miluje a já věřím, že ano. Uvidíš, že to bude dobré všechno. A když ne teď, tak později." Namítla jsem. Potom se ale omluvila. "To je v pořádku, zcela tě chápu." Trochu jsem se na ni usmála a potom jsem si hodila nohu přes nohu, přičemž jsem se ještě napila toho čaje, který mi předtím Cora udělala. Hrnek jsem zase položila na stůl a koukla na ni.

Povzdyhcnem si a počúvam ju. "Lenže ja ho nechcem obmedzovať. Nechcem aby si myslel že mu rozkazujem kde má byť a ako dlho tam má byť. Radšej nech si robí čo chce." Povzdychnem si a potom prikývnem. "Ďakujem. Som rada že sa nehneváš." Pousmejem sa. A potom som rozmýšľala ako zdvihnúť náladu.

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Tímhle ho nebudeš vůbec omezovat, ani mu tím nebudeš rozkazovat, zkrátka mu jen řekneš svůj pouhý názor na tu věc. Jak bys to chtěla ty. Buď bude nebo nebude souhlasit. Jak říkám... jestli tě miluje, pokusí se to změnit a bude s tebou více a budete spokojenější. Hlavní je si o tom s ním prostě zkusit promluvit." Řekla jsem, jako kdybych právě vyřkla námitku a koukala na ni. "Neděkuj, nemám se za co na tebe zlobit." Mrkla jsem na ni a koukala na ni.

Počúvam ju a prikývnem. "Lenže čo ak nebude chcieť o tom hovoriť? Čo ak povie že to inak nejde? Čo ak ma nemiluje?" Opýtam sa a pri tom sa mi nahrnú slzy do očí. Rýchlo ich zatvorím aby som zahnala slzy. Myslela som si že mať vzťah bude to že budeme spolu a chodiť spolu na výlety. Aj to Gab sľúbil že ma zoberie do lázni a do teraz sme tam neboli. Vzdychne si smutne. "Som rada že sa nehneváš ale pokazila som náladu. Čo by sme sa mali zabávať tak tu rozoberáme moje starosti." Povzdychnem si.

"Bude o tom chtít mluvit. To určitě nepoví. Bude se snažit všechno udělat pro to, aby tě udělal šťastnou. A určitě tě miluje, neboj se toho." Odpověděla jsem a povzdechla si. Viděla jsem, že jí slzely oči. "Coro, nebreč. Není důvod. To zvládneš. On přijde, vyříkáte si to a bude to v pohodě, uvidíš." Ano, moje utěšující schopnosti byly na levelu 100. Ne, dělám si srandu. Nebyly samozřejmě nic moc, ale to se třeba časem změní. "Ale to je v pohodě, jsem ráda, že ti mohu pomoci." Řekla jsem a usmála se mírně na ni.

Počúvala som ju. "Ako to môžeš vedieť?" Opýtam sa jej a pozriem sa na ňu. "To sa nedá neplakať. Keď ja ho milujem a tak veľmi chcem byť s ním ale nemôžem mu hovoriť aby bol so mnou. On asi so mnou nechce byť. Inak by tu bol a nechodil by stále preč." Poviem smutne a utriem si slzy. "Ďakujem ti. Si veľmi milá a priateľská." Pousmejem sa smutne.

Nad její otázkou jsem pouze pokrčila rameny, vlastně jsem to vědět nemohla. V životě jsem ho neviděla, ani jsem nevěděla, jaký je. Takže vlastně jsem nic nevěděla. Jen jsem jí chtěla zlepšit náladu, či tak. "To chápu, ale třeba ho volají nějaké povinnosti nebo tak něco." Odvětila jsem a napila jsem se ještě čaje. Potom jsem si povzdechla. "Nemusíš děkovat, ráda to pro tebe dělám. I když ani nevím, jestli ti vůbec nějak pomáhám." Odpověděla jsem.

"A preto mu nechcem hovoriť aby bol so mnou. Radšej budem sama a on nech chodí kam chce." Povzdychnem si smutne. Potom sa pousmejem a prikývnem. "Pomáhaš ani nevieš ako. Som ti moc vďačná. Stačí že sa o tom rozprávame." Poviem a pousmejem sa.

Povzdechla jsem si. "Ale ne, tak se ho zkus jenom zeptat, pouze to navrhnout. Za to ti hlavu neutrhne a nenaštve se, ani neodejde. Jenom prostě dotaz nebo návrh mu dáš." Řekla jsem s dalším usrknutím čaje. "Dobře, to jsem moc ráda, ale co kdyby jsme změnily téma? Něco veselejšího, jen nevím co. Nenapadá tě něco?" Optala jsem se a koukla na ni.

"A čo keď sa mu to nebude páčiť a začne mi nadávať?" Opýtam sa a vzdychnem si. "Vieš dosť sa bojím toho ako bude reagovať." Poviem smutne a skloním hlavu. Na zmenu tématu prikývnem. "To je dobrý nápad. Teraz ma nič nenapadá a teba?" Opýtam sa jej a pozriem sa na ňu a pousmejem sa.