Cora + Gabriel + Mirys

Místo: Antagora a její okolí

Počasí: Je krátce po poledni. Nebe je zakryto mraky a tak není zrovna nějak teplo. Okolo města se vznáší bílá hustá mlha. Co se týká přesné teploty, je to kolem 8 až 12 stupni C.

Pořadí: Cora, Gabriel, Mirys

Hned po obědě, který jsem strávila po práci v jedné restauraci, jsem se rozešla napříč městem až do lesa za ním. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Už tak dlouho jsem hledala někoho, kdo by mi mohl pomoci najít otce, nebo jeho samotného. A stále nic. S Corou, která mi slíbila, že mi představí někoho, kdo by mohl být příbuzný mému otci, jsem se neviděla, ale i tak jsem čekala na kraji lesa, jak jsem jí kdysi řekla. Navíc teď, když mi před pár dny umřela matka, na mě dolehl ještě větší smutek a beznaděj. Cítila jsem se, jako by už štěstí už na světě nebylo tolik, jako kdysi.

Bola som doma a dívala som sa na telku. V tomto počasí som bola rada že som v teple a nemusím sa nikam trepať. V telke zrovna bežal nejaký film ktorý ma nebavil. Tak som si zobrala papier a začala som niečo písať. Až po chvíľke písania som si všimla že je to nejaká básnička. Ostanem prekvapená a papier pokrčím a zahodím do koša. Potom vypnem telku a odídem do kuchyne pre pohár vody a potom si spomeniem na Myris.

Gabriel: Zrovna jsem se vrátil domů a zavřel jsem za sebou dveře, tašku jsem položil jako vždy k botníku abych ji tam ráno zase našel. Pár papírů jsem si vzal a nakonec jsem se vydal do kuchyně, protože jsem si je chtěl uložit na stůl abych je neztratil. Poslední dobou jsem měl moc práce a začínalo měto štvát, spíše mě mrzelo že tak málo času trávím s Corou. Musel jsem ještě dopsat nabídkový lístek, ale mco se mi do toho nehchtělo. Když jsem přešel kuchyňský práh, sotva jsem stačil zahlédnout jak se předemnou mihnula ta překrásná silueta dívky kterou jsem tolik miloval, donutilo mě to se usmát a dojít až k ní. „Ahoj krásko, už jsem doma,“ usmál jsem se a nakonec jsem papíry odložil na stůl a rozešel se ke Coře.

Když jsme procházela městem k lesu, nenápadně jsem si pobrukovala oblíbenou písničku. Kolem mě prošlo dost lidí, ale všichni mi přišli tak…normální. Šťastní? Rozhodně mi přišlo, že sem patří víc než já. Začala jsem mít nepříjemný pocit že sem nepatřím. Hned jsem tenhle pocit zahnala. Došla jsem naštěstí celkem rychle na konec města. Mlha se mi začala plazit kolem nohou a ledově mě mrazila až na kůži. Jemně jsme se zachvěla a prošla mezi stromy na kraji lesa. Tam jsem se proměnila v černo-černou vlčici a rozešla se hlouběji do lesa.

Keď počujem známi hlas tak sa otočím a pousmejem sa. „Ahoj. To som rada.“ Poviem a napijem sa vody a sledovala som ho. Obzerala som si ho od hlavy až po päty. Nemohla som sa na neho vynadívať pretože keď býval tak často preč tak som pomáli zabúdala ako vyzerá. Ale tak čo narobím? Nemôžem mu povedať aby skončil s robotou a bol len so mnou. Aj keď? Pokrútim hlavou nie nemôžem byť taká.

Gabriel: Když mě uvítá s úsměvem, pocítím snad ještě větší radost. Nechám ji dopít t a hned jakmile se mi naskytne příležitost, se k ní přikradu a stisknu ji v pevném láskyplném objetí a vlepím jí jednu sladkou pusu na pery, přičemž se usměji hned jamile se odtáhnu. „Přemýšlel jsem, že si na tento týden vezmu volno abych mohl být jenom s tebou, už mě to unavuje… nechci tě vídat tak málo,“ hlesl jsem starostlivě a nakonec jsem se lehce pousmál. „Chci abychom na sebe měli více času, takže slečno… půjdete sem nou dneska na pozdní oběd?“ zasměji se a chytnu Corr za ruku, přičemž ji na ni lehce políbím. „Zlomte mi srdce, pokud odmítnete,“ zavtipkuji a nakonec se zase pousměji a za ruku si ji přitáhnu blíže k sobě a zadívám se ji do jejich překrásných očí. „Takže jaká bude vaše odpověď?“

Keď ma objíme a pobozká tak mu bozk vrátim a pritúlim sa k nemu a vdychnem jeho vônu. Bože ako mi len chýbala jeho vôňa a celkovo mi chýbal. Keď sa odtiahne tak sa zamračím prečo vždy v tom najlepšom sa musí odtiahnuť? Ale keď vypočujem jeho návrh tak sa usmejem sa. „To by som bola rada Gab ani nevieš ako.“ Pousmejem sa a na jeho návrh na obed sa zasmejem. „A čo keď poviem nie?“ Pozriem sa na neho a potom prikývnem. „Ale nie robím si srandu. "Pôjdem s tebou rada.“ Poviem a vtedy si spomeniem na Myris. „A cestou by sme mohli zájsť do lesa.“

Dohnaly mě ty myšlenky znovu. Rozeběhla jsme se a snažila se před nimi utéct. Takže jsem běžela lesem a vyhýbala se stromům. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla se ještě rychleji až mi i mlha uhýbala z cesty. Jak jen jsem mohla a nakonec se proměnila postupně v orla. Vylétla jsem nad les a pozorovala svět pode mnou.

Gabriel: Miloval jsem tu její blízkost, ale když se nakonec usmála s tím že by byla ráda a ani nevím jak, usmál jsem se i já.„Když povíš ne… tak budu držet hladovku, dokud nesvolíš,“ zasměji se nakonec a když navrhne, žebychom se mohli projít do lesa, nic nenamítám. „Půjdu rád, alespoň vyzkouším jedno staré kouzlo, které by ještě fungovat mělo, ale nejsem si jistý že se mi povede,“ hlesnu a nakonec se k ní opět natáhnu a políbím ji. „Tak tedy, kdy vyrazíme výsosti?“ zazubím se a nakonec se ohlédnu po Snow, ale nikde ji tu nevidím. No zřejmě asi spí nahoře a já jí otravovat nebudu, přivítám ji později.

Prolétla jsem nad lesem zase zpět k městu. Pak jsem letěla i nad ním dokud jsem se neunavila, alespoň trochu. Do té doby jsme jen kroužila nad městem. Ale pak jsme slétla zase zpět do lesa, kousek od kraje, kde jsem se proměnila do lidské podoby a jen se opřela o nejbližší strom a zavřela oči.

Zasmejem sa. „Ale no to by si nespravil že nie?“ Štuchnem do neho lakťom a usmejem sa. Keď povie že pôjde do lesa rád a že by tam mohol vyskúšať jedno kuzlo tak sa pozriem na neho a opýtam sa. „Aké kuzlo?“ Celkom ma to zaujímalo lebo som mala rada keď čaroval. Vždy ma to fascinovalo. Lenže keď povie výsosť tak sa začervenám ako paprika a dám si tvár do dlaní aby nevidel ako sa červenám. „Oblečiem sa a môžeme ísť.“ Poviem s tvárou stale v dlaniach.

Gabriel: „Ale to víš že bych to… neudělal“ hlesl jsem nakonec a potom jsem se ušklíbl a vlepil ji pusu do vlasů, když do mě žduchne loktem. A když zvážní a zeptá se mě jaké kouzlu, jenom se pitomě ušklíbnu. „Neřeknu, uvidíš“ vyplázl jsem na ni jazyk a potom jsem se otočil k lince a také si nalil sklenici vody a napil se. Opět se červenala a mě se to na ní vždy tak líbilo, byla taková svá za všech situacích a já miloval když se červenala, i když podle mě ještě neměla pořádný důvod k červenání, za to mě při téhle myšlence okamžitě naskočila jedna jediná představa která se týkala ji a já se přitom musel otočí, protože jsem cítil jak se začínám červenat i já. Na co to myslíš, ty uchyl jeden nadal jsem si a potom jsem si povzdechl, kopl do sebe celou skleničku a nakonec se otočil zpátky ke Coře. „D-dobře, takže se oblečeme a můžeme vyrazit,“ usměji se a vydechnu poměrně hlasitě zbytek vzduchu co jsem měl v plicích, abych se mohl pořádně a zhluboka nadechnout, potřeboval jsem to jako sůl. Nakonec jsem se vydal nahoru do pokoje převléci do nějakých pohodlnějších věcí.

Chvíli jsem jen takhle stála. Měla zavřený oči a byla opřená o kmen stromu. Zhluboka jsem se nadechla a po chvilce si řekla, že bych si mohla alespoň vyzkoušet, jak moc mě živly poslouchají-no vlastně jak moc je umím ovládat. Odlepila jsme se zády od kůry stromu a rozešla se po okraji lesa dál. Byla jsem stejně na opačném kraji, než bylo město, takže jsme šla pomalu k němu. Po cestě jsem zkoušela všechno možné co mě napadlo. Silný vítr, který odvál mlhu z lesa, malý větrný vír v mé ruce, nechala jsme vyrůst ty nejrůznější květiny pod svými bosými chodidly. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by se to lidem mohlo zdát divné, za tohohle počasí. Myslela jsem jen na to, co dělám. Na ty krásná kouzla. Nechala jsem zamrznout vodu na potůčku, přes který jsem pak přešla a led nechala zase roztát. Připadalo mi to až osvobozující, takhle cítit přírodu až ve své duši. Krásně mě to hřálo, až jsem cítila malé plamínky radosti ve svých očích. Nevědomky jsme se u toho usmívala a při pomalé chůzi směrem k městu po okraji lesa jsem zkoušela další a další kouzla.

„To som rada.“ Pousmejem sa a keď mi dá pusu do vlasov tak zodvihnem hlavu a pozriem sa na neho. Bola som stále červená ako paprika ale pomáli to prechádzalo. „Dobre.“ Prikývnem keď povie že mi to nepovie a že to uvidím. Znova prikývnem a odídem do izby. Tam sa zatvorím a otvorím skriňu a pozriem sa čo tam je. Nakoniec so skrine vytiahnem čierne nohavice a čierny sveter a oblečiem si to. Potom si sadnem na posteľ a vzdyhcnem si. O čo sa vlastne snažím? Aj tak s toho nič nebude.

Gabriel: Po čas hledání toho co si na sebe vezmu jsem přemýšlel, že bychom během toho týdne s Corou mohli někam zajet, napadlo mě, že bychom si mohli udělat takový výlet, jenom mi dva, někam mimo Antagoru, myslím si že by to mohla být příjemná změna. Samozřejmě mě napadly lázně, ale je to těžké, když sám nevím kam by Cora nejraději chtěla. Nakonec se ji asi zeptám, jen na to najdu trochu vhodnější okamžik, než je tenhle. Vytáhl jsem ze skříně nakonec nějaké černé kalhoty a bílé triko s delším rukávem, které si na sebe obleču. Zapřemýšlel jsem na chvíli, jestli mám u sebe potřebný amulet a proto jsem je pomocí malého kouzla raději zkontroloval a když bylo všechno v pořádku, vyšel jsem z pokoje do kuchyně, kde jsem se rozhodl počkat na Coru. Ještě jsem do sebe dostal sklenici vody a papíry ze stolu dal raději do šuplíku, jen ho nesmím ztratit.

Už jsem byla zase blíž města. Na kraji města kde jsem si dělala co mě napadlo. Ale nezůstala jsme tam nějak dlouho. Po chvíli jsem se raději vydala o trochu dál na jednu mýtinku, kde bylo i malé jezírko. Tam jsem si hrála s vodou v něm i nad ním.

Sedela som tam niekoľko minút kým som sa postavila a šla som k dverám. Pomáli som otvorila dvere a šla som ku vchodovým dverám. Keď som tam prišla obliekla som si bundu a obula topánky. „Môžeme ísť.“ Zavolám na neho z chodby a čakám. Medzi tým som si povedala že už na to kašlem a nebudem to riešiť. Nechám ho tak a nech si robí čo chce. Potom otvorím dvere a vyjdem von.

Gabriel: Když jsem zaslechl Coru, přišlo mi že se chová trochu zvláštně, jakmile jsem zaslechl dveře, které se otevřely a kroky na chodbě, uvědomil jsem si, že na mě ani nepočkala. Vlastně je to moje vina, moc času jsem s ní netrávil, vlastně jsem ani nevěděl co dělá celý ten čas co tady nejsem. Povzdechl jsem si a na chvíli zaváhal jestli za ní vůbec mám jít, ale nakonec jsem se sebral ke vchodu, obul se a dal na sebe jenom lehčí kabát, více jsem to neřešil. Potom jsem zasunul klíče do zámku a zamkl jsem. Až potom se teprve vydal po schodech dolů a ven, kde jsem našel Coru stát. Chtěl jsem se zeptat, jestli se něco nestalo, ale místo toho jsem mlčel, asi jako pokaždé, nenáviděl jsem se za to své mlčení, ale stejně by mi to neřekla, i kdybych se zeptal. Čím dál více mi přišlo, že se mi odcizuje a já se bál, že už nenajdu způsob jak se s ní opět více sblížit. Nechtěl jsem jí ztratit, tak proč bylo tak těžké jí to říci? Nakonec jsem si tiše povzdechl a došel až k ní, rukama jsem ji objal kolem pasu a spojil je tam kde měla bříško. Hlavu jsem si položil na její rameno. „Corr, vidím že tě něco trápí, chtěl bych si o nás dvou promluvit, ale zatím jsem na to nenašel chvíli a pokaždé co jsem ti chtěl něco říci, jsem raději mlčel, protože jsem se bál že tě ztratím.“ zašeptal jsem a poté se zhluboka nadechl. „Ale nechme to až na tu večeři, kam tedy půjdeme teď?“ zeptal jsem se nakonec a pustil ji z objetí, přičemž jsem si stoupl vedle ní.

Já byla stále u jezera a začala si v něm i máčet nohy. Nebylo těžké vodu ohřát, když už jsem s ní uměla i více věcí takže mi zima rozhodně nebyla, ale přišla jsme si i tak jako malá holka, která blázní. Jen jsem se nad tím usmála a hrála si dál.

Keď ma objíme tak si vzdychnem. Takže on sa chce rozprávať o nás dvoch? Tak to nedopadne dobre. „Ja sa bojím že ťa stratím že odídeš a už sa nevrátiš. A toho sa neboj nestratíš ma nikdy.“ Skloním hlavu. Keď ma pustí tak sa otočím k nemu a trochu sa pousmejem. Milujem ho ale prečo to musí byť tak ťažké? Prečo mám pocit ako keby mu niečo na mne vadilo? Prečo mám pocit že neni so mnou šťastný? Prečo? Po hlave mi behalo veľa myšlienok a ja som nepoznala na ne odpoveď a to ma mrzelo. Keď sa opýta kam pôjdeme tak mu odpoviem. „Poďme do lesa sa prejsť.“ Trochu sa pousmejem a potom sa pomálim krokom vydám do lesa.

Gabriel: Nakonec se pousměji nad tím co řekne a opatrně ji vezmu za ruku. Společně se vydáme do lesa, i když nevím přesně do kterého, rozhodnu se jít tam kde jsme byly naposledy. Vypadalo to že to tam Cora dobře zná a i já jsem se tam plus mínus vyznal. „Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi se mi poslední dobou starala o Snow, opravdu si toho cením a zvykla si na tebe, má tě moc ráda,“ hlesl jsem a nakonec jsem se zadíval na cestu před námi. „A v lese ti ukážu to kouzlo,“ zasmál jsem se nakonec, jen doufá že mi vyjde, jinak mě asi trefí. A pokud ne, kdo ví jaké to bude mít následky, raději nad tím ani nechci přemýšlet a proto se vrátím myšlenkami raději někam ke Coře a jejím sladkým očím.

Rozhlédla jsme se po lese, ale zatím nebyl nikdo tak blízko abych ho viděla. Trochu se zachvěji. Přepadl mě nepříjemný pocit, jako by mě někdo nebo něco sledovalo… Naprázdno polknu a radši si přestanu hrát s vodou i s ostatními ži­vly.

Pousmejem sa a keď ma chytí za ruku pozriem sa na neho a tisknem jeho ruku. „Ale to nestojí za reč. Veď aj ja ju mám rada je užasná.“ Poviem a ideme spolu hlbšie do lesa. „Tak to sa moc teším. Vieš že mám rada kúzla.“ Usmejem sa

Gabriel: Usměji se když řekne že má Snow ráda, že je úžasná, těšilo mě to, že si ty dvě padl do oka. No pro mě až možná moc, protože mě spolu také dost rády trápily. Zasměji se nakonec nad tím, když řekne že má ráda kouzla a zamyslím se nad tím, co když to nevyjde? „něco takového budu zkoušet poprvé, takže jak se to nepovede, bůh ví co se stane,“ zasměji se a strčím si jednu ruku do vlasů a nejistě se zasměji. „Každopádně jsem zvědavý na výsledek který to přinese, pokud mi to vyjde, hlavně se mi nesměj, ano?“ řeknu nakonec, jako kdyby to kouzlo mělo být bůh ví jak zvláštní, přitom má nejistota pramení jenom z toho, že jsem to ještě nezkoušel, ne že by to bylo nějak složité kouzlo, to ne. Pevně a něžně ji stále držím za ruku a společně kráčíme mimo město, až se za chvíli ocitneme na jeho hranici a už z dálky můžeme vidět další mýtinku, která vede ještě hlouběji do lesa, až se plně ocitneme v něm.