Elissa + Erik

Pomalu se vydám za Erikem ven, ale zastavím se ve dveřích. Těla se doslova rozplynula a už po nich nebyla ani stopa. Překvapeně zůstanu stát na místě, ale neunikne mi, že si Erik něco strčil do kapsy. Zvědavě se na něj podívám, ale nic neřekl, jen se ke mně beze slova rozešel. Sundá si plášť a přehodí mi ho přes ramena, usměji se a poupravím si ho, aby zakryl veškerou krev. Sprcha, nové oblečení a odpočinek zněli lákavě, ale... Nervózně přešlápnu na místě a skousnu si ret, nechtěla jsem být sama, dneska se toho událo až moc a pokud na nás znovu někdo zaútočí, chtěla jsem být poblíž Erika, abych mu mohla pomoct, rozhodně jsem nechtěla být zavřená v pokoji bez možnosti útěku. Ale nechtěla jsem ho s tím otravovat, přeci jen má i svůj vlastní život. I když jsem o tom občas pochybovala, přišlo mi, že žije jen prací. Nakonec přikývnu a pousměji se, nějak se to vyřeší.
"Zajímalo by mě, co chtěli. Nepřišlo mi to jako náhodný útok, spíše cílený. Myslíš, že někdo zaútočí znovu?" zašeptám potichu a podívám se na něj. Šli jsme zpátky k léčebně a brzy se dostaneme do oblasti, kde budou další pacienti a lékaři. Neměla jsem náladu se s kýmkoliv vypořádávat a proto jsem doufala, že nás nikdo nezastaví. Hlavně ať nepotkáme tu protivnou ženskou...

Vyslechnu si její otázku a s povzdechem se rozejdeme parkem zpátky. Nehodlal jsem se s nikým vybavovat, chtěl jsem jenom co nejrychleji zalézt někam dovnitř a na chvíli se posadit, zamyslet se a vydechnout. Takže teď není bezpečno ani tady... musím zjistit kdo je našim nepřítelem, jinak to nemá smysl, jinak je to jako plazit se v tuhém blátě a snažit se z něj násilím vydrápat. S každým dalším chybným krokem se budu potápět hlouběji a akorát jim spadnu do pasti.
"Nemám ponětí, ale pokusím se o tom co nejvíce zjistit. Nevím jestli na nás někdo zaútočí znovu, ale je tu možné riziko," vydechnu starostlivě a zamířím rovnou ke mě do pokoje, kde nás nakonec zamknu a jsem rád za to že jsme se tu dostali bez dalších problémů. Přece jenom jich poslední dobou bylo dost.
"Vím že bych neměl, ale dneska tě nechám u sebe, mám takové tušení že kdyby jsi zůstala sama dole, nemuselo by to dobře dopadnout," vydechnu a potom se podívám Elie do očí. Rád bych jí pomohl více než můžu, ale vím jenom že musíme být vždycky o krok dál než náš nepřítel. Měl bych zvážit všechny možnosti i rizika a rozhodně bych neměl podceňovat nepřítele tak i svoje okolí. Odteď kdokoli v tomhle terénu může být rizikem, proto se musím mít na pozoru. Pomalu natáhnu ruce k bílému plášti, který z Elie pomalu sundám.
"Zajdi si první do sprchy, já tady trochu poklidím, dávej pozor na ránu aby se ti znovu neotevřela, pak za mnou přijď, prohlídnu ti i zbytek těla a dám ti něco na ty modřiny," hlesnu a nakonec se posadím na postel a zadívám se na dřevnou podlahu.

Vraceli jsme se zpátky do budovy, kolem nás se to hemžilo pacienty a doktory, naštěstí si nás nikdo nevšímal. Poslouchala jsem Erika a jeho slova mě moc neuklidnila. Chtěl něco zjistit a možná na nás znovu někdo zaútočí, bezva. Tiše si povzdechnu, ale stále ho mlčky následuji. Přemýšlela jsem o těch dvou. Nenapadal mě žádný důvod, proč by měli jít po mně, takže to musí mít něco společného s Erikem. Jenže co? S jeho povahou a chováním jsem si byla jistá, že mohl naštvat pár velmi vlivných osob. Ani bych se tomu nejspíš nedivila. Měla jsem špatné tušení, že je to někdo z jeho minulosti. Moc jsem toho o ní nevěděla, ale to, co mi řekl Mark, mi pořád vrtalo hlavou. Párkrát zamrkám a rozhlédnu se okolo nás, úplně jsem přestala dávat pozor na cestu. K mému překvapení jsme nešli do mého pokoje, místo toho mě Erik vedl dál budovou. Vlastně chtěl, abych se umyla, nejspíš v jeho pokoji. Pousměji se, že ještě nějakou dobu nebudu sama a trošku veseleji ho následuji. Vejdu k němu do pokoje a zaslechnu zaklapnout zámek. Nechá mě u sebe? Měla jsem ohromnou radost, mohla jsem dneska být celý den s ním! Usměji se a radostně přikývnu, zadívám se mu do očí a jen ho sleduji, než se ke mně natáhne a pomalu mi sundá jeho bílý plášť. Varuje mě, abych byla opatrná na svoji ránu při sprchování.
"Neboj se a hned budu zpátky," řeknu s úsměvem a rozejdu se do koupelny. Dávala jsem si pozor na moje zraněné rameno a za pár minut jsem byla hotová. Podívám se na moje zakrvácené tričko a povzdechnu si. No, stejně mě chtěl Erik zkontrolovat. Natáhnu si na sebe spodní prádlo a kalhoty, kolem těla si omotám ručník a vyjdu z koupelny. Rozhlédnu se po pokoji a můj pohled sklouzne na Erika.
"Doufám, že kvůli mě nebudeš mít problémy," řeknu mu potichu a na chvíli se zadívám na dveře.
"A opravdu jsi v pořádku? Taky jsi schytal pár ran?," zeptám se a znovu se na něj zadívám.

Řekla že se nemám bát a s úsměvem odešla do koupelny. Ještě nějakou chvíli jsem se zamyšleně díval na dveře od koupelny, než jsem se konečně k něčemu odhodlal a začal schovávat nepotřebné věci. Nachystal jsem na postel nějaké oblečení, které by Elie mohlo být dobré a rovnou najdu i nějaké sobě. Složku s pláště položím na stůl, kde ji nechám a při té příležitosti sáhnu i po spínači na topení. Měl bych se sebou něco udělat, pokud budu pořád takhle slabý, nepomůžu sobě ani jí. Nechal jsem nepřítele získat náskok, nehlídal jsem nás. Myslel jsem že od toho večera bude klid, ale zmýlil jsem si. Jedna věc mi ale neseděla, ani jeden z nich se nám nesnažil zasadit přímou smrtelnou ránu, takže jim šlo o únos? Trochu jsem se v tom přemýšlení zapomněl, probralo mě až cvaknutí vody v konvici, kterou jsem postavil abych mě a Elie připravil teplo kávu, tedy alespoň mě. Elie nejspíše nějaký ovocný čaj a léky, které ji nakonec do čaje hodím aby se rozpustily.
Za malou chvíli uslyším dveře od koupelny, ze kterých vyjde Elissa. Už zase se starala o to jestli jsem v pořádku a jestli z toho nebudu mít problémy.
"Jsem v pořádku," vydechnu a potom ji pokynu aby se posadila. Sám dojdu pro mast, kterou položím na postel. "Nedělej si starosti, nikdo se nedozví že jsi tu byla přes noc," vydechnu a potom si podřepnu k posteli a zadívám se na Elie.
"Sundej si ručník, prohlédnu tě," vydechnu a při tom stihnu odvrátit zrak i s lehkým červenáním ve tváři.

V pokoji jsem cítila slabou vůni kávy a čaje, ale moje pozornost byla spíše směřována k Erikovi. Je v pořádku, tedy alespoň to tvrdí. Nebyla jsem si jistá, jestli by mi řekl, pokud by nebyl, ale co s tím nadělám? Naznačí mi, abych se posadila na postel, což také poslušně udělám, on mezitím dojde pro nějakou nádobu, nejspíše s mastí, kterou zmiňoval. Zadívám se na něj a neunikne mi jeho začervenání. Zasměji se a odložím ručník stranou, tentokrát jsem měla tváře červené já. Zadívám se ven z okna, ale po chvíli mi to nedá a zadívám se znovu na Erika. Dřepl si na zemi, takže projedou byl o trochu menší než já. Ušklíbnu se a natáhnu k němu zdravou ruku. Zabořím mu ji do vlasů, které mu lehce rozcuchám. Prostě jsem nemohla odolat. Užívala jsem si jeho přítomnost a teď když jsem věděla, že tady přespím, nemusela jsem se strachovat kdy odejde. Jen mě trápil ten dnešní útok, bála jsem se, že v noci se to bude opakovat. Ale s ním jsem se cítila bezpečněji. Byl dobrý bojovník a ta jeho schopnost... Ani jsem pořádně nevěděla, co udělal. Bylo to, jako by mě prohodil s tím mužem. Nakloním hlavu na stranu a zadívám se na něj. Nic podobného jsem v životě neviděla a vyvolalo to mojí zvědavost.
"Co přesně máš za schopnost? Nic podobného jsem nikdy neviděla," zeptám se zvědavě. On o mých schopnostech věděl, ale já o těch jeho nic. Věděla jsem jen, že je zvěromág stejně jako já.

Lehce se začervená a odvrátí pohled stejně jako já předtím. Nakonec se dám do prohlídky jejich žeber. Ruměnec ve tváří mi však ani přitom nezmizí, ale její gesto, když mi rozcuchá vlasy a její gesto se sladkým, nevinným úsměvem a rozcuchanýma vlasama, mě donutí k úsměvu. Nakonec vezmu mastičku, kterou naberu na ruce abych ji mohl přenést na modřiny na jejím těle. Zkontroloval jsem přitom jestli nemá nějaká zlomená žebra a byl jsem rád, že na tom byla tak, jak na tom byla. Mohlo to koneckonců dopadnout hůře. Její otázka mě však překvapí, ale i tak se s povzdechem nakonec narovnám a dojdu si k umyvadlu umýt ruce.
"Nerad se spoléhám na své schopnosti, ale můžu do určité vzdálenosti neomezeně manipulovat s prostorem," odpovím na její otázku a potom sáhnu pro hrnek s kávou a napiji se.
"Nachystal jsem ti ovocný čaj, máš v něm už i léky, takže o ty se start nemusíš," vydechnu nakonec a ještě na stole urovnám pár dokumentů aby vše nebylo tak rozházené.
"A věci máš vedle sebe, zkusil jsem najít něco menšího," oznámím ji nakonec a opřu se o kuchyňskou linku. Ještě si zapálím, než půjdu do sprchy.

Trpělivě jsem čekala, až mi Erik zkontroluje hrudník, nic neříkal, takže je asi zlomené nemám. Jeho ruce příjemně hřály, užívala jsem si jeho dotek. Spokojeně se usměji a zachvěji se, když mi na kůži nanese studenou mast. Jakmile skončí, rozejde se k umyvadlu a vysvětlí mi svou schopnost. Neomezená manipulace nad prostorem? Znělo to šíleně, nebo doslova nemožně. Tak nějak jsem ale tušila, že to bude mít svůj háček. Jinak by byl neporazitelný a už jen to, že se na ně nechtěl spoléhat, to naznačovalo. Zmůžu se jen na přikývnutí a beze slova ho sleduji. Proberu se, až když mi řekne o čaji a o oblečení.
"Děkuji," zašeptám a usměji se na něj. Hned nato se k němu otočím zády a opatrně na sebe navléknu tričko a poté i čisté kalhoty. Ručník dám sušit na opěradlo židle a poté se natáhnu na postel. Byla jsem unavená, ale nemyslím si, že někdy v brzké době usnu. Kde vlastně budu spát? Erik má jen jednu postel. Ne, že by mi vadilo spát s ním v posteli... Ale nebyla jsem si jistá, jestli by souhlasil. Ušklíbnu se a po chvilce přemlouvání sama sebe se vyškrábu na nohy. Z koupelny jsem slyšela tekoucí vodu, takže se sprchuje.
"Nepůjdeme se podívat?" ozve se mi v hlavě, překvapeně zamrkám a zamračím se.
"To není dobrý nápad," zamumlám. Co to se mnou je? Vnímala jsem Kitsuninu přítomnost stále víc a víc. Možná bych si o tom měla promluvit s Erikem? Ale potom mě možná bude mít za blázna... Pokud už nemá. Povzdechnu si a vezmu do rukou teplý čaj. Posadím se na jednu ze židlí a zamyšleně jej začnu popíjet.

Teplá sprcha mi opravdu bodla. V posledních dnech se toho událo docela dost, ještě jsem netušil jak se k jednotlivým věcem postavím, ale po dlouhé době jsem pocítil jistou bezmocnost. Co když jdou skutečně po mě? Co když ji do toho všeho zatahuje jenom moje přítomnost? Ani chvíli mě nenapadlo že bych se její léčby vzdal, přece jenom jsem od své práce nikdy neutíkal. Jenže mezi mnou a mými nepřáteli byl jeden velký rozdíl a to zejména v síle. Nepamatuji si, že bych dříve udělal něco, za co by mě chtěl někdo pronásledovat. Tak či onak jsem věděl, že se s tím budu muset vyrovnat a také že pro její bezpečnost udělám cokoli. Absolutně jsem netušil co si o mě Elie myslí, nikdy jsem se jí na to neptal a ani jsem to v nejbližší době neměl v plánu. Přece jenom jsem si ani nebyl jistý v tom, co vlastně hledám, co chci a co cítím. Vím jenom že náš vztah z pacientky a doktora přerůstal v něco víc a že jsem s ní trávil čas víc dobrovolně, než-li pracovně. Je možné že by ve mě probudila ty dávno zapomenuté pocity? Bylo to směšné, možná pravdivé ale směšné, už jsem ani netušil co znamená žít normální život. A mohl mít někdo jako já normální život? Nad čím to přemýšlím.. takhle se stejně nikam nedostanu, pomyslím si a nanesu šampón na mé tmavé havraní vlasy. Kdybych byl opatrnější, možná by se tohle nedělo. Stále mi však hlavou běhala otázka, opravdu mě nenapadal důvod, důvod proč by se o mě někdo tak přehnaně zajímal. S povzdechem pláchnu šampón z hlavy a nakonec si celé tělo vysuším ručníkem. Opustím sprchu a natáhnu na sebe čisté trenky. Ručník si přehodím přes hlavu a opustím koupelnu.
"Když teď nad tím přemýšlím, vypadá to že naše nakupování budeme muset zase odložit, alespoň do doby než se ti rána trochu zahojí," hlesnu k Elie a potom si začnu sušit vlasy. Přece jenom jsem to nehodlal riskovat.
"Je tu sice ještě jedna možnost, ale..." začnu a zamyslím se. Pochybuji že by chtěla zůstat sama a po tom všem jsem se bál jí tu nechat. Zamyšleně se zadívám na okno a na chvíli se odmlčím. Pokud jdou skutečně po mě, budou hledat moje slabiny a jednou z nich byla Elie. Nesmějí se za žádnou cenu dozvědět že mi na ni záleží, ale na to je možná už moc pozdě. Pokud se mi mohou dostat do hlavy, jenom to ztvrzuj všechno v tom, že se nejedná o lidi a ty předešlé útoky, nic se mi na tom nelíbilo. Vypadalo to jako jakási výhrůžka, jako výhrůžka ukázat mi, že na to nás zabít, skutečně mají. Nakonec se obrátím Elie, dosuším si vlasy a ručník přehodím přes židličku.
"Mohl bych pro ty věci zajet do města sám, ale přijde mi riskantní tě tu nechat samotnou a brát tě sebou s tím zraněním nechci," dokončím co jsem měl na jazyku a na chvíli zavřu oči. Napadne mě, že bych se mohl obléct a tak se rozejdu k posteli, kde se natáhnu pro tepláky.

Po mé krátké konverzaci s Kitsune si lehnu na postel zády ke dveřím koupelny. Byla jsem vážně unavená, ale ještě jsem nechtěla jít spát. Můžu být přeci s Erikem, takovou příležitost nemůžu promarnit. Usměji se a zaposlouchám se do zvuků tekoucí vody. Trpělivě jsem čekala na Erika a jakmile jsem zaslechla otevírání dveří, otočím se. Což ale byla chyba. Doslova. Přede mnou stál dokonalý muž jenom v trenkách a s ručníkem na hlavě. Nezmohla jsem se na jediné slovo a jen jsem na něj zírala. Měl opravdu dokonalé tělo a měla jsem krásný výhled na jeho tetování v celé kráse. Na těle měl ještě pár kapek vody a sušil si vlasy. Něco mi říkal, ale jediné co jsem slyšela byl zběsilý tlukot mého srdce. Tušila jsem, že můj obličej je zbarvený do červena, ale to byl můj nejmenší problém.
"Wow. Škoda jen, že má ty trenky, tak ráda bych mu je servala, nechceš se prohodit?" ozve se mi v hlavě a alespoň trochu mě to probere. Cuknu sebou a tiše zavrčím.
"Tak na to zapomeň," odseknu naštvaně a raději se podívám stranou. Proč mi tohle dělá? Cítil se podobně, když jsem vyšla z koupelny jen v ručníku? Vrací mi to teď? Nebo si to jen neuvědomil? No, je to jeho pokoj, možná je tak zvyklý. Přeci jen tu nejspíš nemívá moc návštěv, nebo ano?
"Ale no táááááák," ozve se opět ta otravná liška a v hlavě se mi objeví pár představ, o kterých jsem si byla jistá, že nejsou moje. Proboha, na co to myslí?
"Nech toho!" zaúpím a zakryji si oči, jako bych to mohla zablokovat. Bohužel byly v mojí hlavě, takže mi to nijak nepomohlo.
"Neříkej, že se ti ty představy nelíbí," zasměje se můj nezvaný host, se kterým jsem bohužel sdílela tělo.
"Sklapni, pitomá liško!" zavrčím a k mému překvapení opravdu sklapla a v mojí hlavě opět nastal klid. Sakra, vždyť je tu se mnou Erik! Co si o mě teď bude myslet? Tiše zaúpím a schoulím se do klubíčka na posteli. Dnešek už nemůže být horší...

Moje očekávání v odpověď však nahradí hlasité upozornění s tím, že na to mám zapomenout. Chvíli na ni jenom hledím s kouskem oblečení v rukou, než mi dojde že ty odpovědi nejsou mířené ke mě. Že by Kitsune? Ne, tentokrát je to trochu jiné... Nějak mi nedocházelo co se tu děje, ale nebylo to nic co by mě donutilo se k ní jakkoli zachovat. S tichým povzdechem na sebe navléknu kalhoty a natáhnu se i pro tričko, které si přetáhnu přes hlavu a nakonec si sednu vedle Elie, která se choulila v klubíčku na posteli.
"Jestli je tu něco, o čem si chceš promluvit, jsem tu pro tebe," nabídnu se. Přece jenom jsem byl její psychiatr a o všechno co se týkalo její psychiky a zdraví, jsem se zajímal a snažil hledat způsoby, které by ji zaručily že se odsud jednou bude moci dostat. Nevím co tentokrát způsobilo její chování, ale dokud to nebudu vědět, nemohu se tomu vyvarovat. Ale věděl jsem že nějaké vyzvídání nebude potřeba, přece jenom už jsem si navykl na jakýsi povolný způsob komunikace. Pomalu natáhnu ruku, kterou položím na její rameno, než se postavím a posadím na židličku u psacího stolu, která byla hned vedle postele v úrovni její hlavy. Cestou jsem si vzal hrnek horké kávy a položil si jej na desku psacího stolu. Měl jsem tu ještě nějakou práci, ale ta chvíli počká. S povzdechem se zadívám na její záda a chvíli se jenom bezmyšlenkovitě koukám, než se vzpamatuji a natáhnu do šuplíku pro balíček cigaret.
"Nebude vadit?" zeptám se a poukážu na cigaretu v rukou, přece jenom tu se mnou bude přes noc a pach cigaret se v tak malé místnosti dost dobře držel.

Slyšela jsem, jak se pohyboval po místnosti a šustění látky, zatím jsem se však neodvážila na něj podívat. Pomalu ale jistě jsem se uklidňovala. Nabídne mi, že si můžeme promluvit a poznámka o tom, že je tady pro mě, mě velmi potěší. Pousměji se, ale zůstanu ležet na boku, srovnávala jsem si myšlenky a proto jsem ještě nic neříkala. Nakonec vstane z postele a usadí se někde v místnosti. Povzdechnu si a pomalu otevřu oči. Seděl za psacím stolem kousek ode mě a už byl naštěstí oblečený. Cítila jsem úlevu, že se nebudu muset vypořádávat s Kitsune, ale také zklamání. Chtěla jsem si ho pořádně prohlédnout. Zavrtím hlavou a pomalu se posadím.
"Ne, nevadí, už jsem si zvykla," odpovím mu na jeho otázku a pozoruji, jak si zapaluje cigaretu. Brzy jsem cítila její vůni, která mě uklidňovala. Předtím mi vadila, ale teď... Patřila k němu a dodávala mi pocit bezpečí. Usměji se a zadívám se do jeho jantarových očí.
"Omlouvám se za to předtím. Poslední dobou vnímám přítomnost Kitsune čím dál více. Prvně to byly jen její emoce, dokázala jsem vycítit, kdy je naštvaná, baví se... Ale teď ji slyším v hlavě, mluví se mnou a ty její komentáře mě občas vytáčejí," vysvětlím mu s povzdechem a prohrábnu si vlasy. Doufám, že nebude naštvaný, že jsem mu to neřekla dříve. I teď se mi do toho moc nechtělo, ani nevím proč. Otřesu se, když mě napadne, jak by tohle řešili jiní doktoři - elektrošoky. Trošku se roztřesu, ale při pohledu na Erika se opět uklidním. Mu věřit můžu, on mi neublíží. Usměji se na něj a prohlédnu si jeho stůl. Měl na něm mnoho papírů, nejspíš něco do práce.
"Doufám, že tě nijak nezdržuji od práce," špitnu potichu a omluvně se na něj podívám. Nechtěla jsem pro něj být přítěž.

Když poznamenala že už si zvykla, povolně se natáhnu pro zapalovač a zapálím si. Za chvíli se místností roznese cigaretový kouř mísící se s vůni lahodného čaje. Nechám myšlenky myšlenkami a zaposlouchám se do problémů, které se mi Elie snažila vylíčit. Takže vnímala přítomnost Kitsune, dokonce i s její osobností a pocity? Mohla s ní sdílet své myšlenky? Nejspíše ano... Nakonec vše zakončí omluvným pohledem s tím, že doufá že mě nezdržuje od práce.
Nesouhlasně zavrtím na to, že mě zdržuje od práce a natáhnu se pro hrnek kávy, které se napiji.
"Neomlouvej se, není to tvoje vina a kromě toho, já to chápu," odpovím a na chvíli se odmlčím. Zamyslel jsem se nad možností, jak by se to dalo mírnit, ale napadaly mě směry jenom formou prášku, koneckonců to jsem moc nepodporoval. Mnohem lepší bude najít přirozenou cestu nebo nějaký kompromis, který... no každopádně nad tím ještě popřemýšlím. Opět jsem potáhl z cigarety a nakonec vzal do ruky jeden spis a něco do něj poznačil. Musel jsem ještě pár papírů napsat a poznačit, dodělat pár receptů a podobně. Nic mě však neomezovalo při práci komunikovat.
"Takže sdílíte i myšlenky?" zeptám se, abych si byl jistý a nedělal špatné závěry. "Normálně spolu komunikujete? Tak jako mi dva tady teď?" potřeboval jsem to vědět přesně, tohle mě víceméně opravdu zaujalo.

Nevypadal, že by mu nějak moje přítomnost vadila, potahoval z cigarety a u toho vyplňoval a pročítal nějaké papíry. Usměji se při tom pohledu a pohodlně se opřu zády o zeď. To, co jsem mu řekla, ho nejspíše zaujalo a položil mi několik otázek. Zadívám se z okna a začnu nad nimi přemýšlet, ne že bych nevěděla, co odpovědět, ale potřebovala jsem si uspořádat myšlenky a dát je do rozumných vět. Navíc jsem mu nechtěla říkat úplně všechno, hlavně ne o tom, jak je ta pitomá liška perverzní.
"Nemyslím si, že dokáže... slyšet mé myšlenky. Ale stejně jako já vycítí mé emoce a na ně občas reaguje," řeknu zamyšleně a na chvíli se odmlčím.
"Dokáže se mnou komunikovat, něco mi říct. Ale pokud jí chci odpovědět, musím promluvit nahlas. A taky mi může ukázat své představy," řeknu a při té vzpomínce se začnu zčervenat. Kvůli mé paměti na to už nikdy nezapomenu. No bezva. Ale možná to není tak špatné, Kitsune má dobrou představivost... Na co to zase myslím? Z přemýšlení mě vytrhne až zaklepání na dveře, které byly naštěstí zamčené, takže ta osoba nemohla rovnou vstoupit. Cuknu sebou a podívám se nejistě na Erika, který stále seděl za stolem.
"Doktore Lawe?" ozve se ženský hlas za dveřmi. Nechtěla jsem, aby měl kvůli mě problémy, nikdo by mě tady neměl vidět a nechtělo se mi jít schovávat. Tiše si povzdechnu a přeměním se na bílou kočku, rozejdu se ke koutu postele, kde byla menší pravděpodobnost, že mě ta osoba hned uvidí a schoulím se do klubíčka. Byla jsem však ve střehu. Po dnešku jsem nevěřila nikomu cizímu a hned jsem čekala, že zaútočí. Jen doufám, že to bude tentokrát jiné. Ale co tu sakra chce nějaká ženská?!

Pozorně jsem poslouchal všechno co mi sdělila, byl jsem rád za to že je se mnou ochotná komunikovat i když to pro ni nejspíše nebylo nejlehčí, přece jenom jsem u ní zaznamenal i jistou nervozitu a dokonce i strach, každé nepatrné chvění jejího těla mi mnohé naznačovalo. Měla můj veškerý zájem, když se mi svěřila s tím jak to ve skutečnosti je. Celkově to zvláštní, ale fascinovalo mě to. Své zaujetí jsem se ale snažil krotit, přece jenom ji nechci vyděsit s tím, jak se občas zapálím do práce. Opětovné potáhnutí z cigarety a hluboký nádech, náhle však naší chvilku vyruší klepání na dveře. Překvapeně nadzvednu obočí, nikoho bych tady nečekal, rozhodně ne v tuhle dobu a už vůbec ne nějakou ženu. Když však promluví, její hlas... Byl úplně stejný jako hlas té ženy z odpoledne. Nepatrně se zamračím a nakonec se ohlédnu po Elie, která se sama od sebe přeměnila na bílou kočku. S povzdechem se nakonec postavím a dojdu ke dveřím, které následně na to otevřu.
"Potřebujete něco?" hlesnu a upřeně se zadívám do jejich očí, ani chvíli mě nenapadlo uhnout. Nikdy dříve tady nebyla, co chce tentokrát a vůbec... její obličej si vůbec nepamatuji, což mě znervózňovalo asi nejvíce. Ale i tak jsem byl opatrný, přece jenom... Jestli to byla vskutku ona, jistě nepřinese nic pozitivního. Dříve než však stačím cokoli říci a udělat, vleze dovnitř jen s pouhým "můžu" a ani se nezmůže počkat na mou odpověď. Okamžitě se zamračím a probodnu nevítaného hosta pohledem.

Pohledem jsem sledovala Erika, jak šel ke dveřím, které následně otevřel. Bylo poznat, že ji tady nechce a to mě tak trošku potěšilo, ani jsem nevěděla proč. Položím si hlavu na přední packy a upřeně se zadívám na tu protivnou ženskou. Na tváři měla sladký úsměv, který mě nehorázně vytáčel. Chtěla jsem na ni vyprsknout, ale raději jsem byla zticha. Vleze do pokoje a zeptá se, jestli "může," v jejím podání to ale otázka vůbec nebyla. Začne se rozhlížet po místnosti a rozejde se k Erikovému stolu.
"Máte to tady útulné," řekne s úsměvem a pohodlně se usadí na židli. Pohledem přejede po všech těch dokumentech a jeden z nich vezme do ruky. S úsměvem se zadívá na Erika a něco v jejím pohledu přímo křičelo, aby se nikdo o nic nepokoušel. Naježí se mi chlupy na zádech a dostanu chuť po ní vystartovat, jen bych to ale zhoršila. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi něco uniká. Jako by se odehrávalo něco víc, než co dokáži pochytit. Na druhou stranu si to možná jen namlouvám, protože tu ženskou nemám ráda. Už teď jsem věděla, že budu nesnášet každou ženskou v Erikově okolí. Tázavě se zadívám na mého doktora, ale neodvážím se pohnout. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Netušila jsem, kdo ta ženská je, ani co chce, ale nemůže to být nic dobrého.

Procházela jsem tichou chodbou k mému cíli, nemohla jsem si pomoct, ale na tváři jsem měla mírný úšklebek. Bavilo mě hrát si s lidmi a tento doktůrek byl velmi zajímavý. Bylo na něm něco zvláštního, ale stále jsem nemohla přijít na to, co. Jedno bylo jasné, zaujal mnoho mocných bytostí. Dojdu ke dveřím jeho pokoje a krátce na ně zaklepu.
"Doktore Lawe?" řeknu dostatečně nahlas, aby mě slyšel. Zaslechnu zevnitř jeho kroky a brzy otevře. Jeho otázku ignoruji a s "můžu," vejdu do jeho pokoje. Rozhlédnu se kolem a nakonec si to zamířím k jeho stolu. Měl tam hromadu papírů, všechno ale byla práce. Přesto že mě nic z toho nezajímalo, jeden papír vezmu do ruky. Moje veškerá pozornost byla soustředěná na muže přede mnou. Mile se na něj usměji a zadívám se do jeho očí. Nechtěl uhnout pohledem, ale já také ne.
"Jestli něco zkusíš, nedopadne to dobře jak pro tebe, tak pro tvou pacientku. Tak buď hodný chlapec a dělej to, co říkám," pošlu mu své myšlenky, navenek se však stále tvářím mile. V místnosti nastalo ticho, stále jsem se mu dívala do očí, nepotřebovala jsem mluvit, měla jsem ale pocit, že nás někdo sleduje. Nemohla jsem si být nikdy jistá tím, že jsme sami. Ušklíbnu se a pohodlně se usadím.
"Přišla jsem s vámi zkonzultovat jednoho mého pacienta, jste tady jako jediný a chtěla bych znát váš názor....." řeknu s úsměvem a začnu mu vysvětlovat podrobnosti. Nebyl to důvod, proč jsem přišla, ale bylo to dobré jako zástěrka, to, co jsem potřebovala vyřídit mohu udělat pomocí mé schopnosti.
"Během příštích pár dní budu potřebovat pár maličkostí. Vždycky tě nějak kontaktuji a očekávám, že všechno splníš. Nemusím snad říkat, že o tom nesmí nikdo vědět. Pokud neuposlechneš, odnese to tvá pacientka. A věř, že ti dva z dnešního odpoledne byli nic oproti tomu, co můžu udělat já," sdělím mu telepaticky a usměji se.
"Tak co myslíte, doktore Lawe?" zeptám se ho nahlas s úsměvem a vstanu ze židle.

Pohodlně se usadila na židličce a proletěla pohledem pár dokumentů. Její přítomnost mi vadila, okamžitě jsem se chtěl ohradit s tím že tu není vítána. Jenže mou uspořádanost myšlenek vyruší její výhrůžka. Slyšel jsem ji dost jasně na to, abych si ji zapamatoval. Ačkoli sebou přinesla jisté pochybnosti. Když jsem si však vybavil dnešní odpoledne, okamžitě jsem zbledl a ucukl pohledem někam k Elie. Svou chybu jsem si uvědomil ale hodně rychle a tak jsem svůj pohled raději upřel na psací stůl. "Jestli něco zkusíš, nedopadne to dobře jak pro tebe, tak pro tvou pacientku. Tak buď hodný chlapec a dělej to, co říkám," taková byla pravda kterou skrývala za svým úsměvem. Mluvila na mě, ale její slova se mi prolínala s myšlenkami, které mi před chvílí vylíčila. Pacient? Konzultace? Chvíli mi nedocházelo o čem mluví... Udělalo se mi špatně, na chvíli jsem přestal dýchat. Cigareta v mé ruce hořela a její popel dopadal na podlahu zdejšího pokoje. *Jaký je tvůj skutečný záměr? Jaký je důvod tvého vydírání?* pomyslím si a snažím se vnímat její hlas, který začínal byl protivný. Její úsměv však zakrýval jakékoli podezřelé chování. Tahle situace by mohla jiným přijít jako milenecká nespokojenost, usmívala se skoro jako by mě chtěla sníst na místě a já z ní cítil jakési negativní emoce, které se mi nelíbily. "Během příštích pár dní budu potřebovat pár maličkostí. Vždycky tě nějak kontaktuji a očekávám, že všechno splníš. Nemusím snad říkat, že o tom nesmí nikdo vědět. Pokud neuposlechneš, odnese to tvá pacientka. A věř, že ti dva z dnešního odpoledne byli nic oproti tomu, co můžu udělat já," ozve se opět a já si uvědomím že cigareta v mé ruce zhasla. Proto se natáhnu pro zapalovač na stole a při té příležitosti si ženu vedle mě prohlédnu dost nevítaně. *Co mi brání zabít tě tady a teď?* pomyslím si a se zapalovačem v ruce se opět narovnám a zapálím si.
"V první řadě s ním zkuste komunikovat jako s normálním člověkem, ne bláznem a vysazení otupujících léků by mohlo taky pomoci," odpovím a opět si potáhnu. Když se s úsměvem postaví ze židle, dovolím si natáhnout ruku a vzít jí papír z ruky.
"Každopádně, hádám že už jste na odchodu, mám ještě práci," dodám ke svému názoru a vyfouknu ji obláček kouře přímo do obličeje.

Šlo to lépe, než jsem si myslela, jeho názor na pacienta mě absolutně nezajímal a ani jsem ho neposlouchala, přesto jsem mu odpověděla.
"Děkuji za váš názor a čas, zkusím to tak," řeknu vděčně a vydám se ke dveřím.
"Můj záměr? Jen plním rozkazy, pracuji pro někoho mnohem mocnějšího. Má s tebou své plány a ani já nevím jaké. Jedno je jisté, on vždy dostane to, co chce. Zabít mě? Ha! Kdyby ses o to pokusil přijdeš o svůj život dřív, než stačíš cokoliv udělat. Dneska jsem tě sledovala, tvá schopnost je impresivní, ale stále jsi člověk. Navíc ta holka je tvá velká slabina. Vím, jak daleko jsi schopný zajít pro její ochranu," nechám zaznít má slova v jeho mysli a ušklíbnu se. Vydám se ke dveřím, ze kterých beze slova vyjdu a zavřu je za sebou. Ihned na to se vydám domů, tady už žádnou práci nemám.

Poslouchala jsem jejich rozhovor, ale mnoha věcem jsem nerozuměla. Neuniklo mi však, jak je Erik zmatený, zaražený a tak trošku mimo. Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale spíše bych mu jen uškodila. Zůstanu tiše ležet na místě a uleví se mi, když ta protivná ženská odejde. Nelíbilo se mi, jak se na Erika dívá, jako by byl její kořist. Postavím se na všechny čtyři a s tichým zamňoukáním seskočím z postele. Pokoj mi teď připadal obrovský, stejně jako Erik. Dojdu až k němu a předními tlapkami se opřu o jeho nohu. Upřu na něj svůj pohled a s dalším tichým zamňoukání nakloním hlavu na stranu. Ještě se mi nechtělo přeměňovat, chtěla jsem, aby mě vzal do náruče a znovu si užívat jeho blízkou přítomnost. Navíc bych nejspíš ani netušila, co říct. Na tom rozhovoru bylo něco zvláštního. Nelíbila se mi, měla jsem mnoho otázek, ale ani jednu jsem nedokázala zformulovat do slov. Rozhodnu se ještě nějakou chvíli zůstat v této podobě, navíc proměna se zraněným ramenem nebyla nejpříjemnější a mě až teď konečně přestávalo bolet.

Konečně opustila místnost. Přesto jsem však nepřestával pohledem viset na dveřích,skoro jako kdybych čekal že sem každou chvíli vletí znovu. Pracovala pro někoho, už jen to se mi nelíbilo. Pro někoho mnohem mocnějšího? S povzdechem na chvíli zavřu oči. Problém s tím že jsem nevěděl kdo po nás jde tu stále byl, ale teď už byl jasný. Jdou po mě a pokud nebudu poslouchat, kdo ví co mohou udělat příště... Každopádně jsem to nehodlal riskovat, ale myšlenka na to, že budu muset někoho poslouchat na slovo se mi také nelíbila. Přece jenom říkala že bude požadovat pár maličkostí a já se těch maličkostí, začínal docela bát. Nevím o co tomu někomu šlo, ale už jenom způsob jakým se to snažil vyřešit, byl přehnaný. S povzdechem otevřu oči, když ucítím menší zátěž na své noze. Úplně jsem v tu chvíli zapomněl na Elie. Byla stále v kočičí podobě a vypadalo to, že se jí zrovna dvakrát nechce měnit zpátky. Chvíli jenom tak stojím a dívám se na ni, než se ohnu a vezmu ji opatrně do náruče, tak abych ji neublížil když má to zraněné rameno. Pomalu se posadím na postel, na kterou se nakonec natáhnu a kotě si přitáhnu k tělu. Jednu ruku si hodím přes bok a tou druhou ovinu Elie a pohladím ji po srsti. Nevěděl jsem co říct, nevěděl jsem co dělat, proto jsem neříkal a neudělal vůbec nic. Jenom zahleděl na kotě a zaposlouchal se do toho ticha. Hlavu nakonec položím na polštář a zahledím se na strop.

Něco nebylo v pořádku, Erik se choval vážně zvláštně. Chtěla jsem mu pomoct, ale nechápala jsem jeho chování. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, než se ohne a opatrně mě vezme do náruče. Stále jsem ho sledovala a nechala se odnést na postel. Počkám, až se uvelebí a starostlivě se na něj podívám, vypadal ztraceně, jako by nevěděl, co má dělat. Tento výraz jsem u něj viděla snad poprvé. Vždycky byl tak sebevědomý, přesně věděl, co chce. Přitulím se blíž k němu a začnu potichu příst. Bylo to zvláštní, ale zároveň tak přirozené. Lehce ho šťouchnu čumák do brady a zamňoukám, než se překulím stranou a přeměním se do lidské podoby.
"Co se stalo?" zeptám se ho starostlivě, ležela jsem těsně vedle něj, hlavu si opatrně položím na jeho hrudník a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce.
"Takhle rozhozeného jsem tě ještě neviděla. Kdo byla ta ženská?" dodám po chvilce a zavřu oči. Na tuhle otázku jsem se už ptala, řekl mi, že ji nezná, jenže... Mluvili spolu o doktorských věcech, to by ho rozhodit nemělo, leda by ji znal a něco se mu vybavilo. Vždycky když se ztratil ve svých vzpomínkách na chvíli ztratil svoji jistotu. Navíc se toho moc nevědělo o jeho minulosti. Jak říkal Mark, nerad o tom mluvil. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsme jak. Musím něco zjistit, nějak mu pomoct. Nemusí být na všechno sám.

Se zavřenýma očima jsem se zaposlouchal do okolního ticha. Ze všeho nejvíce mě začínalo štvát že je v tom kvůli mě. Myslel jsem na Elie a na to že by mě nikdy nenapadlo že kvůli mě, bude vtažena do takovýchto situací. Nelíbilo se mi to, ale pakliže s tím nemohu nic udělat, budu to muset držet v tajnosti. možná bych ji ale přeci jenom mohl nechávat nějaká vodítka. Jenže jestli to poznají, ohrozím tím její život a to se mi dvakrát riskovat nechtělo. Náhle však ucítím že už vedle mě neleží kotě, ale Elie ve své lidské podobě, což se mi potvrdí hned jakmile otevřu oči a prohlédnu si ji. Starostlivě se mě otázala s tím, co stalo a i přesto že jsem doufal že se na tuhle otázku nezeptá, stejně mi bylo víceméně jasné že to jenom tak nenechá. Poznala na mě že jsem rozhozený, já bych se taky ptal, staral ale teď jsem ani nevěděl jak ji odpovědět.
"Ne neznám ji, ale už jsem ji tu párkrát viděl, nikdy dříve jsme spolu nemluvili, tohle bylo poprvé a můžu uznat že mě ta žena neskutečně vytáčí," odpovím upřímně, nic o sympatiích neřekla a dokud Elie nebude vědět že mě vydírá, bude to dobrý.
"Každopádně se omlouvám, nikoho jsem tu nečekal, vyvedlo mě to z rovnováhy," dodám po chvilce a natáhnu se na postel tak, že si podepřu rukama hlavu a zadívám se na strop. Elie zavře oči a já se pomalu uklidním, pomalu se opět začnu vracet do své jistoty, ze které ale mohu kdykoli opět vypadnout, což mě tak trochu děsilo.

Ještě chvíli bylo ticho, než mi odpověděl. Přikývnu na jeho odpověď, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že to není všechno, co ho trápí. Ale nechtěl o tom mluvit a já to chápala. Nebudu vyzvídat. Je tady také možnost, že jsem jen paranoidní. Dnešek byl dlouhý a náročný, měla bych si užívat Erikovu přítomnost. Pousměji se a jednu ruku si pohodlně položím na jeho hrudník. Příjemně hřál a dobře se na něm leželo. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, který mě uklidňoval. Byl tady se mnou, věděla jsem, že mě ochrání. Jenže jsem nechtěla, aby byl zraněný kvůli mě. Připadala jsem si jako přítěž, musel se o mě pořád starat, zachraňovat mě. Tolik mi pomohl a já mu to nemohla nijak oplatit. Navíc jsem ho ještě napadla, tedy ne já, ale Kitsune. Je v tom ale rozdíl? Tiše si povzdechnu, ale jinak se ze svého místečka nijak nepohnu.
"Myslíš, že nás někdo znovu napadne?" zeptám se tiše a sevřu ruce v pěst. Měla jsem strach, ne o sebe, ale o Erika. Nechtěla jsem ho vidět zraněného, nebo hůř... Raději bych pro něj obětovala svůj život. Stejně by bez něj neměl žádný smysl. Dostala bych jiného doktora, který by se mě bál a už bych se nikdy nedostala z léčeben. Zase by si mě přehazovali jako míč při vybíjené. Proto jsem také věřila, že on je ten jediný, kdo mi opravdu může pomoci. A proto ho ochráním za každou cenu. Cítila jsem se ale stále unavenější a moje tělo začalo vypovídat službu, ještě jsem nechtěla jít spát, ale také jsem nedokázala udržet víčka otevřená. Přitulím se k Erikovi a spokojeně vydechnu, stále jsem tak napůl vnímala co se kolem mě děje.

Zeptá se mě jestli si myslím, že náš někdo znovu napadne. Povzdechnu si a nakonec lehce zakroutím na hlavu na znamení nesouhlasu. Ne, nedovolím nikomu aby nás znovu napadl, pokud nebudu dělat problémy, nikdo by nás napadnout neměl a já se rozhodl že o toho Elie nezatáhnu. Když se spokojeně natáhne vedle mě, rozhodnu se zůstat ležet a na chvíli si odpočinout také, docela jsem to potřeboval, dnešek byl dost náročný a stále teprve v půlce. Na chvíli potřebuji vypnout, na chviličku. Posledně se toho nakupilo docela dost, pořád jsem nedokázal říci jak se k jednotlivým věcem postavím. Nedokázal jsem říci co bude, co se stane za pár dnů, a má nevědomost se mi vůbec nelíbila.Byl jsem ztracen a trochu zapomenut někde, nedokázal jsem ani určit kde, ale rozhodně to na mě nepůsobilo moc dobře a Elie si toho všímala. Měl bych s tím něco udělat aby se zbytečně nestrachovala, jenže dokážu to vůbec?
"Klidně se natáhni, času je dost a postrádat mě snad nikdo nebude," hlesnu potichu a na chvíli zavřu oči. Nějak jsem netušil jestli usnu, ale jenom jsem na chvíli potřeboval na nic nemyslet, vypnout. Byla to už nějaká chvilka, co jsem jenom tak polehával s Elie, ale ať jsem chtěl jak jsem chtěl svoje myšlenky jsem nedokázal zastavit. Bylo to jako vír, který mi proudil hlavou a nechtěl se zastavit. Větší starost jsem ale měl o Elie, co když se něco stane a já ji nebudu schopen pomoci, co když jí kvůli mě ublíží, jedno vím, nikdy bych si to neodpustil... Nechci do tohoto zatáhnout někoho, kdo už to měl v životě tak těžké, nemá to s ní co odčinění, je to můj problém. Proč ji do toho musí zatahovat?

Tak nějak jsem tušila, že zavrtěl nesouhlasně hlavou a uklidnilo mě to. Věřila jsem mu, nic se nám nestane, nikdo na nás nezaútočí. Cítila jsem se s ním bezpečně, byl tady, vedle mě, slyšela jsem tlukot jeho srdce, cítila jeho vůni. Mohla jsem klidně spát a věděla jsem, že tady bude, až se probudím. Byl to krásný pocit, vědět, že tady pro vás někdo je a můžete se na něj spolehnout. S úsměvem na rtech jsem se pomalu oddávala spánku. Obklopila mě temnota a hodnou chvíli jsem o sobě nevěděla, ale poté se mi před očima objevily různé obrazy, nejprve byly rozmazané, nedokázala jsem je od sebe oddělit a netušila jsem, co se děje. Poté jsem ale jasně viděla tváře, tváře mých předešlých doktorů, kteří mi dělali ze života peklo. Viděla jsem jim v očích strach, injekce v jejich rukou naplněné neznámou kapalinou. Pak zmizeli a z temnoty pomalu vystupovala mužská postava s nožem v ruce. Ihned jsem ho poznala, nikdy na jeho tvář nezapomenu. Blížil se ke mně s šíleným úsměvem na rtech. Cítila jsem, že se třesu, ale nemohla jsem se pohnout, nešlo to. Stále jsem, nebo snad seděla na místě a jen jsem se dívala, jak se přibližuje. Napřáhl a já proti němu vystartovala, zavřela jsem oči a cítila, jak jsem mu zabodla nůž hluboko do hrudníku a trhla s ním na stranu. Znovu otevřu oči a na chvíli přestanu dýchat. Klečela jsem na Erikově nehybné těle, díval se na mě prázdnýma očima a z koutku úst mu stékal pramínek krve. Třásla jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. Ne. Ne. Ne. Ne. NE. NE. NE.
"Ne!" vyjeknu a prudce se posadím. Celé tělo se mi třáslo a s každým cuknutím mi projela bolest zraněným ramenem, po čele mi stékaly kapičky potu a z očí horké slzy. Byla to jen noční můra, ale i tak jsem nemohla z hlavy vyhnat obraz Erikova nehybného těla, toho prázdného výrazu v jeho očích... Tiše zavzlykám a zavřu oči. Byl to jenom sen. Jenom sen.