Elissa + Erik

Zeptá se mě kde jsem se naučil bojovat a otočí se zády o parapet. Lehce se pousměji, zrovna jsem se totiž chystal ten meč odnést. Elie vypadala docela energicky a tak mě napadlo jestli by se nechtěla projít. Přece jen ji pouštěly už i bez dozoru, ale po budovách by asi sama raději chodit neměla.
„Můžeš jít se mnou, jestli se ti chce,“navrhnu nakonec a pokrčím rameny. Přitom se však mile usměji a rozejdu se ke dveřím které následně rozevřu. A v tom se mi vybaví další vzpomínka. Na moment ztuhnu, ale hned na to potřepu hlavou a vzpamatuji se. Co to… Bylo to skoro jako kdyby se mi někdo snažil dostat do hlavy a vyhrabat z ní to nejhorší. Každopádně to byl hnusný pocit. Konečně pustím kliku ode dveří a přejdu práh, potom se otočím na Eli a čekám jestli se mnou půjdde nebo jestli mou nabídku odmítne. Něco mi ale říkalo, že v tomhle pokoji zůstat nechce a že bude za trochu pohybu i ráda.

Nabídne mi, že můžu jít s ním, kdo by to odmítl. Otočím se a rozběhnu se za ním, zrovna stál ve dveřích a nehýbal se, neviděla jsem jeho výraz, ale i tak jsem měla pocit, že se právě něco stalo. Položím mu jednu ruku na rameno, otočí se na mě a já se na něj starostlivě podívám.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se potichu a nakloním hlavu na stranu. Poslední dobou se stávalo nějak často, že ztuhl, nebo přestal vnímat. Když jsme se setkali, nestávalo se to. Možná je to ale tím, že ho znám lépe a proto si toho všímám. Ale i tak jsem toho o něm moc nevěděla. Tiše si povzdechnu, ale stále ho bedlivě pozoruji.
„Vypadáš jako by jsi viděl ducha,“ poznamenám a lehce se pousměji. Byla jsem ochotná si s ním o čemkoliv promluvit a pomoct mu, jenže on mě nenechá. Řeší problémy ostatních a na ty své kašle. Špatný způsob, možná by měl myslet chvíli na sebe. Jenže to by potom nebyl Erik. Nechám ruku sklouznout po jeho zádech a zase ji svěsím podél těla. Těšila jsem se, až si protáhnu nohy.

Už zase jsem se přestal hlídat. Bylo to zvláštní, od doby co jsem poznal Elissu už jsem nebyl jako kus kamene, svoje pocity jsem sem tam úplně vypustil, ale už to nebylo jako předtím. Že by se té holce se mnou podařilo hnout? Přiznávám, záleželo mi na ni víc než by mělo. Záleželo mi na ni opravdu hodně, ale snažil jsem se těm pocitům bránit. Nebylo to kvůli tomu, že by se mi nelíbila nebo tak, nebo kvůli tomu že má Alter ego a je zavřená v psychiatrické léčeně. Tohle nebyl vůbec důvod k tomu abych se od ní držel dál, bylo v tom něco víc. Ale dokážu to vůbec? Dokážu odolat její kráse a té povaze? Nikdy by mě nenapadlo že bych mohl mít normální život, šlo především o to, že jsem ho ani nechtěl. Ach, vážně jsem se dostal až sem? Kolik paseky jsi mi v hlavě nadělala Eli, pomyslím si a pousměji se. Nenapadlo by mě, že se zase někdy zamiluji. Položila mi ruku na rameno a zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. Lehce pootočím hlavu na stranu a podívám se na její ruku. Vypadám jako kdybych viděl ducha, usměji se nad tím co řekla a když svěsí ruku po mých zádech, vezmu ji a rozejdu se chodbou.
„To nic, jenom jsem si na něco vzpomněl,“ odpovím a pokračuji dál.

Dělal mi starosti, nebyl v pořádku, to jsem viděla, ale nehodlala jsem to z něj tahat. Jen jsem mu chtěla nějak ukázat, že jsem tady pro něj. Můžeš se na mě kdykoliv obrátit, budu tady pro tebe, vyslechnu tě, znělo mi hlavou, ale věděla jsem, že ty slova nemohu vyslovit. Bála jsem se, že něco pokazím a pochybovala jsem, že by mohl mé city oplácet. V mých očích byl perfektní a já? Holka zavřená v psychiatrické léčebně, pohublá a ještě nedávno bez života. Tiše si povzdechnu, ale jakmile mě vezme za ruku na tváři se mi opět objeví úsměv. Odpoví, že se nic neděje, že si jen na něco vzpomněl. Přikývnu a usměji se na něj, poté se ale rozejde chodbou, ochotně ho následuji a jsem ráda, že se zase můžu projít. Zvědavě jsem se rozhlížela okolo a když kolem nás procházel nějaký doktor, usměji se na něj. Jeho výraz jsem neviděla a ani nechtěla. Ať jsem se snažila sebevíc, pořád mě viděli jako nebezpečnou a báli se mě. Tedy až na Erika a Marka. Ten mi dával prostor, ale nevypadalo to, že by se bál. Lehce stisknu Erikovu ruku a popojdu ještě blíže k němu.
„Díky, už jsem se opravdu potřebovala protáhnout a nerada chodím ven sama…“ zašeptám, aby to slyšel jen on a věnuji mu šťastný úsměv.

Kolem nás projde doktor a já se na něj jenom přísně podívám, zatím co on vypadal překvapeně, možná z elissiného pohledu. Je pravda že předtím neukazovala žádný druh emoce a teď se usmívala a vypadala přátelsky? Byl jsem rád za skok který ta dívka dokázala, že se vzpamatovala z té lhostejnosti a pokračuje dál. Těšilo mě, že jsem zrovna já jejím doktorem, její případ byl zajímavý a pochybuji, že by si s ní idioti jako oni poradili. Jistě, možná to znělo trochu egoisticky, ale to mi nevadilo. Byl jsem doslova vzteklý když jsem četl její spisy a zjistil že výsledek její léčby je zcela nesmyslný. Stejně jako léky které ji předepisovaly byly naprosto nesmyslné a akorát spíše ubližovaly jejímu tělu a organismu. Už jsem byl zase zamyšlený, ale tentokrát jsem měl ve tváři zcela neutrální výraz, tak jako vždy takže mě tohle přemýšlení nijak netrápilo, jenom mě trochu vytáčel ten fakt, že to tady tak skutečně fungovalo. Spolu s Elie jsme vylezli schodiště, asi dvě patra a došli jsme k mému podkrovnímu pokoji, do kterého jsem zaplul i s ní. Nebylo to tu moc velké. Na kraji pokoje byla postel, vedle ní topení a na druhé straně kuchyňská linka s dveřmi které vedli do sprchového koutu a toaletě. Rozhodně mi to stačilo a zařídil jsem si to tu sám. Ostatní doktoři dojížděli domů ale já ne, nemělo to smysl, žil jsem sám.

Tiše jsem ho následovala a zapamatovala jsem si cestu do jeho "bytu," pokud to tak můžu nazvat. Byl to spíš malý pokoj s postelí kuchyňskou linkou a dveřmi, které vedly nejspíš do koupelny. Pustím Erikovu ruku a zvědavě se rozhlédnu okolo. Vydám se k jedinému oknu a podívám se dolů na dvůr. Z druhého patra byl pěkný výhled na celé město, které ale působilo děsivě. Otočím se zpátky na Erika a usměji se. Líbilo se mi to tady, bylo to lepší než můj pokoj a působilo to tady útulně. Navíc jsem mu tiše záviděla vlastní koupelnu.
"Máš to tady útulné," řeknu s úsměvem a zadívám se na kuchyňskou linku. Jako malá jsem ráda pomáhala v kuchyni a snažila se něco uvařit. Možná bych mohla někdy přemluvit Erika, aby mě nechal něco uvařit. S trochou štěstí nezapálím celou léčebnu. Ne že by mě to mrzelo, ale nechtěla jsem zničit Erikův pokoj. Zbytek mi byl opravdu ukradený. Při představě hořícího blázince jsem dostala zvláštní pocit, bylo to, jako bych částečně cítila emoce od Kitsune a ta měla z mojí představy obrovskou, škodolibou radost.
"Zapomeň na to," zamumlám sama pro sebe a znovu se otočím na Erika.

Meč jsem zasunul pod postel až dozadu a potom se otočil na Elie. Prohlížela si můj pokoj s jistým zájmem a poté poznamenala, že to tady mám útulné.
"Snažil jsem se o to," podotknu a potom se pousměji. Na chvíli se pozastavila u kuchyňské linky a já sledoval jak zvažuje zájem. "Vaříš ráda?" nedalo mi to a při tom jejím pohledu, který jsem nedokázal přehlédnout jsem se prostě musel zeptat. Neměl jsem rád když mi reakce utíkaly mezi prsty a proto jsem si rád všímal veškerých detailů. Sám jsem ale proto neměl moc rád, když jsem vypadával ze svého klidu a nedokázal ty své ovládat. Sledoval jsem ji jak si prohlédla město, chápal jsem ji. To já už měl město za každé ráno obhlédnuté. V pokoji byl sice cítit cigaretový kouř, ale nebylo to až tak hrozné díky tomu, že jsem větral, doktorům se nelíbilo že kouřím a i když jsem byl na tomhle patře sám, přesto sem tam vyvětrám. Elie něco zamumlá a já usoudím že to nebylo na mě a i kdyby, nejspíše by i to zopakovala. Do večera bylo ještě spoustu času a mě nějak nenapadalo co dělat, ale procházka zněla jako dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že jsem měl vrchní části oblečení celé odřené, špinavé, rozhodnu se převléci. Sundám si mikinu i triko a začnu se přehrabovat ve skříni.

Sledoval mě a jako obvykle mu nic neuteklo. Ušklíbnu se a probodnu ho pohledem.
"Jsem pro tebe jako otevřená kniha, co?" podotknu s úsměvem a znovu se otočím směrem ke kuchyňské lince. "Jako malá jsem ráda vařila a později to byla spíše povinnost... Ale i tak to byla jedna z mála věcí, které jsem měla ráda," řeknu a pousměji se. Někdy se mi u Tylerových něco nepovedlo a potom z toho byl výprask, ale naštěstí to nebylo tak často. Při té vzpomínce sebou trhnu a vzpomenu si na dnešní setkání s upírem. Byla jsem ráda, že je mrtvý. S povzdechem se otočím na Erika, ale okamžitě ztuhnu na místě. Zrovna si sundával tričko, nevím proč mě to tak překvapilo, byl přeci ve svém pokoji. Bohužel byl ke mně otočený zády. Usměji se, když uvidím na jeho zádech vytetované to stejné slunce, které tehdy nakreslil na stěně v mém pokoji. Udělám k němu pár tichých kroků a zastavím se kousek za jeho zády. Natáhnu ruku a konečky prstů zlehka přejedu po jeho tetování. Tak trošku jsem doufala, že se na mě otočí dřív, než si stihne natáhnout jiné.

"Možná?" řeknu s náznakem otázky a potom se zasměji spíše sám pro sebe. Ne, nebyla pro mě jako otevřená kniha, jenom jsem rád četl v lidech, usnadnilo mi to mnoho věcí a někdy jsem díky tomu věděl, že je lepší mlčet a neříkat vůbec nic. Přiznala mi, že jako malá ráda vařila a později to brala už spíše za povinnost, přesto však ten cit k vaření neztratila. Vzpomněl jsem si na to, jak mnoho žen od mužů čekává že budou vařit a starat se o domácnost, bylo to docela mnohostranné tvrzení, které bylo částečně vtipné. Nikdy jsem nad ženami takto neuvažoval a nějaké povinnosti? U nás v domácnosti většinou vařila máma to je pravda, ale když neměla čas ani ona, museli jsme se o to s bratrem postarat sami. Když jsem musel, uvařil jsem... to nebyl problém. Pamatuji si, že jsme si u nás na zahradě pěstovali vlastní ovoce a zeleninu, celkově jsme žili jenom z toho jelikož cesta do města byla příliš drahá. Zaslechnu její kroky, které mi prozradily, že jde ke mě. Lehce ucítím její dotek na svých zádech, až mě lehce zamrazí. Jak dlouho to bylo co se mě takto někdo dotknul. Na chvíli ztuhnu a zhluboka se nadechnu pro trochu vzduchu. Pomalu se otočím a s upřeným pohledem do Elissiných očí pousměji.
"Tak to by jsi mi mohla někdy něco uvařit," hlesnu potichu a pohladím ji ve vlasech.

Prudce se nadechl a na vteřinu jsem cítila, jak se jeho svaly napnuly. Trošku oddálím ruku a nakloním hlavu na stranu, než se však stačím zeptat, co se děje, otočí se na mě. Okamžitě se mi nahrne krev do obličeje a prohlédnu si ho. Na hrudníku měl další tetování, ale mě spíše zaujaly jeho dokonalé, vypracované svaly. Chvíli jsem od něj nemohla odtrhnout oči, ale jakmile promluvil, podívám se mu do obličeje. Stále jsem byla trošku červená, ale pro jednou mi to bylo jedno. Přikývnu na jeho návrh a na tváři se mi objeví úšklebek. Natáhnu ruku a položím mu ji na vypracovaný hrudník.
"A ty by jsi mohl takhle chodit častěji," řeknu, aniž bych si to uvědomila a poté překvapeně zamrkám a uhnu pohledem. Proč jsem to řekla nahlas? Přísahala bych, že jsem si to jen pomyslela. Co to se mnou sakra je? Kitsune se mi teď jistě směje, projede mi hlavou a raději svěsím ruku podél boku. Rozhodnu se raději počkat, až mi něco řekne, než zase řeknu něco, co nechci.

Zahlédl jsem jak se její tváře zbarvují dočervena a donutí mě se to pousmát. Prohlížela si mě, tedy spíše moje tělo, což mi přišlo vtipné vzhledem k výškovému rozdílu, který mezi námi byl. Jakmile jsem však promluvil, upřela svou pozornost k mým očím. Zajímalo by mě, co se jí teď honí hlavou, ale netrvalo moc dlouho a na tuhle otázku mi odpověděla, což zřejmě nebylo v jejím plánu. Nebo mi to tak alespoň přišlo, hned potom, co uhnula pohledem. Bylo to roztomilé, vskutku roztomilé a já měl chvíli pocit, jako kdyby to hnulo i se mnou. Jenže v tu chvíli jsem sem usel začít smát, vzhledem k tomu jak legrační mi to v tu chvíli přišlo.
"Netušil jsem že mi dobrovolně sděluješ svoje myšlenky," zasmál jsem se a natáhl se k ní. Chytil jsem přitom její ruku, kterou měla položenou na mém hrudníku a upřeně se zadíval do jejich očí. Naklonil jsem se přitom k jejímu obličeji a ušklíbl se. Dobře, tohle ode mě není hezké. Nebo snad? Bezmyšlenkovitě se k ní nakloním a dám ji letmou pusu na čelo.
"Jsem rád, že se nebojíš říct, co si myslíš," ano byl jsem na ni čím dál pyšnější, snažila se a bojovala se svou nejistotou a tohle mě nejenom potěšilo, ale zároveň i pobavilo. Ale proč při tom musela vypadat tak sladce? Na chvíli zavřu oči, ale hned nato je otevřu a usměji se.

Opět se podívám na Erika, který se začne smát. Byla jsem za to ráda, ale i tak jsme se děsila toho, co řeknu příště. Usměji se na něj, když mi řekne, že netušil, že mu sděluji své myšlenky. Jen pokrčím rameny a zvědavě se na něj podívám, když mě chytí za ruku. Začne se ke mně naklánět a moje srdce začne bušit mnohem rychleji než obvykle. Opět zčervenám a překvapeně se zadívám před sebe. Poté mi ale dá pusu na čelo, byl rád, že se nebojím říct, co si myslím. Podívám se mu do očí a chvilku ho sleduji s tak trošku zklamaným výrazem, než se usměji. Byla jsem ráda, za to co udělal, ale přála jsem si ho políbit na rty. Jak já Kitsune závidím! Potvora jedna! Zadívám se na Erika, vypadal vesele, na tváři měl překrásný úsměv a přísahala bych, že mu zajiskřilo v očích. Srdce se mi opět zuřivě bušilo v hrudníku a zčervenala jsem. Zase. Proč musí být tak nehorázně roztomilý a perfektní? Za co mě kdo trestá? A je to vůbec trest? Spíše odměna, ale nevím za co. Pustím jeho ruku a udělám krok dopředu. Obejmu ho kolem pasu a hlavu zabořím do jeho hrudníku. Příjemně hřál a slyšela jsem tlukot jeho srdce. Bylo to příjemné, uklidňující a, nebudu lhát, užívala jsem si jeho blízkost, zvláště když mu chyběla část oblečení.
"Proč mi tohle děláš?" zamumlám spíše pro sebe a více ho stisknu v mém obětí. Věděla jsem, že ho dříve či později budu muset pustit, ale nechtělo se mi. Budu tedy doufat, že to bude později.

Usměje se a já usoudím že je to první známka toho, že se na mě snad nezlobí za moje potutelné chování. Líbila se mi ta její reakce, opět zčervenala a potom se na mě podívala se zklamaným výrazem. Na chvíli tam byl, na chviličku ale hned se změnil v úsměv. Já ten svůj zato nemohl sťat z obličeje, prostě tam byl a ať jsem se snažil sebevíce, nešlo se tvářit jinak. Dívala se na mě a já se upíral do jejich očí, které mě až skoro hladově zkoumaly. Pustila mou ruku a udělala krok dopředu. Co jsem však nečekal bylo že mě obejme a proto se překvapením zapomenu nadechnout. Ucítil jsem její ruce na svých zádech a její teplé tváře na mém hrudníku. Překvapeně párkrát zamrkám, než se nadechnu a pousměji se. Chvíli takto setrvám, než se vzpamatuji a obejmu Eli svýma rukama. Pousměji se a na chvíli se úplně zapomenu. Zaslechnu její otázku a na chvíli zavřu oči.
"Sám nevím," zašeptám, skoro si to ani neuvědomím a když mě stiskne ještě více ve svém objetí, jenom spokojen vydechnu a zůstanu nehybně stát, než ji pohladím po zádech a dám ji pusu do vlasů. Potom si ale uvědomím že jsem odpověděl na otázku, která snad ani nebyla mířená na mě.
"Chtěl jsem tedy říci, že vůbec nic nedělám," zašeptám a uchechtnu se tomu co jsem řekl, celkově téhle chvíli a usměji se. Bylo to zvláštní, ale po dlouhé době jsem musel uznat, že je mi s někým fajn.

Neprotestoval, ani mě neodehnal, byla jsem za to ráda. Za chviličku ucítím i jeho ruce na svých zádech a usměji se. Po hrozném ránu to vypadá, že se tento den obrací k lepšímu. Odpoví na mi na otázku, na kterou jsem ani nečekala odpověď. Tiše se zasměji a ještě více se k němu přitulím. Vrývala jsem si tuhle chvíli do paměti. Jeho vůni, silné paže, které mě objímaly, vypracovaný hrudník, tetování, i když jsem na ně zrovna teď neviděla, a ten překrásný pocit, který jsem měla. Usměji se, když se ke mně sehne a dá mi pusu do vlasů. Nejspíš si uvědomil, že ta otázka nebyla mířená tak úplně na něj a znovu mi odpoví. Kousíček se od něj odtáhnu a zakloním hlavu, abych na něj viděla. Na tváři jsem měla stále úsměv, v tuhle chvíli pro mě existoval jen on.
"Ale ano, děláš a myslím, že to moc dobře víš," řeknu hravě a jednu ruku natáhnu k jeho obličeji. Pohladím ho po tváři a zadívám se do jeho nádherných očí, ve kterých jsem se tak ráda ztrácela. Kdyby jen věděl, co k němu cítím, nechal by mě i poté tohle udělat? Nebo by si držel odstup, protože je to nevhodné a nic ke mně necítí? Chtěla jsem to vědět, lepší dříve než později, protože s každým jeho úsměvem, dotykem či slovy jsem ho milovala více a více. Ale děsila jsem se jeho odpovědi, nechtěla jsem, aby mě od sebe odháněl, nebo aby mě předal jinému doktorovi. Ne, to jsem nemohla riskovat. Hlavně, že ho můžu vídat, hlavně, že s ním trávím čas.

Usmívala se, to bylo to první co mě na ni uchvátilo. Úsměv ji opravdu slušel, to jsem musel uznat. Tahle chvíle mi přišla zvláštní, stál jsem tady v objetí dívky, kterou jsem nejspíše miloval, tak tohle byla pěkná paseka, do čeho jsem se to zase dostal? Za žádnou cenu ji nemohu o svých pocitech říci, nejenom že se to nehodí, ale byla to má pacientka, tohle by mě stálo docela dost. Ne práci, ale nemyslím si, že by zrovna se mnou měla život o něco lepší. Vždyť jsem byl psychiatr, četl jsem v lidech a staral se o nemocné, po čase by ji stejně ruply nervy a nevydržela by se mnou. I když takhle bych měl její nemoc zase pod kontrolou. Počkat... jak jsem to právě nazval. Nemoc? Ne, nebyla nemocná, byla zdravá až až, jen byla její realita trochu složitější než ostatních a ta má koneckonců také. Zhluboka se nadechnu a musím se pousmát nad tím, že mi odpověděla. Možná jsem to moc dobře věděl, ale nedokázal jsem se tomu úplně bránit, což byla chyba. Nevěděl jsem co mám dělat, sám jsem byl teď tak trochu ztracený, ale rozhodl jsem se to prozatím neřešit a nechat to být, nějak to nakonec přece dopadne. Naposledy ji dám pusu do vlasů, než se od ni odtáhnu. Pohladila mě po tváři a stále se při tom tak usmívala. A když jsem se ji díval do očí, do tváře a hleděl na její plné rty, pocítil jsem lehké štípání na tvář, zčervenal jsem a chvíli se na ni zadíval tak zamyšleně, až trochu překvapeně z toho, jak roztomile se usmívá, proto jsem ucukl pohledem a nakonec ji pustil, dal se raději do hledání trika s mikinou. Tváře jsem měl stále lehce červené a musel se u hledání kousnout do rtu. Vůbec nevím co mám dělat!

S úsměvem na tváři jsem se mu dívala do očí, ale neuniklo mi, že jeho tváře lehce zčervenaly. Pokud jsem si předtím myslela, že je roztomilý tak nevím, jak to nazvat teď. Než jsem však stačila cokoliv říct, odtáhne se ode mě a začne se přehrabovat ve svých věcech. Tiše si povzdechnu a zadívám se na jeho záda. Měla jsem v hlavě blázinec, doslova. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, přání a cítila jsem tolik emocí. Milovala jsem ho, o tom jsem již nemohla pochybovat. Předtím jsem si myslela, že je to jen pocit vyvolaný tím, že mi jako první pomohl, porozuměl. Ale teď jsem si byla jistá, že ho opravdu miluji. S tím ale přicházel i velký strach a smutek. Nemohla jsem mu to říct. Přeci jen je to můj psychiatr! Kdybych nebyla jeho pacientka, nejspíš by si mě nejspíš ani nevšiml. Byla jsem pro něj opravdu zajímavá jen kvůli Kitsune? Bodne mě u srdce, když si vzpomenu na to, jak byli spolu. Žárlila jsem na ni a štvalo mě, že ji Erik nechal, ale on za to nemohl. Co když ho opravdu zajímá jen ona? Pořád jsem se bála, že jakmile mě pustí, už ho nikdy neuvidím. Vyměnila bych svobodu za možnost být mu nablízku? I kdybychom nikdy nemohli být spolu? Znělo to bláznivě, ale za blázna mě už považují, no ne? Zavrtím hlavou, abych vyhnala všechny myšlenky z hlavy, pocit strachu a úzkosti však přetrvával. Tiše si povzdechnu a zatnu ruce v pěst. Otočím se směrem k oknu a pár kroky se k němu dostanu, opřu se o parapet a čelo opřu o studené sklo. No tak! Dej se dohromady! Nějak to zvládneš, ale jak, když vůbec nevím, co mám dělat?

S povzdechem zabořím ruce do čistého oblečení a na chvíli se zapomenu. Budu to muset nějak vyřešit, jinak se budeme takhle užírat oba dva. Přece jenom jsem ji chtěl pomáhat, ne ji vrhat do nejistoty. Lehce natočím hlavu na stranu abych se podíval na Eli. Slyšel jsem totiž pár rychlých kroků, které mířily k oknu a už jenom z bezpečnosti jsem se ohlédl, ale také se zájmem. Což se týče lásky, která mě zpočátku přišla úplně banální, nějak jsem si nedovoloval odhadovat co si myslí, snad jako kdyby mi to bylo blbé, jako kdyby mi bylo blbé číst v jejich pocitech, které s jejím případem vůbec nesouvisí. Odkdy nad tímhle takto přemýšlím? Dříve mi bylo jedno jestli na mě někomu záleží nebo ne, jestli mě má někdo rád. Nehleděl jsem na pocity ostatních, na to jak mě vidí, nezajímalo mě to. Ale proč mě tolik lákalo vědět jak mě vidí ona a Kitsune? Proč mě to tolik užíralo? Zhluboka se nadechnu a konečně vyhrabu nějak triko, které si na sebe natáhnu. Hodím na sebe ještě mikinu a poté čistý plášť. Nejspíše by nebylo dobré, kdybych se tady procházel v civilním, i když i toho jsem byl schopen. Trochu nepříčetně se kousnu do rtu, když ji tam uvidím, opírat se hlavou o studené sklo. Najednou mým tělem projela vlna touhy, touhy ji k sobě otočit a políbit. Co tak najednou?! Trochu jsem se toho silného pocitu vylekal, děkoval jsem tomu, že je otočená a nemůže mi momentálně vidět do tváře. Natěžko polknu a na vteřinu zpanikařím. Tohle přece nemůžu... Okamžitě na to zapomeň! Přesvědčím nakonec sám sebe a s povzdechem se konečně uklidním. Jak to bylo dlouho, co jsem opravdu něco chtěl, toužil udělat? Lehce zatřepu hlavou a pousměji se. Kdo by řekl že mi ta holka udělá z lesa Paříž. Konečky mých prstů, které byly před chvíli ještě roztřesené se konečně uklidnily a já mohl zaplout do stolního šuplíku pro krabičku cigaret abych si zapálil.

Sklo mě příjemně chladilo a na chvíli se mi podařilo na nic nemyslet, ale jen na chvíli. Uslyším za zády šustění látky, Erik se nejspíš oblékl. No, alespoň už v hlavě nebudu mít takový zmatek. V tuhle chvíli jsem děkovala za svoji paměť, dokázala jsem si vybavit jeho perfektní tělo do nejmenšího detailu včetně jeho tetování. Ušklíbnu se a zapřu se rukama o parapet a narovnám se. Pomalu se otočím a prohlédnu si ho. Zase měl na sobě bílý doktorský plášť, který mě na jakékoli jiné osobě děsil. Ale k němu prostě patřil. Stejně jako cigarety, které vzápětí vytáhl ze šuplíku. Udělám k němu několik kroků, ale zastavím se kus od něj. Pozorně jsem ho sledovala a nakonec mi oči sjedou na jeho rty. Měla jsem sice vzpomínky od Kitsune, ale chtěla jsem to zažít, alespoň jednou. Olíznu si své rty, které mi najednou připadaly hrozně suché a pousměji se. Možná někdy... Raději se podívám stranou a přelétnu pohledem po celé místnosti, až se zadívám na dveře do koupelny. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a sprcha zněla skvěle. A tady určitě poteče teplá voda.
"Myslíš, že bych se u tebe mohla osprchovat?" zeptám se a upřu na něj prosebný pohled. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak proč nevyužít toho, že jsem u Erika? Měl to tady rozhodně lépe udržované než ve zbytku léčebny. Přešlápnu na místě a zadívám se do jeho pronikavých očí, ve kterých jsem se vždycky tak ráda a dobrovolně ztratila.

Byl jsem v klidu, konečně v klidu a byl jsem za to rád. Tedy do chvíle, než se ke mě otočila a zahleděla se do mých očích s prosbou, zda by se u mě mohla osprchovat. Počkat Elie, sprcha... sprcha, obečení, elie... Na chvíli ztuhnu a s nečekaným výrazem ve tváři přestanu skoro dýchat. Cítil jsem jak se mi krev nahrnula do tváří a můj dech se trochu zachvěl. Proč jen se mi můj mozek tak mstí? Nic neřeknu a svěsím ruce podél těla, ještě před chvíli jsem byl odhodlán si zapálit a teď. Náhle se prudce otočím a doslova strčím hlavu do skříně. Zatraceně, proč se mi do hlavy derou tak neskutečně neslušné představy? Kdybych mohl, schovám se do skříně celý ale... tak velká opravdu nebyla.
"Můžeš," vydechnu a kousnu se rtu abych tu představivost zahnal. Proč mi to děláš? To bylo určitě schválně! A na co to sakra myslím?! Eriku... eriku... na tohle pěkně dojedeš, jestli se z toho okamžitě nevzpamatuješ. Dobře, teď tu hlavu nevytáhnu dokud se neuklidním. Doufal jsem, že mě nechá být a půjde se osprchovat, hlavně to prosím! Potřebuji trochu vzduchu, potřebuji něco řešit, něco, cokoli hlavně se zbavit těch myšlenek, které mě teď napadaly. Potichu si povzdechnu a opřu hlavu o desku od skříně, vážně jsem to nechal zajít až takhle daleko? A existuje vůbec ještě možnost se z toho vymotat? Já myslím že ani ne a možná to ve mě působilo ten neklid. Neklid který jsem měl nejenom na srdci, ale i na duši.

Vyleká mě, když celý ztuhne a přísahala bych, že i přestal dýchat. Starostlivě ho pozoruji když svěsí ruce podél těla i s nezapálenou cigaretou. Zvědavě nakloním hlavu na stranu a neunikne mi, že se jeho tváře zbarvily do červena. Nadskočím, když se prudce otočí a doslova zaboří hlavu do skříně.
"Eriku?" zašeptám trošku nejistě, poté mi ale dovolí použít jeho sprchu. Proč ale tak vyvádí? Vždyť jen... Nechápavě se na něj podívám a pomalu se k němu rozejdu. Položím mu ruku na záda a lehce se o něj opřu, natáhnu se pro čistý ručník a poté se ještě nakloním k jeho hlavě.
"Děkuji," zašeptám mu do ucha a usměji se. Hned nato se otočím na patě a vydám se do koupelny. Proč tak reagoval? Že by... Nechtěla jsem dělat unáhlené závěry a tak jsem to raději nechala plavat. Bože, byl ale tak roztomilý! Nemohla jsem ten jeho výraz vyhnat z hlavy. Tiše se zasměji a začnu si sundávat věci, které hodím na zem. Podívám se na sebe do zrcadla a lehce se zhrozím, když uvidím, jak jsem vyhublá. Rozpustím si culík a nechám červené vlasy spadnou kolem mých ramen. Pousměji se a vlezu si do sprchy. Chviličku počkám, než je voda teplá a poté pod ní s povzdechem vlezu. Spokojeně zamručím a zavřu oči, tohle mi chybělo. Na chvíli jsem zapomněla na všechny trable a starosti a jen si užívala teplou vodu. Nakonec si umyji vlasy a celé tělo, než vylezu ven a první si vysuším vlasy. Osuším se a obmotám si ručník kolem těla. Na tváři se mi objeví úsměv a v hlavě se mi zformuje plán. Co kdybych... Ne, to mu nemůžu udělat. Ale potom bych možná rozlouskla to, proč tak reagoval. Ušklíbnu se, zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. No, stejně se mi do těch špinavých věcí znovu oblékat nechtělo.
"Nemáš nějaké tričko, které bych mohla použít? Moje věci jsou špinavé..." zeptám se ho a podívám se na něj.

Byl jsem rád za to že mi nevidí do obličeje, neskutečně rád. Musel jsem rychle najít nějaký únikový plán, něco co by mě dostalo od těchto myšlenek pryč. Ne že by nebyly hezké a roztomilé, ale nebyl to dobrý nápad, už jenom představa se mnou cloumala a já si chvílemi připadal jako nějaký nadržený puberťák, panebože, za co mě trestáš? Zaslechnu jak zašeptala mé jméno, skoro bych to ani neslyšel, jak jsem byl myšlenkami někde jinde. Nakonec ucítím její ruku na svých zádech, což mě donutí sebou lehce škubnout, ale jenom nepatrně. Poděkuje mi zašeptáním do ucha a odejde do sprchy. Zůstanu takhle stát ještě nějakou chvíli a nakonec se tlumeně rozesměji sám sobě. Vážně je to se mnou tak špatný? Pomyslím si a nakonec hlavu se skříně vytáhnu a s povzdechnutím si zapálím. Představa že se dívka, která si ukradla mé city sprchuje hned ve vedlejším pokoji byla zvláštní. Opět jsem byl rád za trochu prostoru, konečně jsem si kromě toho zapálil a snažil si utřídit své emoce. Teď není čas se zabývat něčím takovým, také by to mohlo špatně dopadnout. Vybaví se mi ta tvář, tvář dívky, kterou jsem chladnokrevně zabil. Cítil jsem se za její smrt zodpovědný, nedokázal jsem uvěřit tomu, že skutečně byla taková. Náhle se však otřepu a vrátím opět do reality. Občas jsem si přál, aby některé věci byly jednodušší, ale nešlo to. Zhluboka se nadechnu a potáhnu z cigarety. S vydechnutím pozoruji cigaretový kouř, který se nesl ke stropu v malém pokoji. Pousměji se sám pro sebe a na chvíli zavřu oči. Když však zaslechnu dveře od koupelny, odhodlaně je otevřu ale zjistím že to nebyl nejlepší nápad. Naproti mne stále Elie, upírala svou pozornost do mých očí a stála naproti zabalená v bílém ručníku. Zeptala se mě, jestli nemám nějaké tričko, které bych mohl použít ale když jsem otevřel ústa, jako kdybych najednou ztratil hlas.

Pozorovala jsem ho a trpělivě čekala, až mi odpoví, nebo mi půjčí nějaké tričko. Otevře ústa, ale nevydá ani hlásku, jen se na mě stále díval. Nakloním hlavu na stranu a udělám k němu pár kroků. Tváře se mi zbarvily do červena, ale nevšímala jsem si toho. Co mě to vůbec napadlo? Styděla jsem se, měla jsem chuť se otočit a co nejrychleji běžet zpátky do koupelny, obléct se, zalézt někam do rohu a zůstat tam. Ale nic z toho jsem neudělala. Moje nohy mě stále nesly k Erikovi, až jsem se zastavila těsně před ním a zvedla hlavu, abych mu viděla do obličeje. Ten výškový rozdíl mě někdy štval, ale když mě objal, cítila jsem se bezpečně. Teď ale nebude asi nejlepší nápad ho objímat. Nakloním hlavu na stranu a jednou rukou ho pohladím po tváři, zatímco tou druhou jsem si přidržovala ručník.
"Jsi v pořádku?" zeptám se ho a zkusím nasadit co nejnevinnější tón, jako bych za nic nemohla, i když jsem si byla vědoma, že ztrátu slov jsem nejspíš způsobila já. Myslím, že Kitsune má na mě negativní vliv. Tohle bych v životě nikdy předtím neudělala. Jenže ona toho byla schopná. Vlastně jsem si byla celkem jistá, že být to ona, už ten ručník dávno pustí a baví se Erikovou reakcí. Je možné, aby ovlivňovala mojí povahu? Od té doby, co nechce všechny okolo zabít, tedy jen Erika, mi přišlo, jako bych více vnímala její přítomnost. Někdy jsme měla pocti, že dokáži vycítit její emoce. Děsilo mě to, ale zároveň jsem byla ráda, možná ji takhle více porozumím. Ale raději zpátky k Erikovi, možná bych ho měla raději přestat trápit. I když... Pokud mu někdy rupnou nervy, alespoň budu vědět, jak na tom jsem. Buď mě odežene, nebo... Ani jsem nevěděla, co byla druhá možnost, ale doufala jsem v ní.

Hluboký nádech a výdech, Konečně jsem se tak nějak vzpamatoval z prvotního šoku, když se tady objevila jenom zabalená ručníku. I přesto bylo na jejím těle dost částí, které byly zcela odhalené. Její ruce, nohy, to pro co jsem měl slabost.. Už napohled bylo poznat že je její tělo pohublé a podvyživené, ale nebylo se čemu divit se stavem, ve kterém byla. Zastaví se až těsně přede mnou aby se mi mohla podívat do tváře. A nejenom to, natáhla ruku a já ucítil jeji teplý a jemný dotek na své tváři. Její starostlivá otázka mě donutila k úsměvu.Pomalu vezmu její ruku ze své tváře a dám ji pusu na dlaň, hned na to ji pustím a otočím se do skříně pro triko, které jako bych pro ni už měl snad nachystané a podám ji ho do ruk. Vytáhnu pro ni i tepláky, které ji sice budou velké, ale když se stáhnou a zavážou, nebude to taková hrůza.
Poté se otočím a dojdu k pracovnímu stolku, kde jsem měl rozepsané nějaké práce a recepty, na chvíli se na ně zadívám, než vystrčím hlavu z okna i s cigaretou aby se mohla v klidu převléci. V té chvíli jsem zčervenal a byl jsem rád, že jsem víceméně hlavou na čerstvém vzduchu. Na chvíli zavřu oči a vydechnu obláček kouře k nebi. Co bych měl dělat? Co považuji za správné? Měl bych zabít své city a dělat jakoby se nic nestalo nebo jim dát volný průchod? A šlo by to vůbec? Jak by to asi vypadalo... a zajímalo mě to vůbec? S povzdechem si olíznu suché rty a lehce se pousměji svoji nerozhodnosti. Kdo ví jak na tom byla ona sama. Poslední dobou mi přišla více jistější, byl jsem za to rád, ale tehdy... tehdy jsem se začal ztrácet já a to mě trochu děsilo.

Jeho úsměv byl nakažlivý, musela jsem se ihned také usmát a cítila jsem se tak lehce. Jen jeden pohled na něj a zapomněla jsem na všechny starosti. Ucítím jeho rty na mé dlani a po zádech mi přejede mráz. Nakonec se otočí a zamíří ke skříni, podá mi triko a nakonec i tepláky. Usměji se na něj a ještě ho chvíli sleduji, jak jde k oknu, ze kterého vystrčí hlavu.
"Děkuji," řeknu nakonec potichu a zamířím zpátky do koupelny. Natáhnu na sebe spodní prádlo a nakonec i jeho věci. Chvilku jsem si je upravovala, ale nakonec mi celkem dobře seděly. Navíc byly jeho věci pohodlné a slabě jsem z nich cítila jeho vůni. Usměji se a znovu vyjdu do malého pokoje. Erik byl stále u okna, bez váhání se k němu vydám a opřu se o parapet vedle něj. Naštěstí okno nebylo tak široké, takže jsem měla záminku, proč se k němu přitisknout. Chvíli se dívám na město, než si spokojeně povzdechnu a opřu si hlavu o jeho rameno. Dnešek snad už nemůže bát lepší. No tedy, může a možná i bude, pořád jsem se těšila na dnešní večerní nákupy a hlavně na procházku po městě. A samozřejmě na to, že budu s Erikem. Snad ho teď nezdržuji, přeci jen měl i další pacienty, byl se mnou celé ráno a ještě máme plán na večer. Má vůbec nějaký volný čas, nebo osobní život? Tak trochu jsem o tom pochybovala. Erik žil svou prací a sebe se nestaral. No, možná mu s tím budu schopná pomoct...

S poděkováním zaslechnu zaklapnutí dveří. Silně do sebe potáhnu tabák z cigarety a zavřu oči. Na chvíli si dovolím ztratit ve svých vlastních myšlenkách, které se jak jinak týkaly Elie. Jednou svou léčbu dokončím a podaří se mi ji odsud dostat ven ale co potom? Odejde a bude moci žít svůj vlastní život. Při té myšlence mě bodne u srdce a já s povzdechnutím vydechnu z úst i obláček kouře. Měl bych toho nechat, je to moje pacientka, nemělo by mezi námi vůbec nic být a přesto jsem to cítil tak silně. Jednoduše se upnu na další případ, tak jako vždycky? Nejspíše ano. Náhle však zaslechnu otevírání dveří a poté zahlédnu i Elie která se na mě s vystrčenou hlavou z okna tiskla. Donutí mě se to pousmát a vrátit se opět do reality. Neměl bych se těmi myšlenkami tolik zaobírat, dělá mi to v hlavě paseku. Jenže nad tímhle vším viselo jedno velké ALE, kterého jsem se nedokázal zbavit. Mou pozornost upoutají rudé pramínky vlasů, které se ve větru pohupovaly kousek od mého obličeje. Koutkem oka si ji opět prohlédnu a vydechnu další várku cigaretového kouře.
"Sluší ti to," opravdu jsem řekl tohle. Moje oblečení na ni sice víceméně viselo, ale slušelo ji. Vlastně ji slušelo skoro všechno co na sobě měla i neměla. V tu chvíli se mi tváře lehce zbarví do červena a já svůj pohled upřu raději na město v dálce. No jo, dneska večer jdeme nakupovat. Málem bych na to zapomněl, s tím vším co se teď odehrálo.