Dale + Reily

Miesto: Bar, Antagora a jej okolie
Počasie: Zima a sem tam zasneží
Poradie: Dale a Reily

Dale: Prišiel som do mesta o ktorom som vedel že je tu viac nadprirodzených bytostí ako hoci kde inde na svete. Mal som za úlohu nájsť jedného démona ale vedel som že ho nenájdem hneď a tak som si šiel do hotela a tam som si objednal izbu na týždeň. Keď som dostal izbu a vyložil som si veci tak som sa vybral do mesta. Najskôr si poobzerám mesto a zistím o ňom všetky potrebné informácie a podľa toho budem hľadať toho démona. Lenže keď bola zima tak sa mi moc nechcelo behať po meste a tak som sa šiel pozrieť kde sú obchody, domy a ostatné veci. Keď som mal akú takú predstavu o tom kde čo je tak som sa vydal do baru. Bola mi veľká zima a tak som bol rád keď som vošiel do baru kde bolo teplo. Sadol som si k pultu a keď ku mne prišiel čašník tak som si objednal vodku. Čašník prikývol a hneď mi ju nalial. Kývol som ako poďakovanie a hneď som sa napil. Potom som sa poobzeral po bare. Bolo tu dosť ľudí. Či už nadprirodzených alebo obyčajných. Ale démon ktorého som hľadal tu nebol. To by bolo moc ľahké ak by bol v bare. A tak som sa potom otočil k svojmu poháru a začal som popíjať.

Teď momentálně jsem byla u sebe doma, v obývacím pokoji na gauči, televize byla zapnutá a já jedla jogurt, přičemž jsem se přitom koukala na tu televizi, kde teda neběželo nic zajímavého. Jogurt byl s příchutí lesních plodů, to je totiž velmi zajímavé. Um... samozřejmě, že není, ale víte jak, heh. Nicméně už jsem jogurt dojídala. *Hm... co takhle se jít projít ven? Podívat se, co je nového nebo tak?* Přemýšlela jsem a nakonec jsem se rozhodla, že tedy ano.
Později už kelímek byl v koši, lžička umytá a uklizená, já byla oblečená - měla jsem na sobě kabát, pod tím už pouze nějaké světlé tričko a černé legíny. Momentálně jsem se obouvala do kozaček. A ještě abych nezapomněla zmínit, tak jsem si vzala i kabelku, ve které byly nějaké ty peníze, kapesníky, klíče atd. Zkrátka ty věci, které nejspíše využiji. Nevím, jak ty peníze, ale kdyby náhodou. Po obutí jsem vyšla, zamkla za sebou a vyšla jsem do ulic tohoto města.
Upřímně, na procházku nebylo zrovna ideální počasí, jelikož byla dost velká zima, takže jsem tak nějak přidala do kroku. Jenže když už jsem takových pár chvil takhle chodila, tak to moc nepomohlo. *Takže někam zajít?* Optala jsem se ještě sama sebe. Chm, nakonec jsem tak učinila a zašla jsem do baru, který jsem viděla, jako první. Když jsem přišla, tak se mi ulevilo, bylo tady teplo. Přešla jsem ještě k pultu, kde jsem viděla jen nějakého muže a další lidi. Lidi byli ve skupinách a nebylo u nich místo, jen vedle toho muže byly dvě volné židle, takže jsem se posadila na jednu z nich a objednala jsem si nějakou colu nebo co. Přeci jen, plnoletá jsem ještě nebyla a nechtěla jsem nic riskovat. Z coly jsem občas usrkla a mezitím jsem ještě tak občas koukala po lidech tady v baru. Nicméně, musím uznat, že ten muž téměř vedle mě vypadal na pohled celkem i mile. Nenechávala jsem na něm však nějakou větší pozornost, aby to nevypadalo blbě.

Dale: Popíjal som vodku a pri tom som rozmýšľal ako budem pokračovať v pátraní po tom démonovi. Chcel som ho nájsť čo najskôr a splniť svoju úlohu a vrátiť sa k môjmu „otcovi“. Volal som ho otec pretože sa o mňa staral a pomohol mi sa vyrovnať s tým čo som a naučil ma ovládať svoje schopnosti. Bol som mu za to vďačný a preto som ho nechcel sklamať. A preto som bol odhodlaný to spraviť za každú cenu. Dopil som pohár a kývol som na barmana aby mi doniesol ďalšiu. On prikývol a za chvíľu som mal pri sebe ďalší pohár. Pousmejem sa a v tom som si všimol že si vedľa mňa niekto sadol. Nenápadne som sa pozrel na osobu. Bola to mladá dáma a celkom pekná. Hneď by začalo behať po hlave že by som sa s ňou mohol pohrať. Už som sa dlho s nikým nehral a ona bola ideálna na hranie. Ale po chvíľke som to zavrhol pretože som mal robotu a nechcel som sa rozptyľovať. Lenže mi neuniklo že na tú dámu zaúčinkoval môj šarm. A tak som toho využil. Otočil som sa k nej a nahodil som jeden so svojich milých úsmevov. „Zdravím.“ Pozdravil som ju a pritom som sa napil vodky.

Tak nějak jsem postupně usrkávala od té mé coly. Hm, byla celkem dobrá, ostatně jako každá jiná cola. Prostě cola. Jak jinak vám to popsat? Tu zná snad každý. Svým pohledem jsem však těkala přes různé osoby tady v baru, dál a dál, až se na mě ten muž, který vypadal vcelku mile, otočil a usmál se na mě. Jeho úsměv vypadal taktéž mile, jako on, což znamenalo, že asi bude milý. Nebo já nevím, co když je to jen přetvářka? Hm, ne. No, i když. Uvidíme, Reily. Jenom kvůli milému úsměvu mu nemůžu přeci ihned věřit, ne? Prostě budu muset být opatrná. Zrovna nějaký zdatný a silný jedinec jsem fakt nebyla. A obzvlášť jemu bych se asi neubránila, ale uvidíme. Třeba opravdu bude takový, jako působí teď.
Nakonec mě ale on dokonce i pozdravil. "Dobrý den," opětovala jsem mu pozdrav na oplátku, přičemž mi koutky možná trošku ucukly vzhůru, do letmého, lehkého úsměvu.
Chvíli bylo ticho a já přemýšlela,  jestli promluvit a co když tak říct. "Ehm, no... potřebujete něco konkrétního?" Optala jsem se přívětivě a pozorovala jsem ho, zatímco jsem se opět napila coly. Obsah skleničky byl už skoro prázdný, ještě tak... poslední dvě usrknutí.

Dale: Presne som vedel čo si myslí. A ja som ju v tom aj nechal. Nech si myslí čo chce. Ja si budem hrať svoju hru. Na môj pozdrav reagovala čo som bol rád. Veď slušnosť káže odzdraviť. Takže to bola jej povinnosť ale ak by ma nepozdravila tak by som nijak neriešil. Ja si nepotrpím na to aby ma človek zdravil. Potom sa ma opýtala či potrebujem niečo konkrétne. Ja som len mykol plecami. „Možno ano a možno nie. Záleží na tom či mi budete vedieť pomôcť krásna dáma alebo slečna?“ Opýtam sa a potom vypijem vodku a pozriem sa na ňu. Na tvári som mal stále ten svoj úsmev a neuniklo mi ani to že aj ona sa usmievala. Typoval by som že je to ešte slečna ale u žien sa to veľmi ťažko spozná. Už som videl dievčatá ktoré mali 15 rokov ale kvôli maľovaniu a oblečeniu vyzerali tak na 20. Takže ani u tejto krásky som si nebol istý koľko má vlastne rokov. Potom si uvedomím že som sa jej nepredstavil. „Som to ale nevychovanec. Ani som sa vám nepredstavil. Volám sa Dale Barbara. A vy?“ Podám jej ruku na zoznámenie sa.

Tak jsme se tedy pozdravili a na to už se tak nějak nereagovalo. No, tak jak asi? To se tady budeme zdravit ještě několik dní nebo jak si to jako představuji? Bože, bože. To jsou myšlenky, toto. Nicméně jsem už tu svojí colu dopila a tak jsem si zavolala číšníka a poprosila jsem ho ještě o jednu. Takovým tempem jich vypiji asi hodně, budu se pak muset krotit.
Posléze přišla ta má otázka, na kterou pokrčil rameny, což mě teda trochu překvapilo. "Ráda se vám zajisté pokusím pomoci, ale s čím prosím vás? Děkuji, ale slečna ještě, prosím." Odpověděla jsem s mírnějším úsměvem. Působil opravdu prostě sympaticky. *Ale nezapomínej na to, že to stále může být přetvářka!* Připomenulo mi moje vědomí. Ano, budu muset být zkrátka na pozoru, stát se může cokoliv.
A nakonec přišlo na část, kdy se mi představil. "Ale ne, to je v pořádku, s tím si nedělejte starosti. Já jsem Reily Dier, ráda vás poznávám." Odpověděla jsem a ruku jsem mu též podala, lehce jsem mu ji stiskla a přesměrovala jsem ji na svou colu, kterou mi právě číšník donesl, opět jsem se napila.

Dale: Moja hra na ňu zaberala. Čo som bol rád. Mohol som si robiť čo chcem a ona by mi to zjedla aj s navijakom. A preto ma ani neprekvapilo že mi chcela pomôcť. Ale keď povedala že je slečna tak som si ju poobzeral. Vyzerala mlado. „Neviem či mi budete vedieť pomôcť ale môžeme to skúsiť. Hľadám jedného muža.“ Vytiahnem fotku a ukážem jej ju. „Nepoznáte ho náhodou?“ Opýtam sa jej. „Ospravedlňujem sa. A môžem mať otázku koľko máš rokov?“ Opýtam sa jej. Pretože ja som jej typoval okolo 20 rokov. Viac isto nemala. Potom keď som sa jej predstavil tak sa predstavila ja ona mne. „Reily Dier. To je pekné meno. Rád ťa spoznávam Reily.“ Pousmejem sa a potom jej chytím ruku a jemne ju pobozkám na ruku. Potom jej ju pustím a usmejem sa. Potom sa otočím svojmu poháru  a napijem sa.

To, s čím chtěl pomoct mě celkem překvapilo. "Omlouvám se, ale toho jsem vůbec neviděla ani nepotkala. Můžete se ovšem ještě potkat jiných lidí tady ve městě, určitě ho tu někdo zná." Povzdechla jsem si. Mrzelo mě, že jsem mu nemohla pomoci. "A proč ho vlastně hledáte, jestli se můžu zeptat?" Optala jsem se vcelku zvědavě a koukala na něj. "V pořádku, můžete se na to zeptat, je mi 17 let." Pověděla jsem mu s mírným úsměvem. Celkem mě i zajímalo, proč to chtěl vědět, ale na to už jsem se nezeptala.
Po pár chvílích jsme se tedy sobě představili. "Děkuji, to vaše ale také a nápodobně." Odvětila jsem a když mi políbil ruku, musela jsem se usmát, možná mě to trochu přivedlo do rozpaků... hned na to jsem se ale opět napila.

Dale: Keď povedala že ho nevidela ani nestretla tak ma to neprekvapilo. Nečakal som že by ho poznala. Pretože ho poznám iba a môj „otec“ ale niekedy sa pošťastí a niekto ho bude poznať. „To je v poriadku nemusíš sa ospravedlňovať. Ale ďakujem za radu isto sa opýtam ľudí.“ Poviem a potom sa pousmejem a vypijem vodku a objednám si ďalšiu. Toto už bola tretia a mne zatiaľ nič nebolo. Keď sa ma opýtala prečo ho hľadám tak sa zamyslím. Čo jej mám povedať? Nemôžem jej povedať pravdu. To by zistila kto som a že toto iba hrám. A tak sa nadýchnem a pousmejem sa. „Je to môj brat. Už som ho dlho nevidel a trochu sa o neho bojím.“ Poviem a povzdychnem si. Teda iná možnosť ma nenapadla?  No čo ona to aj tak nebude riešiť či je to pravda alebo nie. Keď povie že ma 17 rokov tak ostanem prekvapený. „To vážne? Prepáč ale ja by som ti typoval okolo 20. Týmto ťa ale nechcem uraziť. Si veľmi krásna mladá slečna.“ Poviem a usmejem sa. Na poďakovanie len prikývnem. „To ja ďakujem. Vybral mi ho otec.“ Pousmejem sa a pri spomienke na otca a mamu sa zamračím.  Toto im nikdy neodpustím aj keď sú už mŕtvy ale to ako sa ku mne chovali im neodpustím. Nemali právo sa tak ku mne chovať. Potom zatvorím oči a zhlboka sa nadýchnem a potom vydýchnem. Otvorím oči a pozriem sa  na Reily a pousmejem sa. „Ako dlho si v tomto meste?“ Opýtam sa jej. Myslel som si že je tu dlhšie ako ja a možno by mi povedala kde sa čo nachádza. Aj keď akú takú predstavu o tom mám kde čo je ale od miestneho je to lepšie.

Opět jsem se napila coly a nakonec jsem si promnula oči. "Tak dobře. A není zač, přeju hodně štěstí." Odvětila jsem a pozorovala jsem ho, jak dopil své pití a objednal si další. Vlastně jsem viděla, že pil vodku. Po mojí otázce však chvíli mlčel, než odpověděl. "Jejda, aha. Tak to vám znovu přeju hodně štěstí, určitě ho najdete." Povzdechla jsem si taky. Tak to mě mrzelo, že ho už dlouho neviděl a nemohl ho najít, ale určitě ho někdy najde a bude v pohodě. Posléze mě ale překvapilo, že mi tipoval 20 let. "Jo, to nevadí, ale moc vám děkuju." Pousmála jsem se a opět poděkovala.
Na to s tím jménem mi Dale řekl, že mu ho vybral otec. "Nemáte zač vůbec. Jo táák." Semkla jsem rty do jedné úzké linky a pozorovala jsem ho, přičemž nakonec ještě od něho přišel další dotaz. "Hm, něco málo přes půl roku a vy?" Odpověděla jsem a na oplátku jsem se ho taky zeptala. Tipovala jsem ale, že on tu ještě moc dlouho nebyl.
Po další chvilce ticha jsem přemýšlela, na co bych se ho mohla zeptat. No, nic moc mě nenapadalo. "A emm... máte rád zvířata?" Ne, nic lepšího mě fakt nemohlo napadnout, ale tak... alespoň něco, heh.

Ona mi to zjedla aj s navijakom. Ani som sa tomu nedivil. Mne uverí každý. Aj keby som jej povedal že mi umrel tak by mi to uverila. Bože ty ľudia sú ale hlúpy. V duchu sa nad tým zasmejem. „Ďakujem. Budem to potrebovať. Dúfam rád by som ho našiel.“ Povzdychnem si. Ano aby som ho mohol zabiť a vrátiť sa domov. Potom sa ale usmejem a pozriem sa na ňu. „Som rád že som ta neurazil. A prosím ťa tykaj mi. Nie som až tak starý.“ Zasmejem sa. Mal som 150 rokov ale to ona nemusí vedieť. A keď mi vykala tak som si pripadal hrozne starý. A preto by som bol radšej ak by mi tykala. Aspoň by sme sa mohli viac zblížiť. Potom prikývnem. „Aha takže to tu poznáš dobre čo? Ja som tu pár dní ale neplánujem sa tu zdržať. Ak sa mi podarí nájsť brata tak odídem. A aby som ho našiel rád by som spoznal toto mesto aby som si mohol tipnúť kde by asi tak mohol byť.“ Poviem a pousmejem sa. Nad otázkou či mám rád zvieratá tak sa zasmejem. „Ano keď som bol malý tak som vždy túžil po tom mať psa ale bohužiaľ sa mi to nesplnilo.“ Myknem plecami. „A ty?“ Opýtam sa a napijem sa vodky a sledoval som ju s úsmevom.

Podívala jsem se po těch lidech v baru. Obsazení se nám tady moc nezměnilo, i když někdo už odešel a noví lidé zase přišli. Když však Dale promluvil, podívala jsem se na něho. "Není zač děkovat. A to teda věřím." Poznamenala jsem s jedním z mých mírnějších úsměvů. Napila jsem se trochu z coly, přičemž promluvil i teď. "Dobře, a kolik ti teda je, jestli se můžu optat?" Položila jsem mu otázku a sledovala jsem ho. Opravdu nevypadal nějak staře, ale starší než já podle mě byl.
Posléze přišlo na to s tím, jak jsem dlouho tady já a i on. "No, dá se to tak říct, jen v lese jsem byla asi jen 3x, ovšem město znám už dobře. Jasně, klidně tě tu můžu dneska provést. A kde vlastně bydlíš?" Optala jsem se. Hned, když si člověk začal s někým tykat, tak to už znělo, jako kdyby jsme se znali už déle, než několik vlastně... minut. Možná čtvrt nebo půl hodina? No, tak nějak.
Nad mou další otázkou se zasmál, až to i mě donutilo k lehčímu úsměvu. "Jo, takhle. A to si ho nechceš pořídit třeba teď?" Optala jsem se už poněkolikáté. "No, já mám zvířata taky moc ráda, občas jsem i přemýšlela, jestli si nějaké nevezmu, ale řekla jsem si, že raději třeba až za pár měsíců, asi bych to ještě úplně nezvládla finančně a tak." Vysvětlila jsem, jak to mám já.

Ja som okolie baru nevnímal. Sústredil som sa len na Reily a nič iné ma nezaujímalo. „Ale slušnosť káže poďakovať. Dobre.“ Prikývnem a usmejem sa. Keď sa opýtala koľko mám ja rokov tak som sa len usmial. „Koľko by si mi typovala?“ Opýtam sa jej. Najskôr nech povie ona na koľko vyzerám a potom jej poviem koľko mám ja. Ale bude sranda ak sa trafí do môjho veku. Našťastie tomu neverím. Kto  by mi už len typoval vyše 100 rokov? Nikto pretože si všetci myslia že som človek a nie wampír. Trochu ma ale prekvapilo keď povedala že v lese bola asi 3x. „To je tak krásne v lese keď tam tak často chodíš?“ Opýtam sa usmejem sa. „Zatiaľ bývam v hotely. Byt ani dom som si kupovať nechcel lebo sám neviem ako tu budem dlho. Ak tu ale budem dlhšie ako rok tak možno začnem uvažovať nad tým že by som si kúpil dom alebo byt. Prečo sa pýtaš? Chceš aby som sa nasťahoval k tebe?“ Opýtam sa a zasmejem sa. Ak ano tam mne by to nevadilo. Rád by som sa k nej nasťahoval aspoň by som sa s ňou mohol hrať. Na otázku zvierat sa usmiala. „Rozmýšľal som nad tým ale keďže som stále na cestách tak by som sa o neho nedokázal postarať. Možno keď sa usadím tak si niečo zaobstarám.“ Usmejem sa a prikývnem. „Jasné chápem. Najskôr treba mať dosť peňazí aby sme sa o to zviera dokázali postarať.“ Usmejem sa a vypijem vodku a ďalšiu som si už neobjednával nechcel som sa opiť.

Dale mi řekl, že je to slušnost káže poděkovat. Musím říci, že za celou tu dobu se mi zdál hodně slušný a vychovaný. Jeho rodiče ho vychovali skvěle. Nebo... možná se takhle naučil chovat sám, to už jsem nevěděla, jak to měl. "No, to je taky pravda." Pousmála jsem se nakonec. Jenže posléze mi on, namísto toho, aby mi řekl, kolik u je, tak se mě zeptal, kolik bych mu typovala. "Hele, upřímně... asi 23 nebo 24." Odpověděla jsem po chvilce rozmýšlení.
"No, mně osobně na více jak půlrok přijde 3x dost málo, klidně bych tam mohla být už několikrát, že bych to ani nespočítala." Pověděla jsem s mírnějším úsměvem. "Jo, takhle. No, tak to je rozumné. Nene, v pohodě." Odvětila jsem. Jo, připadal mi milý a takhle, jenže furt byl prostě cizí a přesto, že se zdálo, že jo, tak jsem k němu až tak zas velkou důvěru ještě stále neměla.
Poté jsem si vyslechla jeho odpověď, ohledně těch zvířat. "Jo, i tohle rozhodnutí je rozumné, vlastně se to trochu spojuje s tím domem, co?" Pokývla jsem hlavou a usmála jsem se. "Ano, ano. Přesně tak, svatá pravda." Pousmála jsem se na něho a podrbala jsem se na zátylku.

Mohol som byť zlý ale slušné vychovanie je dôležité tak si aspoň získam dôveru. A navyše som nemal dôvod byť nevychovaný tak krásnej a milej dievčine ako bola Reily. Ona si to zaslúžila. „Tak vidíš. Isto by sa ti nepáčilo ak by som sa choval neslušne.“ Usmejem sa a pozriem sa na ňu. Potom keď mi začala typovať vek tak som sa musel zasmiať. Bolo jasné že mi bude typovať okolo 20. „Nie si tak ďaleko od pravdy. Mám 25. Si dobrá. Tak vidíš že nie som až tak starý aby si mi nemohla tykať.“ Usmejem sa a napadlo ma že by sme mohli ísť do lesa teda ak by chcela. „Tebe to príde málo? Tak čo keby sme to číslo zmenili? Čo keby sme šli do lesa?“ Opýtam sa a nevedel som či v tejto zime pôjde do lesa. Pretože ani mne sa moc nechcelo ísť do zimy ale myslím si že menšia prechádzka neuškodí. Potom prikývnem. „Ale musím povedať že ak by som necestoval tak by som sa tu rád usadil. Celkom sa mi tu páči.“ Usmejem sa a žmurknem na ňu. „To ano a nemal by som na neho moc času. Ale možno keď budem na dôchodku tak sa mi pošťastí mať nejaké zviera.“ Zasmejem sa. Lenže ja nebudem nikdy na dôchodku. Veď už teraz mám 150 rokov a stále pracujem. Potom prikývnem. „Ja viem ale ty si ešte mladá a máš celý život pred sebou takže sa ti možno niekedy pošťastí mať nejaké zvieratko.“ Usmejem sa a pozriem sa do okna aby som videl ako je na ulici. Vyzeralo to dobre. Nesnežilo a zdalo sa že dneska bude svietiť slnko. To by bol pekný čas na zimnú prechádzku.