Nathaniel + Miriam

Byla sebevědomá, sedělo to k ní. Měl jsem pocit, že moc dobře ví, jakou pozornost od mužů dostává a plně ji využívá. Jen slepý by si nevšiml těch pohledů. Dokázal jsem si představit, že by každý z těch mužů udělal téměř cokoliv, jen kdyby získal naději, že by ji mohl mít. Kolik srdcí už zlomila? Napadne mě a ušklíbnu se. Jenže já ji od sebe nenechám odejít. Najednou si však vzpomenu, nad čím jsem předtím přemýšlel. Její pach. Neriskoval jsem další pořádný nádech, abych se na ni hned nevrhl, ale už jsem tušil, že člověk asi ne... Z přemýšlení mě opět vytrhly její úšklebek. Nechám ji, aby mě zatlačila ke stěně. Přeci jen jsem chtěl hrát její hru a tak jsem ji nechal dělat si co chce. Pohladí mě po tváři, zadívám se jí do očí a najednou pocítím nutkání ji políbit. Natáhnu k ní ruku, kterou jí pohladím po tváři, zatímco druhou ji položím na záda a přitáhnu si ji ještě blíže k sobě. Lehce se k ní sehnu a políbím ji na rty. Měl jsem zase pocit, že ji zlomím a tak jsem byl opatrný, jemný. Zlehka jsem ji u sebe držel a dával ji možnost se odtáhnout, když tak však neudělala, pevně si ji přitáhnu k sobě a se zavrčením prohloubím polibek. Její rty byly sladké a já ji už nechtěl nikdy pustit. Chtěl jsem ji přimáčknout ke zdi a nepustit, ale zatím jsem se trošku krotil. Vášnivě jsem jí líbal na rty a chvíli mi připadalo, že je to opravdu Leila, že je tady se mnou a konečně můžeme být spolu. Ale nebyla to ona. Navíc jsem pociťoval stále větší a větší krvežíznivost, takže se od ní odtáhnu a ještě chvíli nechám oči zavřené, než se na ni podívám a okamžitě se mi na tváři objeví úsměv. Pohladím ji po tváři a povolím můj stisk. Čím dál bude ode mě, tím lépe, ale nechtěl jsem ji pustit. Chtěl jsem ji znovu políbit, ale věděl jsem, že bych se už asi neovládl. Měl jsem nutkání ustoupit o kus dál a trošku zklidnit tu stvůru, ale nechtěl jsem se tím prozradit, bylo by to totiž neobvyklé chování a pokud opravdu není člověk.... Jo vlastně, nad tím jsem předtím uvažoval. Její pach je jiný, nejspíš člověk vážně nebude, ani upír, ani vlkodlak. Zbývalo ještě několik možností, ale neodvážil jsem se hádat. No uvidíme. Ona už pravděpodobně tuší, že jsem upír, ale nijak to nekomentuje, tak to nechám tak a budu se tvářit, že nemám ponětí, že není člověk. Uvidíme, kam to povede.

Bloudila jsem v jeho očích, tiše před ním stála a vyčkávala. Stále jsem mu podsunovala touhu mě políbit a k mému překvapení jsem se ani nemusela nijak výrazně snažit. Cítila jsem na sobě jeho sebevědomý pohled, byla jsem spokojená, když ke mě natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Jeho dotek byl tak studený, jako kdyby v něm nebyl žádný život a přitom tady přede mnou stál a 'žil'. Tohle mě na upírech vždy fascinovalo, mimo jiné bylo těžší získat si jejich přízeň a pozornost, protože do určité míry mohli ovlivňovat své vyhlídnuté kořisti, nebo se to alespoň u jednotlivých druhů vykládalo. O upířích kousnutích se toho také vykládalo docela dost, některým bytostem působily kruté utrpení až smrt, jiným zase pocit euforie, touhy a vzrušení... kdo ví kde byla pravda a já? Prozatím jsem ji ani hledat nechtěla. Bylo to jen takové zajímavé zamyšlení, které mi stanulo v mysli, když jsem si uvědomila s čí přítomností si zahrávám. V hlav mi však stanula jiná otázka. Co za druh upíra Nathanieli vlastně jsi?
Položil mi ruku na záda a já cítila jak si mě k sobě přitáhl. Teď když jsem byla tak blízko, viděla jsem ten výškový rozdíl mezi námi a musela se pousmát. I kdybych si stoupla na špičky, nevyrovnala bych se mu, ale tak to bylo správně ne? Mlčela jsem a sledovala jak se ke mě sklání, až se nakonec mé rty spojily s těmi jeho. Stále jsem na nich cítila tu zahořklou chuť alkoholu. která se mísila se sladkostí mých rtů. A já se v polibku nenuceně usmála. Oči jsem měla stále otevřené a proto jsem neztrácela z dohledu jeho kaštanově čokoládové oči, kterými mě doslova propaloval. Ruce pomalu položím na jeho boky a on si mě se zavrčením přitáhne až na sebe. Trochu zvolním a opřu se o něj částečnou váhou, kterou ho zatlačím ještě více do zdi. Ucítím že mě chytil o něco pevněji, důrazněji a když zavřel oči, na chvíli jsem zcela popustila fakt, že je to upír. Že je to jenom další muž z řady, který skončí jako má hračka... hračka která jednoho dne doslouží a já jí odkopnu jakmile vyprší její spotřební lhůta. A čím vášnivěji mě líbal, tím silnější byl jeho stisk. Měl snad problémy se sebeovládáním? A který muž by je neměl v přítomnosti ženy kterou si vysnil? Bylo pro mě velice přínosné držet si u těla jeho přítomnost, chtěla jsem ho mít jenom pro sebe a on propadal mému kouzlu, pomalu ale jistě. Ale potom... se odtáhl. Ještě nějakou chvíli mi neukázal své nepoddajné oči, než je nakonec otevřel a věnoval mi další z těch sladkých úsměvů. Opět jsem ucítila jeho opravdu něžný dotek na tváři, než povolil stisk a já měla chvíli pocit že odstoupí o kus dál. Neudělal to... Místo toho se do mě zabodly jeho oči, které byly teď jenom a jenom moje. Tak co Nathanieli, co jsi vlastně zač? A jak dlouho bude trvat než propadneš mému kouzlu? Lehce se usměji svým myšlenkám, než od něj pomalu odstoupím a na chvíli zavřu oči. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale místo toho jsem vydechla zbývající vzduch ze svých plic a olízla si rty, které stále chutnaly po těch jeho. Co bude následovat teď? Chtěla jsem někam jít? A kam chtěl jít on? Nedokázala jsem se rozhodnout a proto jsem v očekávání že něco vymyslí bloudila očima po jeho obličeji.

Stále jsem stál opřený o zeď a díval se na ni. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit a to jsem potřeboval sesbírat poslední střípky mé sebekontroly. Bylo až nezdravé, co mi její přítomnost dělala. Plně jsem si to uvědomoval, ale neměl jsem vůli ani touhu s tím něco dělat, zatím. Měla jakési své kouzlo, kterým mě zcela okouzlila a jak to tak vypadá, dokázala okouzlit kohokoliv. Koutkem oka zahlédnu jakýsi stín, který se rychle mihl přes ulici. Tak přeci jen nejsme sami. Popadl mě vztek, kdo se opovažuje nás vyrušovat? Když jsem si konečně uvědomil, že ona také není člověk, věděl jsem, že se tolik nemusím hlídat. Proč mi vůbec tak dlouho trvalo na to přijít? Při pohledu do jejích očí jsem ihned věděl proč. Na všechno jsem zapomněl, když jsem ji viděl a nedokázal jsem myslet na nic jiného. Vydechnu všechen vzduch z plic a z pusy mi vyjde obláček kouře. Už jsem tu bestii měl víceméně pod kontrolou a tak si ji s úsměvem přitáhnu za boky opět k sobě, ale tentokrát ji obejmu. Skloním k ní hlavu a trochu se narovnám, abych se tolik neopíral o zeď.
"Nerad ruším tuhle velmi příjemnou chvilku, ale... Nejsme sami," zašeptám ji do ucha s úšklebkem. Měl jsem alespoň jistotu, že to nikdo jiný neuslyší a její přítomnost byla příjemná. Neměl jsem strach z toho, že nás někdo sleduje a jak to tak bývá, pravděpodobně to je nadpřirozený tvor. Někdo by znervóznil, ale já věděl, že proti mě nemá šanci. Mohli by jste to nazvat arogancí, já tomu raději říkal zkušenosti. Pokud si vaše oběť všimne, že ji někdo sleduje, asi něco děláte špatně. Neochotně pustím Miriam z mojí náruče a pohladím ji po tváři, než ji vezmu za ruku. Byl jsem zvědavý, kdo se nás opovažuje rušit a který kretén mi chce vzít Miriam. Protože jakmile to zjistím, nezbude z něj víc než jen prach.

Byl opřený o zeď a pozoroval mě svýma hnědýma očima. Chtěla jsem se jej zeptat proč na mě tak kouká, ale než jsem stačila otevřít své plné, rudé rty, přistoupil ke mě a jeho silné paže objaly mé drobné tělo a stanuly na mých bocích. Tiše jsem vydechla na jeho krk, když zašeptal že nerad ruší tuhle příjemnou chvilku. Obeznámil mě s tím, že nejsem sami a já jenom krátce nadzvedla obočí. Někdo nás rušil? Kdo se mi pletl do mojí hry? Kdo nás otravoval svou přítomností? Kdo se opovážil... Zhluboka se nadechnu a když mě neochotně pustí, ublíženě k němu stočím své modravé oči. Nechtěla jsem aby mě pouštěl, ale nechala jsem to být. Pohled stočím pod své nohy a zahledím se na praskliny ve zdejším chodníku. Nikoho jsem neviděla, ale cítila jsem přítomnost jakéhosi muže, který se schovával někde za zdmi tohoto baráku. Netroufala jsem si říci kdo to je, ale jedno jsem věděla. Byl to muž, se kterým jsem už dříve musela mluvit... Opět vydechnu všechen vzduch z plic a stočím své zvědavé oči k Nathanielovi.
"Myslíš že nás někdo sleduje?" zašeptám potichu a doufala jsem že to slyší. Očima prolétnu jeho bledou tvář a olíznu si suché rty. Trochu nejistě na něj pohlédnu. Nebyla jsem nervózní, věděla jsem že bych se o sebe dokázala postarat, ale tahle přetvářka mi akorát hrála do karet a já se prozatím nehodlala prozradit. Vyhovovalo mi to. Vzadu za mnou se mihne nějaký stín, skoro si jej nevšimnu, ale donutí mě to udělat pár rychlých kroků vedle Natahniela. Instinktivně jej chytím za ruku, snad jako kdybych se za něj chtěla schovat a nahodím vyděšený a trochu starostlivý pohled.
"Možná se mi to jenom zdálo," zašeptám a zadívám se do tmy.

Znovu mi přejel mráz po zádech, když mi vydechla horký vzduch na krk. Pořád jsem se z tohoto setkání nemohl vzpamatovat. Nemohla to být Leila a přesto... ta podoba. Měl jsem pocit, jako by stála vedle mě, usmívala se a všechno bylo v pořádku. Mohlo to tak být, mohli jsme spolu vést šťastný život, chránil bych ji, byl bych tady pro ni. Milovala by tuto dobu, hudbu, tanec, kino, zábavu, společnost. Při těchto myšlenkách mě bodne u srdce. A to jsem si myslel, že jsem se podobných pocitů už zbavil. Tiše si povzdechnu a podívám se na Miriam, která stála kousek ode mě a měla na tváři ublížený výraz. Natáhnu k ní ruku a jemně ji pohladím po tváři, také jsem ji nechtěl pustit, ale bylo to tak lepší. Nejlepší by bylo, abych ji nechal na pokoji, monstrum jako já nemá právo se dotýkat něčeho tak... tak... perfektního, krásného, nevinného. I když o tom posledním jsem začínal pochybovat, moc dobře věděla, co dělá a jak správně využívat své přednosti k manipulaci. Mě to ale nevadilo. Potichu se zeptá, jestli nás někdo sleduje. Přikývnu a usměji se, jednak abych ji uklidnil, ale také aby to vypadalo jako normální rozhovor. Jakmile se za ní mihne stín, přiskočí ke mně a chytí mě za ruku, vypadala vystrašeně, nelíbilo se mi to. Tiše zavrčím a zabodnu pohled do onoho místa, kde ta bytost proběhla. Přitáhnu si dívku k sobě a jednou rukou ji obejmu kolem pasu.
"Hlavně v klidu, postarám se o to," zašeptám jí a pomalu se rozejdu dál po ulici. Držel jsem si ji blízko sebe a nakonec se prostě vydám do jedné temné, postranní uličky. Možná to vypadá jako blbost, udělat něco takového, když vás někdo sleduje, ale já nebyl ten typ, co by utíkal. Dám mu skvělou příležitost a až se ukáže, bude toho velmi rychle litovat. Pokračoval jsem dál uličkou a byl jsem ráda, že poslední dny nepršelo, jinak by tu nejspíš bylo dost mokro a brodili bychom se ve špíně. Neohlížel jsem se za naše záda, ale věděl jsem, že nás bude následovat. A taky zanedlouho za námi zaslechl tiché kroky. Ušklíbnu se a zastavím. Věděl jsem, že nás sleduje kvůli Miriam, tedy spíše jsem si to myslel a dostal jsem chuť ho trochu naštvat. Otočím se na dívku po mém boku a než stačí zareagovat, obmotám ji ruce kolem pasu a vášnivě políbím na rty. Pevně jsem si ji držel u sebe a když z uličky uslyším hlasité zavrčení, ušklíbnu se a pomaličku se od ní odtáhnu, stále jsem se jí však díval do očí a našeho pronásledovatele úplně ignoroval. Ať si přijde blíž a to bude jeho konec.

Řekl mi že mám zůstat v klidu, že se o to postará a já mu z nějakého důvodu věřila. Pokud se o to nepostará on, udělám to sama. Zase tak bezbranná jsem nebyla a myslela jsem si, že to ví i on. I přesto byla má přetvářka dokonalá. Hrát si na ustrašenou, mladou dívku v nouzi... kdo by odolal? Pevně mě svíral za ruku a přesto jsem cítila že mě drží s jakousi jemností, snad jako kdyby mi měl ublížit. Rozešli jsme se ulicí dál a já jej následovala. Doslova jsem visela na jeho ruce a lehce jsem se třásla, bylo to zvláštní. Náhle však zatočíme do postranní uličky, která by temnotou jednoho vábila a druhého odháněla, mě se to ale líbilo. Ale proč nás zavedl zrovna tady? Přece jen tu byl omezený prostor a pohyb byl tak pro upíry složitější, nebo snad ne? Alespoň to jsem si myslela. Půda pod námi byla lehce navlhčená od sněhových vloček, ale na některých místech byla zase naopak tuhá a namrzlá takže jsem si dávala pozor kam šlapu a snažil se kráčet sebejistými kroky jako Nathaniel. Byla jsem ale značně menší, takže jsem se ho spíše přidržovala, aby mi to nepodklouzlo, přece jenom se mi na těch podpatcích kráčelo teď obtížněji.
Slyšela jsem za námi kroky, byly pomalé a občas když jsme se vzdálili, zase o něco rychlejší. Ten dotyčný se snažil udržet pravidelnou vzdálenost mezi námi a očividně si nás hlídal. Jistě o něm věděl i Nathaniel, chtěla jsem zjistit co udělá, jak se o něj postará a tak jsem se do toho nijak nezaplétala a nechala se vést. Tedy alespoň do doby, než jsme se zastavily. Mé oči se upoutají jeho směrem a on udělá to samé. Chvíli na něj jenom mlčky hledím, než mě z nenadání a k mému překvapení chytí kolem pasu a přitáhne si mě do vášnivého polibku k sobě. Jenom hravě zamrkám a než stačím cokoli udělat, na zavrčení z ulice se opět odtáhne. Ale jeho oči směr nemění, stále se díval do těch mých a ty jeho ve mě začaly vyvolávat pár otázek. Jistě mě nepřitáhl do přítmí ulice jenom aby mě políbil a provokoval nepřítele, nebo snad ano?

Přibližoval se, zprvu byly jeho kroky pomalé a tiché, potom byly ale čím dál více důraznější a rychlejší. Na tváři se mi objeví úšklebek, ale stále jsem se díval na Miriam, nechtělo se mi od ní, ale ten pronásledovatel ji chtěl. A to jsem nehodlal dopustit. Zvedla se ve mě vlna vzteku, jak se opovažuje ji chtít? Jak se opovažuje na ni dívat? Jak se opovažuje na ni myslet! Cítil jsem, jak se mi prodloužily špičáky, z rukou vyrostly drápy a zlepšil zrak, což znamenalo, že jsou teď mé oči rudé s černým bělmem. Nebyly to typické upíří oči a jak jsem zjistil, byla to odchylka i mezi stvůrami, ty by měly mít stejné oči jako normální upíři, tedy jen do doby, dokud se ovládají. Jenže mě většinou prozradily drápy. Otočím hlavu na našeho pronásledovatele, byl to také upír a jeho oči rudě zářily ve tmě. Blížil se k nám rychlými kroky, ale vzdálenost mezi námi byla ještě relativně velké, řekl bych něco přes deset metrů. Z krku se mi vydralo hrozivé zavrčení, které mi až děsivé připomínalo klasické vrčení stvůry, ale pořád jsem měl kontrolu. Nebyl jsem hladový. V tu chvíli se k nám upír rozběhl a mé tělo se změnilo na stín, přesunu se kousek před něj a kdybych nebyl dostatečně rychlý a nechytil ho pod krkem, jistě by do mě narazil. Praštím s ním o stěnu budovy a nechám ho dopadnout na zem, ale rychle se vzpamatuje. Vyskočí proti mě, ale neměl moc zkušeností, lehce jsem se vyhýbal jeho ranám. Neměl jsem náladu si s ním hrál a tak ho chytím za ruku, kterou mu zkroutím za zády a jedním pohybem odtrhnu od těla. Jeho bolestivý výkřik utlumím tím, že mu obličej přimáčknu k zemi. Stále jsem cítil vztek za to, že se opovažuje dívat na moji Leilu..... Miriam. Otočím ho k sobě a za krk zvednu, byl jsem vyšší, takže nohama ani nedosáhl na zem. Po ráně do hlavy byl ještě dezorientovaný, takže se ani moc nebránil. Zasyčím a zarazím mu drápy i s rukou do hrudníku a poté mu rychlým trhnutím vyškubnu srdce. Za pár vteřin jeho tělo začne mizet, tak jak se to dělo všem upírům po jejich smrti. Líbila se mi ta představa, že poslední co bytost ve svém životě uvidí je jeho vlastní srdce. Ušklíbnu se a otočím se na Miriam, doufal jsem, že nezačala utíkat, ale byla by celkem legrace ji stopovat a hledat ve městě. Už teď jsem věděl, že ji nikdy nedám pokoj. Nenechám nikoho, aby jí ublížil. Je moje.

Nějakým zvláštním způsobem jsem studovala jeho tajemné oči, které mi toho mnoho neprozradily. Snažila jsem se nahlédnout do jeho duše, najít jenom náznak něčeho, co bych mohla využít, čeho bych se mohla chopit. Jen jeden nepatrný pohled... ale mé snažení bylo vyrušeno když otočil hlavu k našemu protivníkovi. Jeho velké paže pustily mé drobné tělo a on se vzdálil. Bylo to sice pár centimetrů, ale i tak jsem to okamžitě poznala. Nás pronásledovatel byl upír, jeho oči rudě zářily. Byl vzteky bez sebe, cítila jsem to z něj a jeho hlasité vrčení mě v tom akorát podporovalo. Jeho kroky byly rychlé, rázné ale přesto byla mezi námi viditelná vzdálenost. Nechala jsem to tak, možná jsem mohla zasáhnout ale neudělala jsem to a to z jednoho důvodu. Můj nový společník vypadal více než natěšeně na to až ho roztrhá. No co, kdyžtak přijdu o jednu hračku, to mě nezabije. Na chvíli zmlknu a jenom tiše vydechnu, pevně sevřu víčka k sobě. Nikdy nebudu mít klid, měla bych si na to zvyknout. Z mého přemýšlení mě vytrhne až hlasité vrčení, po kterém mi přejel mráz po zádech. Mé oči se zabodnou do Nathaniela a až teď si uvědomím, že je na něm něco jiného. Jeho oči byly zalité černou a panenky propalovaly okolí doslova rudou barvou... A během pár vteřin se pochlubil dlouhými ostrými tesáky a drápy na rukou. Na chvíli jsem přestala dýchat, vypadal jako hybrid, hybrid vlkodlaka? Ne, nic takového přece není, nic takového by nemělo existovat. A potom mi to došlo, tohle nebyl vlkodlak, ani klasický upír. Ale byla to čistá temnota a zlo, cítila jsem tu jeho krvelačnost, tu obrovskou touhu, kterou propaloval svoje okolí. Okamžitě ustoupím o krok dozadu, jeho tělo najednou zmizí ve tmě a já zahlédnu jenom jakýsi náznak magické moci, kterou jsem v tu chvíli nějak nepochopila a nezkoumala. Sledovala jsem je, oba se do sebe pustili, mé oči pátraly po okolí a snažili se pohltit jakoukoli informaci o nepříteli. Jenže teď jsem nedokázala určit kdo jim je. Nathaniel pouštěl hrůzu, cítila jsem silné nutkání zasyčet a zbavit se jich obou, cítila jsem velké nutkání odsud utéct. Tělo upíra jenom během pár sekund dopadlo na zem, ani jsem se pořádně nesoustředila na to abych věděla co se stalo. Viděla jsem Nathaniela jak k němu k ráčí a zvedá ho. Ve své ruce svíral jeho krk a se syčením mu vyškubl srdce z těla. Okamžitě jsem ustoupila dozadu, jeden krok, druhý, třetí ... a byla jsem zády nalepená na chladnou zeď postranní uličky. Nečekala jsem na nic, ta krvelačnost byla velká, co když se rozhodne zabít i mě? Co když... nečekala jsem. Urychleně se otočím a rozběhnu se pryč. Půda pod nohama se mi na některých místech propadávala, ale já to neřešila, utíkala jsem. Utíkala a nezastavovala se. Bahnitá půda pod nohama za chvíli zmizí a nahradí jí betónový podklad chodníku. Z nebe se sneslo pár sněhových vloček a opřel se do mě studený vítr hned jakmile jsem opustila postranní ulici. Kolem se mihlo pár lidí, ale já je přehlížela. S jakýmsi zájmem a údivem se na mě otočili, ale s pokývnutím ramen pokračovali dál a já také.

Pootočil jsem se a pohlédl na Miriam, jen na vteřinku jsem zachytil její pohled plný strachu, než se otočila a utíkala pryč. Chvíli jsem ji sledoval, než se mi na tváři objevil široký úšklebek. Neuteče mi, nikdo mi nikdy neuteče. Rozejdu se směrem, kam mi zmizela, nakonec se však rozhodnu to vzít jinudy. Zadívám se na vysoké budovy, které tvořily úzkou uličku, bylo na nich pár oken, nebo výklenků, kterých bych se mohl chytit. Rozběhnu se ke stěně a začnu šplhat nahoru, měl jsem v tom cvik, takže jsem brzo byl na střeše. Běžel jsem podél uličky a zastavil se až na kraji posledního domu, odkud jsem viděl do ulice. Na hlavu mi padaly sněhové vločky a dost foukalo, to mě ale vůbec netrápilo, zajímala mě pouze Miriam, která běžela dál ulicí. Lidé se na ni překvapeně dívali, ale nechali ji být. Pobaveně se ušklíbnu a znovu se rozběhnu po domech, přeskakoval jsem mezery mezi domy, které dole tvořily uličky a stále jsem nespouštěl Miriam z očí. Jen ať si utíká, ať má naději, že se mě zbaví, ale mě nikdy neuteče. Vždycky si ji najdu. Budu tady do konce jejího života. Ale už teď jsem věděl, že ten nejspíš způsobím já. Neměl bych být v její blízkosti, pokud chci, aby žila. Jenže ona nebyla Leila. Leila je mrtvá, od ní bych se dál držel, nechtěl bych jí ublížit, ale u ní mi to bylo jedno. Chtěl jsem ji, protože mi připomínala Leilu, to mě ale zároveň nezkutečně sralo a jediné co jsem chtěl udělat bylo jí vyrvat srdce z těla. Zavrčím a stále ji sleduji svýma rudýma očima. S upířími smysly jsem lépe viděl, slyšel, cítil a ta bestie byla dneska kupodivu v klidu. Navíc jsem se bavil, miloval jsem pronásledování kořisti, ale tentokrát jsem nešel zabít, tentokrát jsem chtěl něco jiného. Plnou rychlostí přeběhnu pár střech a skočím dolů do ulice. Dopadnu přímo před Miriam a narovnám se.
"Kampak?" zeptám se pobaveně a na tváři se mi objeví úsměv, kterým jsem většinou obdarovával mé oběti chvíli předtím, než jsem je zabil.

Stále jsem měla před očima ten jeho pohled, ten úsměv se kterým mu vyrval srdce z těla. Byla jsem vystrašená, na chvíli jsem ztratila sama sebe i svou jistotu toho, že zvládnu všechno. Dobře, možná tu byla za ty roky první velká překážka. Ale teď... utíkala jsem, má jistota byla v tahu, byla jsem příliš vystrašená na to abych jednala nějak smyslně. Ostré podpatky se zabodávaly do chodníku, slyšela jsem klapnutí za každým svým krokem, prozradí mě. Urychleně jsem si je vyzula a odhodila do nejbližší uličky, byla jsem teď sice bosá, ale vůbec mi to nevadilo. Teď bylo důležité zmizet, sem tam jsem se ohlížela jestli mě nesleduje, nebyl tam což mě značně uklidňovalo. Potřebovala jsem zmizet někam daleko, schovat se, ale nejbližší bar byl až daleko a vůbec mě neuklidnilo, když se ulice okolo mě vyprázdnila. Možná kdybych zůstala ve společnosti jiných lidí, neprozradil by se, proč by mě sledoval a riskoval? Jistě, možná protože jsi právě viděla jak někomu surově vyrval srdce z těla? Co když ho poslal Mephistopheles aby mě chytil?! To už spolupracuje i s upíry? Vzedmula se ve mě vlna strachu a já znervózněla, cítila jsem jak se chvěji. Nehodlala jsem zahodit ty roky života jenom kvůli nějakému upírovi... Kvůli mé vlastní nepozornosti. Prudce zabočím do jedné z ulic, opět se do mě opře prudký vítr a rozevlaje mi mé havraní vlasy. Koutkem oka znovu zaregistruji odraz dívky ve výloze a já se v mžiku zastavím. Bledá tvář, jasně modré oči a ty dlouhé havraní vlasy. Pomalu natáhnu ruku ke sklu zdejší výlohy za kterou bylo pár zimních kabátů, ty m však nezajímaly. Poprvé, snad poprvé jsem té dívce záviděla, byla opravdu nádherná. Netrvalo to však dlouho a když jsem zaslechla kroky opodál a poté zahlédla Nathaniela, který se jako papír snesl ze střechy přede mě, donutí mě to uskočit dozadu, ale leknutím zavadím o vlastní nohu a dopadnu na zadek. Kampak, ozve se pobaveně a jeho úšklebek ve mě zvedne další vlnu strachu.
„Běž ode mě pryč,“ vydechnu roztřeseným hlasem a odšoupnu se od něj dál. Rychle jsem se vydrápala na nohy, ale když jsem se otočila na druhou stranu s tím, že se dám znovu na útěk, překazil mi to a stál opět přede mnou. Co mám dělat?

Ucouvne a zakopne o vlastní nohy. Seděla na zemi a koukala na mě modrýma, vystrašenýma očima. Ten pohled jsem už viděl, měla ho Leila, když jsem se přestal ovládat a vrhl se na ni s úmyslem ji roztrhat. Zavrčím na ni a rozejdu se ke ní, chtěla mi utéct, vydrápala se na nohy a chtěla mi utéct. Ušklíbnu se a přesunu se kousek před ní. Vypadala jako vystrašené zvíře, které neví, co má dělat. Zasyčím na ni a přitisknu ji na stěnu budovy. Ruce si opřu o stěnu v úrovni jejích ramen a natisknu se na ni, aby mi nemohla utéct. Natáhnu ruku s drápy k její krásné tváři a stále ji propaluji rudýma očima. Nakonec se však usměji a vrátím se do normálu. Pohladím ji po tváři, ale nepustím ji.
"Neublížím ti a ačkoliv mě lov lidí baví, byl bych radši, kdyby jsi mi neutíkala," řeknu jí klidným, milým hlasem. Bylo mi sice jedno, co si o mě myslí, ale kdyby mi utíkala moc často, začala by to být otrava. Nakloním se k ní a lehce přejedu rty po její tváři.
"Mě totiž neutečeš, jsi jenom moje a já tě nikdy nenechám na pokoji," zavrním ji do ucha a s úsměvem na rtech se odtáhnu.
"Rozumíme si?" zeptám se šeptem a probodnu ji pohledem. Byl jsem zvědavý, jak se to vyvine, byl jsem zvědavý, kdy ztratím kontrolu a zabiji ji. Možná to tak bude lepší. Jedno jsem věděl, nedovolím ji žít. Buď bude má, nebo zemře a já si pochutnám na její lahodné krvi. Pohled mi sklouzne k jejímu krku, voněla překrásně, chtěl jsem ochutnat její krev a vsadil bych se, že to bude ta nejlepší, kterou jsem kdy měl. Tyto myšlenky probudily stvůru, zase byla neklidná, dožadovala se potravy. Ale byl jsem nakrmený, neměl jsem hlad a tak jsem žízeň dokázal alespoň trochu potlačit. Však ona nikam nepůjde, nenechám ji. Můžu ochutnat kdykoliv, jen jestli to nebude také naposledy.

S úšklebkem mě přitiskne na stěnu budovy, párkrát sebou škubnu a pokusím se ho od sebe odsunout, ale nepovede se mi to. Cítila jsem se silně ohrožená a to se mi nelíbilo. Staletí jsem si s lidmi, démony a upíry hrála, nemůžu se nechat přemoct nějakým egoistickým blbem který mi teď naháněl husí kůži. Ty jeho oči, propalovaly mě jakýmsi zájmem ze kterého nemohlo vzejít nic dobrého. Přála jsem si ať mě pustí, ať odstoupí a pustí mě, nechá na pokoji, doslova jsem mu tuhle myšlenky vrývala do hlavy, bála jsem se, děsil mě. Jeho ruka se natáhla k mému obličeji, zhrozeně se zadívám na ostré drápy, které byly jenom pár centimetrů od mých očí. Urychleně zasunu ruce pod jeho tělo kterým se na mě tiskl a pokusím se ho od sebe odtlačit.
„Pusť mě,“ zavrčím trochu troufale, ale hned na to začne mluvit on. Neublíží mi, ale byl by radji kdybych mu neutíkala. Trochu jsem se uklidnila když se vrátil do normálu, už nevypadal tak děsivě, ale pořád mi ta myšlenka že se změní stanula v hlavě proto jsem se plně uklidnit nedokázala. Mluvil zase klidně a usmíval se, skoro jako kdyby se před chvílí vůbec nic nestalo. Nevyznala jsem se v něm, ale jedno jsem měla jasné. S tímhle maniakem nechci mít nic společného. Říkal že mu neuteču a že mě nikdy nenechá na pokoji, přivlastňoval si mě? Jaká drzost, nejsem ničí a nikomu nepatřím, ani jemu a nikdy nebudu. Lehce sebou škubnu, když se ke mě nakloní a přejede mi rty hravě po tváři. Opět se do mě zabodly jeho chladné oči a já se ho od sebe snažila odstrčit.
„Pust mě prosím,“ zašeptám tiše a zabodnu pohled do jeho očí. Tvářila jsem se zcela nevině a zírala na něj velkým modrýma očima. Snažila jsem se ho donutit aby mě nechal jít, aby ustoupil dozadu. Nebyla jsem jeho a nehodlala jsem být, zato jsem ho chtěla pro sebe, bylo by lepší z něj mít spojence a hračku než nepřítele.
„Nechceš mi přece ublížit, tak mě nechej jít,“ zašeptám svůdně a rukou mu přejedu po hrudníku, kterým se na mě tiskl, lehce se ho od sebe pokusím odtlačit a přitom se mu nepřestávám dívat do teď již normálních očí. Dokážu to, ovládnu ho a bude můj.

Měl jsem nutkání ji pustit, nevěděl jsem proč, ale bylo tady. Nechtěl jsem ji pustit, proč bych to vůbec dělal? Pořád se tvářila vystrašeně, ale už byla trošku klidnější, alespoň něco. Snažila se mě odstrčit, ale byl jsem silnější, neměla šanci. Chtěla, abych ji pustil, ale má nejspíš smůlu, pustím ji, až budu chtít já. Nelíbilo se jí, že byla v pasti. Viděl jsem to na ni, na tom, jak se dívala, jak se mě zoufale snažila odstrčit, jak sebou škubla, když jsem se přiblížil. Lhal bych, kdybych tvrdil, že si to neužívám. Ušklíbnu se a zadívám se na ni, když potichu zašeptá, abych ji pustil. Prosila a upřeně se na mě dívala. Měla nevinný výraz a já opět pocítil nutkání odstoupit a nechat ji jít. Bylo čím dál silnější a začínalo to být dost otravné. Co to se mnou je? Svůdně šeptala, abych ji nechal jít, když jí nechci ublížit a přejela mi po hrudníku. Měl jsem opravdu chuť to udělat, zapřu se rukama o zeď a pomaličku se od ní začnu odtahovat. Bylo to, jako bych byl pod nějakým kouzlem, očarován její krásou, její přítomností. Chtěl jsem ji poslechnout, udělat vše, co si přeje a mít z toho radost. Jako by bylo mým cílem udělat vše, co si přeje. Vypadala zase sebevědomě, dívala se mi do očí a lehce mi tlačila rukou na hrudník. V tom mi to ale došlo. Ta potvora se mnou manipuluje! Zamrkám a ušklíbnu se, ve vteřině, co jsem si to uvědomil bylo to nutkání pryč, už jsem ho necítil. Proti tomuhle jsem byl naštěstí odolný.
"Nechce se mi," odpovím ji a znovu si ji přitlačím ke stěně. Skloním se k jejímu krku, na který ji políbí, než se opět narovnám a zadívám se jí do očí.
"Potvoro, se mnou manipulovat nebudeš, rozumíš?" zavrčím, ale podle výrazu by každý poznal, že se nezlobím, byl jsem spíše pobavený jejím pokusem.
"Co jsi vůbec zač?"

Cítila jsem se zase o něco lépe, začal se odtahovat, měla jsem ho v kapse. Podléhal mému kouzlu už od samého začátku tehdy v baru. Stále jsem se ho snažila přesvědčit aby mě pustil, stavěla jsem to jako jeho jakousi hlavní prioritu. Sám přece říkal, že mi nechce ublížit. Po dlouhé chvilce jsem se konečně usmála. Šlo to pomalu, ale šlo. Znovu jsem na něj zatlačila rukou a studovala jeho jasně modré oči, kterýma bloudil po mé tváři. Snažila jsem se působit zcela přirozeně, ale trochu jsem ze své role opadala, když jsem měla pocit, že to zvládám. Jenže... nebylo to tak. V jednom momentu zamrká a na jeho tváři znovu vyrašil ten úšklebek, který jsem u něj za poslední chvíli zaregistrovala už tolikrát. Nechce se mu, zašeptal a znovu mě přitlačil ke stěně. Nechce se mu?! Cože?! Jak se mu nemůže chtít? Moje vůle byla silná, má mě poslouchat, ještě před chvílí mě poslouchal! Znovu mu tohle nutkání podstrčím ale on se neodtahoval, prostě se mu nechtělo. Sklonil se ke mě a já se ho od sebe znovu pokusila odstrčit, jenže nešlo mi to, byl silnější než já.
„Nechce se ti? Jak se ti nechce? Má se ti chtít!“ zavrčím a zamračím se, když ucítím jeho rty na svém krku. Znovu se ve mě vzedmula vlna strachu a já se zachvěla. Hned na to jsem do něj prudce zatlačila rukama, ale bylo mi to k ničemu. Nazval mě potvorou, která s nim manipulovat nebude. Hned na to se mě zeptal, jestli mu rozumím. Na tváři mu hrálo pobavení, se kterým se mě zeptal co jsme zač.
„Jdi ode mě,“ zavrčím a znovu do něj strčím. „Co jsem zač? Co jsi ty zač, proč mě neposloucháš? Máš poslouchat, nechat mě jít!“ oznámím mu důrazně. Co se to děje? Proč mě neposlouchá? Proč má magie nefunguje, vždyť... Jak? Jak je to možné? V hlavě mi stanulo hned několik otázek, chtěla jsem na ně znát odpověď, ale jeho sevření u zdi se mi přestávalo líbit.
„Prosím,“ vydechnu a zamračím se. Nerozuměla jsem tomu, neexistoval nikdo kdo by mi doteď odporoval, tak proč mě neposlouchá on? Bála jsem se toho, vyděsilo mě to, ale snažila jsem se to skrýt.

Její úsměv hned zmizel, znovu se objevil strach a snažila se ode mě dostat. Marně. Byl jsem silnější a navíc se ani nemohla pořádně zapřít, nedával jsem jí k tomu prostor. začala trošku panikařit a zachvěla se pod mým dotekem. Bála se mě, ale to mě vůbec netrápilo. Neodpověděla mi na otázku, místo toho mi říkala, ať jdu od ní, prosila. Ptala se, co jsem zač, že ji neposlouchám. Takže jsem se trefil, snažila se mě ovládat, vnuknout mi touhu ji poslouchat na slovo. To má ale bohužel smůlu, já se ovládnout nenechám. Byl jsem proti tomuhle odolný, nepůsobilo to na mě. Už pár lidí se o to pokusilo a selhalo. Když nad tím tak přemýšlím, potkal jsem už pár démonů, kteří byli taky překvapení, když jsem se na ně vrhl. Že by to byla jejich schopnost? Na druhou stranu to ale udělali jen někteří. Jiní se dost bránili. Ale je tady ta možnost. Eh, kdo se má v těch bytostech vyznat, když jich je tolik? Snažila se přede mnou skrývat strach, ale já to z ní cítil, Předtím byla plná sebevědomí a teď? Zadívám se jí s úšklebkem do očí a znovu ji pohladím po tváři.
"Bohužel pro tebe, se mnou nemůže nikdo manipulovat. Ohledně toho co jsem... Jsem stvůra noci. Vidíš jak je jednoduché odpovědět? Tak teď mi pověz co jsi ty zač. Démon?" zeptám se pobaveně a natočím ji obličej tak, abych se musela podívat do mých očí. Její byly vskutku nádherné. Přesně takové, jaké jsem si pamatoval. Byla přesně jako Leila, ta podoba byla dokonalá. Byl jsem rád, že jsem na ni narazil. A pravděpodobně ji zničím život kvůli mým sobeckým touhám.... Ale nedělám já tohle pořád?

Odpověděl mi že je stvůra noci, takže... o stvůrách noci jsem toho moc nevěděla, jenom že působily zkázu tam, kde se ukázaly. A že byly jakými si vyvrheli veškerého nadpřirozena. Znovu mě ujistil o tom, že s nim manipulovat nemůžu, jenže to se mýlil, já... nenechám se držet někým kým nechci, nejsem jeho vlastnictví a nikdy nebudu. Tohle bylo proti tomu, čím jsem byla, rozhodně se nebudu nikomu podřizovat.
„Nejsem tvoje a nebudu,“ zavrčím na něj, ale to už mě zase pohladí po tváři a natočí mi obličej tak, abych se mu musela dívat do očí. Nebyla jsem jeho, nehodlala jsem to tak nechat, aby si na to zvykal, ani náhodou. Předtím říkal, že mě bude pronásledovat, jak daleko bude ochotný zajít? Dokážu mu utéci. Když budu chtít, zmizím mu na noční obloze, tam za mnou nemůže, ale... nehodlala jsem opustit tohle město, donutím já jeho aby tohle místo opustil, nebudu se schovávat i před ním, nedovolím mu si dělat co se mu zlíbí. Takhle já nehrála, nehodlala jsem to vzdát, to bych nebyla já. Ano naháněl mi strach. Nahánělo mi strach to, že mě neposlouchá. Každý podlehl mojí moci, tak proč on ne?! Co jsem udělala špatně? Proč na něj moje vůle nepůsobí? Zničím ho z to!
„Když mě nepustíš jenom protože tě o to prosím, donutím tě,“ hlesnu potichu a s úsměvem ho políbím na rty. Poté kolem něj začnu tvořit opravdu tenké dráty, kterými mu obmotám nohy a dráty potom semknu k sobě, čímž mu naruším rovnováhu a strčím do něj tak, že spadne na zem. Poté se rychle rozběhnu pryč a s vypláznutým jazykem se na něj otočím.
„Nejsem tvůj majetek, stvůro,“ zavrčím na něj a pomocí drátů, na které vylezu se dostanu na střechu budovy a zmizím mu z dohledu dříve, než se za mnou vrhne. Dráty byly opravdu tenké a skoro nešly vidět, jenom občas se zaleskly pod světlem pouličních lamp, ale přesto mou váhu bez problémů unesly. Rozběhla jsem se po střeše dál, utíkala jsem a hodlala se někde schovat. Díky drátům jsem si propojovala cestu mezi mezery od baráků a mohla tak po nich v klidu přeběhnout abych nespadla. A k mému štěstí se mi podaří zabloudit až do jedné z ulic, kde zahlédnu bar, do kterého právě někdo vešel a tak se se vší parádou, odhodlám schovat dovnitř. U vchodu stal dozorčí, ale já na něj jenom svůdně mrkla a donutila ho aby mě pustil dovnitř, nebyl to problém, udělal to téměř ihned. Takže chyba není ve mě, ale v něm. Proč na něj moje vůle nepůsobí?

Sledoval jsem ji a opravdu mě pobaví, když řekne, že není moje a nikdy nebude. Jak se mýlí. Nemusí chtít, nemusí si to přiznat, ale je moje a nikomu ji nedám i kdyby mě to mělo stát život. Nebo ji. Chtěla mě donutit k tomu, abych ji pustil, ušklíbnu se a chci říct, ať mi to tedy ukáže, dřív než jsem však stačil cokoliv namítnout, políbí mě na rty. Byl jsem tak ponořený do polibku, že jsem si vůbec nevšiml, co dělá. Najednou domě strčí a zjistím, že nemůžu pohnout nohama. Překvapeně zamrkám a dopadnu na zem. Vyplázne na mě jazyk a řekne, že není můj majetek. Ležel jsem na zemi a sledoval, jak pomocí něčeho šplhá na střechu. Pořádně jsem to neviděl, vypadalo to jako tenké provázky, které se občas zaleskly ve světle pouličních lamp. Zmizela mi z dohledu a já chvíli zůstal ležet na zemi s pohledem upřeným na nebe, než se ušklíbnu a mé tělo se rozplyne. Zhmotním se o pár kroků dál a podivné provázky zůstanou ležet na zemi. Byly dost pevné, ale kdybych opravdu chtěl, přetrhnu je.
"Tak takhle si budeme hrát?" zamumlám sám pro sebe a rozběhnu se proti domu. Udělám po jeho stěně pár kroků, než se zachytím na okenní římse a začnu šplhat nahoru. Brzy jsem byl na střeše a rozhlédl jsem se okolo. Nikde jsem ji neviděl, ale stále jsem cítil její sladkou vůni. Běžel jsem po její stopě, která mě dovedla až ke vchodu nějakého baru. Před dveřmi mě ale zastaví hlídač.
"Jen pro pozvané," řekne mi a odstrčí mě zpátky. Rozhlédnu se po ulici a jakmile zjistím, že je prázdná a nemají tu kamery, zacpu hlídači pusu, odtáhnu ho do postranní uličky a zakousnu se mu do krku. Stvůra se z něj nakrmí, ale dneska kupodivu nebyla tak krvelačná jako obvykle. Mrtvé tělo pohodím do blízkého kontejneru a vydám se do baru. Teď už mi ve vstupu nikdo nebránil. Procházel jsem mezi skupinkami lidí, ale nikdo z nich mě nezajímal, zajímala mě jenom Miriam.

Určitě půjde po mé stopě, myslela jsem si to, přece jenom to byl upír. Bylo rozumné ztratit se někde v baru, kde bylo pachů mnohem více. Jakmile vpluji do baru, všimnu si jak na mě spadly pohledy všech mužů i žen v místnosti. Teda alespoň těch, kteří seděli hned na kraji. Neunikly mi ani jejich patrné úšklebky, se kterými si mě prohlédly. No jo, neměla jsem na sobě boty, byla jsem na boso. Rychle se zbavím svého kabátu, který hodím na věšák. Potřebuji nějaké věci, jiné, které jsou cítit cizím pachem a přebijí alespoň na nějakou chvíli ten můj. Jenže kde je sehnat? Tenhle bar byl něco jako malá ubytovna, jistě tu bude pár pokojů, které bych mohla prohledat. Zhluboka se nadechnu a prolétnu pohledem své okolí, pár lidí se zvedlo, možná v jakémsi zájmu mi pomoct a ujistit se, jestli něco nepotřebuji... Jenže jejich zájem teď nebyla věc, která mě zajímala, místo toho se vydám k baru, kde houknu na barmana. Otráveně se otočí, ale jeho výraz se okamžitě změní, jakmile si mě prohlédne. Optá se mě co potřebuji, rychle ho poprosím o sklenku vína, kterou do sebe doslova kopnu a vynutím si od něj klíč od zabraného pokoje. Pokud je měl u sebe barman, věděla jsem že v onom pokoji nikdo nebude, budou zrovna pryč. S úsměvem mu poděkuji a zmizím v dalších dveřích. Jakmile vyběhnu schody, dostanu se na jednu delší chodbu a vyhledám číslo klíče. Byl to pokoj číslo sedm, do kterého jsem zavítala a rychle ze sebe sundala veškeré prádlo, teda až na to spodní... S úmyslem najít si nějaké věci zapluji do skříně od pokoje a začnu se v ní přehrabovat. Nakonec najdu nějaké šaty, které by mi mohly padnout. Byly černé jako noc, dlouhé do půlky stehen a na krajích měli krajky černé barvy. Byly překrásné a tak jsem si je na sebe navlékla. Také jsem si ve skříni našla kabát, který mi kupodivu taky padl. Nějaké věci jsem měla, ale zůstávat v baru bylo riskantní, určit tady půjde, proto se vydám ke dveřím které otevřu a vyjdu na chodbu s úmyslem odsud zmizet dříve, než mě najde.

Procházel jsem barem a prohlížel si všechny okolo. Hledal jsem ji, ale věděl jsem, že byl chytrá. A lstivá. Nebude to snadné, ale já si ji najdu. Nenechám si zničit reputaci jednou dívkou. Na tváři mi hrál úsměv, který ovšem zmizel, když jsem ji nemohl najít a bylo tady až příliš pachů na to, abych ji vystopoval. Zavrčím a vydám se zase ke dveřím, budu to muset udělat jinak. Koutkem oka jsem zahlédl mladou dívku, která se ke mně blížila s podnapilým výrazem a doslova se na mě nalepila, zatímco mi něco říkala. Neměl jsem na ni ale náladu ani čas. Normálně bych si s ní nejspíš pohrál, ale teď jsem na to ani nepomyslel. Zajímala mě jen ona. Odstrčím ji a vyjdu ze dveří od baru. Ovane mě studený a čerstvý vzduch, ale na nic nečekám, každou chvíli mi může utéct. Rychle obhlédnu budovu a všechny východy, byla to naštěstí rohová budova a všechna okna a dveře vedly ze dvou sousedních stran, jedna na hlavní ulici a druhá do postranní uličky. Budova neměla žádný zadní východ, takže jsem vylezl na střechu protější budovy a posadil se na římsu tak, abych měl výhled na všechny východy z budovy. Až teď mi došlo, že ten bar je zároveň i ubytovna. Měl několik pater a Miriam mohla být prakticky kdekoliv. Ještě že jsem vyšel ven... Doufal jsem, že jsem byl dost rychlý na to, aby mi nestihla utéct. Ale i tak bych si ji našel. Rozhodl jsem se počkat, jednou vyjde, no ne?

Zaklapnu za sebou dveře a klíče si strčím do kapsy, musí tu být nějaký způsob jak se odsud dostat, ale pravděpodobně bude dole v baru a pokud ne, jistě si bude hlídat budovu zvenčí. Urychleně jsem zmapovala celou budou, dávala jsem si velký pozor abych na něj nenarazila, jenže neměla jsem boty a ... stále jsem si myslela že krytí mého pachu není dostačující. Zatracený upír, tolik problémů kvůli jednomu egoistickému kreténovi. S povzdechem si pomocí drátků otevřu dveře do jednoho z pokojů, jenže nebyl prázdný. Byla tam dívka, muž a já přišla zrovna v nevhodnou chvíli. Dívka byla ve spodním prádle a ten mladík se po ní doslova plazil, mé oči se do nich chladně zabodly.
„Asi ruším co? Jenom si vezmu neoprávněně pár vašich věcí a zase půjdu,“ vydechnu. Jenže oba dva okamžitě vyskočili na nohy. Dívka mě probodla jakýmsi pohledem a vzala do ruky telefon, což se mi nelíbilo. Chce snad zavolat policii? A jo, klasická lidská reakce. V mžiku se k ní přesunu a pomocí drátů jí svážu ruce k tělu a nohy také nenechám volné. Při vší úctě, i když jsem to nemyslela nijak zle, jsem ji musela zadrátovat pusu, aby na mě nechrlila vlnu nadávek. Potom tu byl ten muž, chtěl po mě vyběhnout, ale já ho donutila k tomu, aby se zastavil. Bylo snadné donutit ho k tomu aby se mi podvolil. Lehce k němu natáhnu svou ruku, byl mladý... Mohlo mu být něco kolem dvaceti. Krátké černé havraní vlasy a pronikavě zelené oči, které hrály zvědavostí. Rychle naběhnu do koupelny a nastříkám se první voňavkou kterou najdu, nebyla podle mé chuti, nebyla sladká a trochu mě to podráždilo, ale nebylo to nic hrozného. U dveří si dovolím ukrást dívčí sněhule, které pravdpodobně pařili ji. Mé oči spadnou na hnědookou blondýnku. Bude problém pokud někomu řekne co viděla. S povzdechem se rozejdu k ní a zadívám se jí do očí. Pozorně jsem ji sledovala a namlouvala ji že je všechno v pořádku, že po ni žádám jediné, aby zavřela oči a věřila mi. Chvíli mi to zabralo, ale nakonec to udělala. Jakmile zavřela své uplakané oči, zlomím ji vaz. Teď však přišla řada na mého společníka. Donutila jsem ho aby mi dělal doprovod a potom aby se vrátil a zbavil těla dříve než ho někdo najde. A potom se zbavím i jeho. Stále jsem byla nervózní, co když si to jenom namlouvám? Proč by mě Nathaniel hledal, proč by se o mě zajímal? Jistě je to hloupost, nemohl být přece tak posedlý, nebo snad ano? Každopádně teď nebyl čas na nějaké myšlenky, naladila jsem se na zcela jinou vlnu. Vyjdu ze dveří a seběhnu dolů do baru, pomalu si nasadím kapuci a schovám pod kabát dlouhé vlasy aby mě neprozradily. Jakmile opustíme bar, nalepím se na mého společníka a uvězním ho ve vášnivém polibku, kterým rozhodně nepohrdl. Hrála jsem lehce opilou a změnila jsem tón hlasu aby mě můj smích neprozradil. Za námi z baru vyjdou další lidé a já se raději se svým společníkem vydám ulicí dál. Stále jsem se na něj lepila a snažila se ho vtáhnout do konverzace, která šla mimo téma, byla to politika a kdo mého věku by se dneska bavil o politice?
Nikdo nás nesledoval, že by se mi povedlo utéct?

Seděl jsem na střeše a pozoroval už několikátý pár, jak odchází. Měl bych si konečně přiznat, že mi utekla. S povzdechem se postavím na nohy a rudýma očima se zadívám na temnou oblohu. Leilo... Stýská se mi, víš to? Miloval jsem tě víc, než cokoliv jiného. Byla jsi pro mě vším, zemřel bych pro tebe a byl bych šťastný. Mohli jsme být šťastní, mít rodinu, kdyby... Kdyby se ze mě nestalo monstrum. Kéž by jsi tady mohla být se mnou, chránil bych tě, byli bychom šťastní. Zatnu ruce v pěst a tiše zasyčím, za tohle může ona. Vytáhla moje dávno pohřbené pocity a teď si uteče. Ne, zaplatí za to. Vypadala přesně jako moje Leila, chtěl jsem ji znovu vidět, dotknout se jí. Jedna má část věřila, že je to opravdu moje Leila, ale nebyla. Přesto mi vedle ní bylo dobře, chtěl jsem ji zase políbit, držet ji u sebe, chránit... Nasadím si na hlavu kapuci a seskočím ze střechy do prázdné uličky, moje oči stále žhnuly rudou barvou. Vypadá to, že mám práci, najdu si ji, ať to stojí cokoliv.

Seděl jsem v luxusním podniku a popíjel už několikátou sklenici jakéhosi alkoholu. Sledoval jsem lidi okolo mě, ale nikdo mě nezaujal. Čekal jsem na jednu dívku. Věděl jsem, že přijde. Potom, co mi Miriam utekla jsem ji několik dní hledal, měl jsem dost kontaktů, ale i tak mi to dalo celkem zabrat. Když jsem ji konečně našel, rozhodl jsem se ji sledovat. Teď jsem věděl, kde bydlí, kam chodí nakupovat, její oblíbené jídlo, oblíbená místa, prověřil jsem si lidi, se kterými se stýkala, se kterými si hrála, které ovládala. Poslouchali ji na slovo, musela to tedy být její schopnost. Věděl jsem toho o ní dost, dost na to, abych ji mohl příště lehce najít. Zrovna jsem seděl v jejím oblíbeném baru, byl dost daleko od toho, ve kterém jsme se potkali, chtěla se mi za každou cenu vyhnout. Ušklíbnu se a vypiji zbytek pití. Jedné věci jsem si u ní všiml, dělala si co chce a kdy chce a využívala ostatní ke svému prospěchu. Nikdy nedodržovala nějaký rozvrh, chodila na oblíbená místa, jak se jí zachtělo, ale věděl jsem, že zrovna dneska přijde sem. Už jsem to nemohl vydržet, zase jsem ji chtěl políbit, držet ji v náručí... Už to byly skoro tři týdny, co mi utekla a já se nezabýval ničím jiným, než jí. Odmítal jsem zakázky a jen jsem ji hledal a později sledoval. Nemohl jsem přestat, byl jsem jí posedlý a dneska jsem jí hodlal ukázat, že je moje. Stačí si jen počkat.

Byly to už tři týdny, dávala jsem si pozor kdyby mě náhodou stále hledal. Chtěla jsem se mu vyhnout za každou cenu a dařilo se mi to. Po nějakém čase jsem na to úplně zapomněla a opět se ponořila do svého světa plném hraní a využívání ostatních. Byla jsem taková, snažila jsem se skrývat před ním a před démony Mephistophelese, věděla jsem že si nedá pokoj. Mimo jiné jsem si zjistila pár informací o Nathanielovi, znalo ho poměrně dost démonů pro které pracoval jako žoldák. Což mě tak trochu děsilo, by známý tím že svou práci splnil a neselhával. Čím dál více jsem si začínala myslet že si ho najal samotný Mephistopheles, jenže neseděla mi ta část, kdy se mě ptal na mou totožnost, kdyby ho poslal, věděl by ta rizika no ne? Věděl by že jsem Succuba, ne? S povzdechem si utáhnu sepnuté vlasy v culíku a hravě olíznu své rty. Měla jsem na sobě kabát, který jsem nechala na věšáku. Dlouhé černé leginy s minisukní a černé šněrované kozačky. Do toho bílé tílko a černý přehoz, který jsem nechala rozepnutý. Z hlavy si sundám klobouk, který odložím ke kabátku na věšák a rozejdu se k baru. Vůbec si nevšímám lidí okolo a jenom tak na okolo projdu kolem baru a sednu si dozadu ke stolu. Dneska jsem neměla chuť vybavovat se s barmanem, na někoho jsem tu čekala, byl to jeden kluk, který se nedávno ukázal jako dostatečně věrohodný k tomu abych zjistila pohyb jednoho démona, který mi šel po stopě, potřebovala jsem se ho zbavit, ohrožoval můj klid. Pohodlně se usadím ke stolu a odložím tašku vedle sebe, ze které vytáhnu peněženku na stůl. Pohled na chvíli zabořím do ní a prohlédnu si pár dokladů, které jsem si nechala sepsat, hodily se mi, nakonec ji odložím opět na místo a zadívám se na dveře od baru, měla jsem na ně dobrý výhled a přitom jsem byla schovaná v přítmí, tak jak jsem to měla ráda. Čekala jsem na něj, do půlhodiny by tu měl být.

Moje čekání se vyplatilo, když vešla do baru, sundala si kabát a klobouk. Byla nádherná a já na chvíli zapomněl dýchat, Opravdu jí to slušelo. Usměji se a sleduji ji, jak jde k baru, sedla si do tmavého koutku a vůbec si nevšímala svého okolí. S úsměvem se zvednu ze svého místa a začnu si obcházet bar, nechtěl jsem, aby mě hned viděla. Když jsem byl zhruba za jejími zády, rozejdu se k ní, nevšimla si mě a dost mi pomohlo to, že se dívala na dveře. Nejspíš čeká na toho mladíka, se kterým si hrála. Nelíbilo se mi to, ale dokud to nezajde příliš daleko, nebudu ho muset zabít. Opřu se loktem o bar a podepřu si hlavu, seděla bokem k baru, dívala se na dveře a já byl za jejími zády.
"Pokud se před někým schováváš, měla by jsi být opatrnější," řeknu jí potichu s pobaveným úsměvem. Volnou ruku ji položím na bok a více se k ní nakloním.
"Nebo sis opravdu myslela, že mi utečeš, že tě nechám být?" zašeptám jí a tiše se zasměji. Nadechnu se její vůně, která mi tolik chyběla a dostanu chuť ji vzít do náruče, vyběhnout z baru do hotelu, který byl přes ulici a užít si s ní na pokoji. Tuto touhu však raději potlačím a jen nasadím arogantní úšklebek.

Seděla jsem a tiše sledovala dveře. Nikdo nepřicházel a jen pár lidí opustilo zdejší bar. Potřebovala jsem informace, poslední týdny jsem nežila na ničem jiném. Zhluboka se nadechnu a poté se otočím k baru. Měla jsme zrovna to štěstí že se barman díval mým směrem a pomocí znaků si poručím pití, věděl co mám ráda. Přílišnou pozornost mu však nevěnuji, spíše se zase pootočím na dveře, které jsem propalovala pohledem. Možná až příliš zbrkle... Na chvíli pohled odkloním stranou a prohlédnu si stůl, který byl kupodivu hezky připravený. Pobavila mě vonná svíčka rudé barvy, která svítila na stole. Pokud se před někým schováváš, měla by jsi být opatrnější, ozve se mi za zády a já sebou cuknu. Ten hlas, ten hlas patřil jemu, od doby co jsem ho potkala jsem jej nemohla dostat z hlavy, zůstal tam a představoval jednu z mých nočních můr. Jaká to ironie pro démona tužeb... V záplavu strachu jsem se však neotáčela. Mé oči, ve kterých ještě před chvíli panoval klid se změnily. Jistě by v nich šel vidět náznak strachu, který jsem se ani trochu nesnažila skrýt. Ucítila jsem jeho ruku na mém boku, oči mi lehce sklouzly směrem, kde se mě dotýkal. A z dalším zašeptáním se naklonil k mému uchu. Opravdu jsem si myslela, že mě nechá být. Ale moje naděje se práv rozplynuly, stál za mnou a tiše se smál. Vítězně se smál a já se vsadila že mu teď na rtech hraje pobavený úšklebek.
„Jak jsi mě našel, doufala jsem že mám od tebe pokoj, noční stalkere,“ vydechnu s lehkým zamračením a v mých očích se na chvíli, jenom na chviličku objeví vlna zoufalosti, ne... on mě nezlomí, nepodvolím se mu, nikdy. Naháněl hrůzu a strach, ale byl jenom upír, jenom pitomá pijavíce, já byla démon. Démon který měl společenství, rod a cit pro společenskou etiketu. On byl zvířetem které se nedokáže ovládat, tak proč bylo tak těžké se ho zbavit?

Ztuhla pod mým dotekem a neotočila se, dokázal jsem si představit její výraz. Pořád jsem viděl její pohled, ty oči plné strachu. Stejně jako pohled Leily tu noc... Nechtěl jsem na to ale teď myslet, byla tady, přede mnou, konečně.... Konečně promluví a já se znovu tiše zasměji, takže si mě taky proklepla. Chytrá holka.
"Víš kdo jsem, takže taky víš, že mám hodně známých, nebylo to tak těžké," vydechnu a opřu si bradu o její rameno, byl jsem blízko jejího krku, možná až moc, ale stvůra byla klidná. Jedl jsem před tím, než jsem sem přišel a dokud neucítím krev budu v pořádku.
"Ale už jsem se poučil, vím, že jsi démon, ale jak jsem se dozvěděl, je vás více druhý, nechceš se podělit o tuto informaci?" zeptám se jí a poté se na chvíli zamračím. Ještě jedna věc mi přišla zvláštní, kdykoliv jsem ji někomu popsal, nevěděl o koho se jedná a já měl podezření, že její vzhled je způsoben magií, nevěděl jsem ale jak. Na druhou stranu jsem doufal, že se mýlím a že takto opravdu vypadá. Byla kopií mojí Leily a já nechtěl zjistit, že je to jen magie. Na druhou stranu jsem to vědět musel.
"A ještě by jsi mi mohla vysvětlit, proč vypadáš přesně jako někdo, koho jsem znal. Sám ale doufám, že je to jen náhoda..." dodám po chvilce a zamračím se. Nakonec jí obejmu oběma rukama kolem pasu a hlavu nechám pohodlně opřenou o její rameno. Spokojeně vydechnu a zavřu oči.