Nathaniel + Miriam

Odpovědí mi bylo jenom tiché zasmátí, po kterém následovala chvilka ticha. Našel mě a já z toho nebyla ani trochu nadšená, nelíbilo se mi to ale nedalo se nic dělat. Budu si muset najít další způsob, kterým bych mu mohla utéci. Jenže i tak mi něco říkalo, že by si mě stejně našel. Stvůry se prý neovládaly po tom co ucítili krev a zabíjeli bezhlavě, možná kdybych ho vyprovokovala a upoutala jeho pozornost něčí krví, začal by běsnit a já bych našla příležitost k úniku. A nebo bych neunikla a skončila jako jeho žrádlo, což jsem riskovat nechtěla. Měl hodně známých, to jistě a bylo spoustu lidí, kteří ho respektovali už jenom ze strachu. Ani tahle skutečnost se mi nelíbila. Barman mi za chvíli donese pití a probodne Nathaniela nemilým pohledem. Pokusím se uklidnit svůj výraz v očích, abych nestrhávala zbytečnou pozornost okolí. Byla jsem skoro vždy usměvavá a v pohodě a tenhle maniak za zády mi všechno kazil. Narušoval moje hraní a opět se mi připletl do cesty. Poučil se a ví že jsem démon, ale netušil jakého druhu. A proč bych mu to vlastně měla říkat? Nebyla to jeho starost a já se s ním nehodlala dělit o své soukromí.
„Do toho ti absolutně nic není a teď prosím odejdi, nemám na tebe čas, někoho tu čekám,“ zavrčím na něj oprskle, vsadím se že nebude dělat rozruch v baru, to by ho mohlo stát draho. I já se poučila, věděla jsem že na něj moje magie nepůsobí a to mě štvalo. Na jednu stranu mě viděl jako někoho jiného, jako tu dívku... ale když jsem se ho snažila přinutit k něčemu co jsem chtěla já, nefungovalo to. Oproti minula jsem v tomto byla značně klidnější, už jsme věděla čím je to způsobeno a proto jsem se na celou tu věc mohla dívat z jiného pohledu. Jeho vůle byla mocnější než má a to mě vytáčelo. Byl dominantním jedincem už sám od sebe, už od pohledu. Přes mou tehdejší zaslepenost jsem si toho nevšimla, ale teď už to vím. Chtěl vysvětlení, ale já mu ho nechtěla dát, vypadám jako někdo koho znal. Že by jeho ideál kdysi žil? To se mi stává jenom výjimečně, většinou je to jen vysněná žena, která neexistuje. Cítila jsem jak mě objal oběma rukama, stále stál za mými zády a mě se absolutně nelíbilo že je v blízkosti mého krku, možná až moc.
„Nehodlám s tebou sdílet své soukromí, nemusím tě poslouchat Nathanieli,“ odpovím mu na jeho přílišnou zvědavost a hodím si nohu přes nohu a sáhnu po skleničce vína, ze kterého se napiji a natáhnu se ke stolu abych ji zase odložila. A byla to pravda, nemusela jsem, nebyla jsem jeho a jak jsem jednou řekla, nikdy nebudu.

Počkám si, až mi odpoví na obě otázky, byla naštvaná, ale nechtěla vyvolávat rozruch v baru, navíc ten mladík byl pro ni asi opravdu důležitý. Předpokládal jsem, že je má nejspíš na informace, ale nemohl jsem si být jistý. Sledoval jsem, jak se napila vína a opravdu neměla radost z mojí přítomnosti, musel bych být slepý, abych to to neviděl. Nakonec ji však pustím, obejdu si ji a posadím se na barovou židli vedle ní. Teď na mě byla konečně otočená a já si ji mohl prohlédnout z blízka. Byla vskutku nádherná, musel jsem si to pokaždé říct a to jsem znal její obličej do nejmenšího detailu.
"Ano, nemusíš mě poslouchat a nemusíš mi nic říkat. Otázka je, co je pro tebe výhodnější," řeknu s úsměvem na rtech.
"Takže... Hádám, že čekáš na toho mladého klučinu, se kterým ses v úterý setkala...." řeknu a naznačím barmanovi, aby mi donesl pití. Jedno mi podá, ale netváří se u toho nijak nadšeně, navíc mu pohled pořád sklouzával k Miriam. Probodnu ho pohledem a nakonec nás naštěstí nechá být.
"Dobrá, nemusíš mi říkat, co za démona jsi, ale ohledně tvého vzhledu... Je to magie? Máš svoji vlastní podobu? Přestávám věřit, že to, že vypadáš přesně jako moje dávno mrtvá snoubenka je jen pitomá náhoda," zavrčím na ni a oči se mi rudě zalesknout, propaloval jsem ji pohledem, ruce svíral v pěst a tiše vrčel. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli ji mám zabít, aby mi nepřipomínala Leilu, nebo si ji hlídat a přivlastnit, předstírat, že je to ona. Nemohl jsem se rozhodnout, ale zrovna v tuhle chvíli jsem ji chtěl zabít. Ale věděl jsem, že to přejde a pokud bych to udělal, později bych toho nejspíš litoval.

Skleničku s vínem odložím na stůl, sledoval mě a nic neříkal. Jakmile mě pustil, ulevilo se mi. Nelíbilo se mi sice, že teď nebyl v dosahu mého zorného pole, mohl se mě pokusit kdykoli zabít, unést, cokoli. Jenže mě překvapí, když si mě obejde a posadí se vedle mě. Takže skutečně nechtěl dělat rozruch stejně jako já. Informace toho kluka byly cenné, já je potřebovala. Bylo to nutností k mojí obraně. Nechtěla jsem skončit ve spárech Mephistophela, jenže jako bych to mohla zrovna jemu říct, jako kdyby to zrovna on pochopil. Zabíjel jak se mu to hodilo, počkat mohla jsem mu to vůbec vyčítat? Dělala jsem to taky, ale víceméně proto abych se ubránila.
„Měl by ses ode mě držet dál, jinak se zapleteš do něčeho do čeho nechceš, říkám to pro tvoje dobro,“ odpovím na to když řekne že je ten kluk pro mě důležitý, ano to rozhodně byl. Jestli mi to nevyjde jenom kvůli němu, jestli mi něco pokazí, budu mít malér, který mě bude stát draho. Chtěla jsem sledovat toho démona a jeho kroky, dříve než on najde mě. Všechno moje snažení by přišlo k ničemu a já nehodlala znovu měnit má oblíbená místa. Jenže něco mi říkalo že už nebude všechno jako teď. S povzdechem se opět natáhnu pro skleničku a chci se napít, jenže v tom začne mluvit o výhodnosti a já na něj upřu své modravé oči.
„Výhodné? Sdílení soukromí a odmítání svobody pro mě může být nějak výhodné?“ lehce se zamračím a probodnu ho pohledem. Nechápala jsem jak to myslí, jak by to pro mě mohlo být výhodné? Byl stvůrou po které šli ostatní, ohrožoval nadpřirozeno. Mou povinností bylo nahlásit jeho přítomnost, jenže se mi prozatím nechtělo, ne že bych nemohla... Znala jsem spoustu lidí z podsvětí, sice jsem se musela skrývat před mým patetickým otcem, ale ten za mnou nemohl, musela jsem si v tomhle světě najít svůj způsob k přežití. Barman nás znovu opustí a já si nemohu nevšimnout Nathanielova pohledu.
„Zvykni si, takhle se na mě bude koukat každý a bude hůř,“ zavrčím na něj, byla jsem naštvaná ale pomalu mě to přecházelo. Alespoň trocha humoru a dobrá nálada se držela dokud jsem byla víceméně mezi lidmi a v bezpečí. Nakonec pronesl že mu nemusím říkat nic o svém původu, ale zajímal ho můj vzhled. Nebyl z toho nadšený, ruce svíral v pěsti a vypadalo to že mě každou chvíli uhodí, proto se od něj trochu odsunu a skleničku raději odložím.
„Bohužel upírku, je to magie,“ vydechnu a probodnu ho pohledem, kdyby se o něco pokusil, chtěla jsem být alespoň částečně připravená utéct nebo ho od sebe odkopnout, odstrčit, cokoli. Nelíbilo se mi to.

Vracelo se jí sebevědomí a trochu se jí ulevilo, stále ale z mojí přítomnosti nebyla nadšená. Ušklíbnu se při její poznámce, že bych se mohl zaplést do něčeho, do čeho nechci.
"Nehodlám se držet dál a zapletený do problémů jsem už od doby, co mě přeměnili," utrousím a zadívám se na ni. Kdyby se ta zasraná proměna nepokazila. Já nemůžu mít normální život, všechno se musí pokazit. Jaká je vůbec šance, že se člověk změní na stvůru? 1 ku 1000? Tak nějak? Tak proč já? Za ty roky jsem se s tím už smířil, ale teď... Vracela mi vzpomínky, vracely se mi dávné city, ale naštěstí jsem se stále necítil jako člověk. Pocity byly pro mě vzdálené, cítil jsem jen vztek. Vztek na ni a na všechny okolo. Její další poznámku jsem ignoroval a jen jsem ji sledoval, vypadala na chvíli zamyšleně a potom vrčela něco o tom, že si mám zvyknout na to, jak na ni lidé koukají. Na to si asi nezvyknu, ale co. Stačí je probodnout pohledem a vypadnou. V horším případě je zabiju. Nebo to bude ten lepší případ?
"Bohužel upírku, je to magie," vydechne slova, na které jsem čekal. Myslel jsem si, že to bude magie, ale i tak mě to... zklamalo? Probodnu ji pohledem a oči se mi rudě zalesknout. Napjaly se jí všechny svaly, byla připravená utéct, ale já ji napadnout nehodlal. Odfrknu si, donutím svoje tělo, aby se uvolnilo a otočím se čelem k baru. Obě ruce si položím na bar a zadívám se někam dozadu do místnosti.
"Proč?" zeptám se potichu a jen se dívám před sebe. Proč by takto vypadala? Znala nějak Leilu? Proč zrovna tahle podoba? Tak nějak jsem tušil, že mi na tyto otázky neodpoví, pokud se na ně nezeptám přímo a možná ani potom ne. S povzdechem se na ni otočím a chvíli ji sleduji svýma modrýma očima.
"Myslím tím... Proč zrovna tato podoba? Znala jsi nějak Leilu? Nebo je to způsobeno mnou? Můžeš to zrušit?" zeptám se jí potichu a prohrábnu si vlasy. Pokud by tu magii zrušila a slíbila, že ji na sebe už nikdy nevezme, nechal bych ji jít. Pokračoval bych ve svém životě a už bych ji nikdy nevyhledal. Ale takto? Nemohl jsem se přinutit odejít, nemohl jsem na nic přestat myslet, přestože to bylo to, co jsem nejvíce chtěl. Doufal jsem, že změní podobu, že bude vypadat jinak a já odejdu z tohoto baru, nejlépe i z tohoto města a už ji nikdy neuvidím. Uzavřu tuto kapitolu a budu pokračovat v tom, co dělám, dokud nenajdu protivníka silnějšího než jsem já, který mě konečně roztrhá na kusy a ukončí můj zpropadený život.

Nehodlá se držet dál a do problémů je zapletený už od proměny. Ano to měl pravdu, byl nepřítelem veškerého nadpřirozena a i svého druhu. Tak trochu jsem ho v tomhle chápala, cítila jsem se podobně, pronásledována démony, kteří mi nedají pokoj. Kdyby byla má vůle slabší než jejich, bylo by všechno jinak. Neseděla bych tu, kdo ví jestli by to bylo lepší nebo horší. Nad tím jsem přemýšlela už tolikrát, ale stále mě myšlenka že budu po boku svého patetického otce který byl mnou posedlý – děsila. Sledovala jsem ho, probodl mě pohledem a jeho oči se rudě zaleskly, napnula jsem se a zpozorněla, nechtěla jsem tu dělat rozruch, ale nemohla jsem si být jistá tím co udělá ten maniak. Co když na mě zaútočí, schůzku budu muset zrušit a to mě může stát draho. Čekala jsem to nejhorší, ale od si jen odfrkl a otočil se k baru. Už nevypadal tak napjatě a díval se někam do místnosti. Zajímalo by mě co mu vrtá hlavou. S povzdechem jsem si vzala skleničku a celou ji do sebe kopnu, poruším si však ihned další. Chvíli jsem mlčela, nic neříkala, moje oči bloudily po baru a po barmanovi, který naléval pití. Pohled mi však za malou chvíli spadne na Nathaniela, který de díval před sebe a byl zabraný do svých myšlenek. Netrvalo to však dlouho a znovu se na mě podíval. Zajímalo ho proč vypadá jako někdo, jako Leila? Byla to ta dívka z jeho minulosti? Na chvíli sem se ztratila ve svých myšlenkách a skoro jsem si nevšimla že na mě mluví, chtěl abych to zrušila? Prohrábl si vlasy a stále se upíral mým směrem.
„Nemůžu,“ vydechnu a když přede mě barman postaví skleničku, chytnu ji do rukou, ale nezvedám ji od barového pultu, spíše se zadívám do rudé tekutiny a na chvíli přestanu vnímat. Můj pohled se tak trochu změní. Připomnělo mi to část mých skutečných přání, dny kdy jsem si přála aby to skončilo, abych mohla být sama sebou nejenom pro sebe, ale pro všechny okolo, jenže to nešlo. Tahle magie byla mocnější než já a já ji nedokázala ovládnout ani po tolika letech. Jestli po mě vyjede s tím že pravděpodobně málo snažím, nakopu ho a jako bonus mu nacpu skleničku do krku! Na chvíli se ve mě vzedmula vlna vzteku. Skleničku s pitím jsem křečovitě sevřela ve svých rukou. Ne, nemá důvod mi to říkat, on o mé magii nic neví, neví ani co ve skutečnosti jsem, kým jsem. Nakonec se uklidním. To jenom má matka měla tendenci mě neustále komandovat a přitom jsem vynaložila to největší úsilí, ale zbytečně.
„Neznala jsem tu tvojí Leilu, ale dle všeho hádám že je to ideál tvé dokonalé partnerky,“ vydechnu a potom se ze skleničky napiji a nadechnu se té lahodné vůně vína. „Vidíš mě tak jenom ty, každý mě vidí dle svých ideálních nároků,“ a proto nebudu mít nikdy klid. „Jako kdyby ji to zrovna ty mohl pochopit,“ zasyčím nakonec a kopnu do sebe zbytek vína. Asi si dneska budu muset dát něco silnějšího.

Nemůže. Nevěděl jsem, jestli se cítit zklamaný, nebo být rád. To ale asi nikdy nezjistím. Rozmrzele se zase otočím k baru a vezmu do roky svoji sklenici s alkoholem. Kopnu do sebe její obsah a odsunu ji stranou. Začne mi vysvětlovat jak to funguje a trošku se mi uleví, že nikdo jiný ji nevidí tak, jak já. Podívám se na ni, studoval jsem její výraz, tentokrát byl rozmrzelý, naštvaný a... Nedokázal jsem si představit mít takovou schopnost jako ona, každý ji chtěl, teď jsem se tomu už nedivil. A ani mě nepřekvapilo, že vidím Leilu, miloval jsem ji, byla dokonalá. Ale nebylo to jen o jejím vzhledu, já miloval ji a bylo by mi jedno jak vypadá. Jenže něco takového se Miriam nikdy nemůže stát, lidé vidí něco dokonalého a chtějí to. Nezajímají se o ni, chtějí jen její tělo, protože je podle jejich přání, jejich snů. Chápal jsem ji. Alespoň částečně. Mě chtěli zabít kvůli tomu, čím jsem se stal. Nemohl jsem za to, nebyla to moje chyba. Ale ani mi nedali šanci. Mohl jsem se ovládat, byl jsem opatrný, sakra, žiju už 700 let a nikoho jsem neprozradil. Ano, párkrát jsem zmasakroval celé vesnice, ale to bylo kvůli tou, že jsem se snažil vyhladovět, zemřít. Bohužel to nefungovalo... Myslela si, že to nepochopím, ale v tom se nejspíš mýlila. Nehodlal jsem jí ale nic říct. Teď jsem ji ale nemohl nechat na pokoji. Nemohl jsem se od ní držet dál. Ale hodlal jsem ji ochránit. Zadívám se směrem ke vchodu do baru a všimnu si jak vchází ten mladík, na kterého Miriam čekala. Rozhlížel se a hledal ji. Beze slova se zvednu a rozejdu se ke stolu, který byl několik metrů od Miriam a usadím se tam. Bylo to pro ni důležité a já ji to nehodlal zkazit. Mladík ji konečně zahlédne a s úsměvem od ucha k uchu se k ní rozejde. Měl pohled jako zamilované štěně. Odfrknu si, ale nic neudělám, jak jsem řekl, nebudu se jí do toho motat.

Nic neříkal, mlčel a nic neříkal. Trochu mě to znervózňovalo, ale nechala jsem to tak. Nebyla moje starost jak to pochopí, byla jsme zodpovědná jenom za to, co jsem mu řekla. S povzdechem si objednám další skleničku a jenom potichu sedím vedle něj. Chtěla jsem něco říci, ale rozmyslela jsem si to zrovna ve chvíli, kdy se postavil a odešel? K mé smůle nebo štěstí jenom o stůl dál. Chvíli jsem nechápala proč a celá rozhozená jsem se ohlédla po baru  potom mi to došlo. Co to dělá? Proč odešel, neříkal že? Ne, měla bych být ráda a neřešit to, jenom se na Nathaniela krátce překvapeně podívám, než se otočím na mladíka, který se usmíval od ucha k uchu a nakonec se usadil vedle mě.
Probírala jsem s ním pár potřebných věcí, týkalo se to zejména toho démona, chtěla jsem znát jeho pohyb, dokonce mi podal pár fotek abych se mohla zorientovat i podle jeho vzhledu. Podal mi papír s informacemi a pošeptal mi do ucha pár poznámek, chtěla jsem znát i něco o jeho schopnostech. Takže to byl Succuba, jak jsem si myslela. Poslední roky to nebyl jiný druh démona, Mephistopheles hledal nejspíše někoho s vlivnější mocí, než jsem měla já. A já se děsila jenom dne, kdy se mu to povede. Mladík se mě párkrát pokusil dotknout, nechala jsem ho a věnovala mu milý úsměv, musela jsem i když moje nálada byla poněkud jiná. Nechtěla jsem se prozradit a herecký výkon jsem zvládala na jedničku, nemůžu se nechat jenom tak rozhodit, doplatila bych na to. Trvalo to zhruba patnáct minut co jsem s nim seděla u baru a rozebírala jisté záležitosti. Než jsem se postavila a mladík udělal to samé.
„Děkuji, budu rády když mi zjistíš víc,“ pousměji se a potom se k němu nakloním abych mu zašeptala něco do ucha. Mladík se usměje zeširoka a dá mi pusu na líčko. S úsměvem ho doprovodím ke dveřím, kde mu zamávám a nakonec dojdu k věšáku a začnu se oblékat. Takže je mi na stopě  míří sem? S povzdechem na sebe hodím kabát a natáhnu se pro klobou, musím odsud zmizet. Úplně u toho zapomenu na Nathaniela.

Seděl jsem za stolem zády k Miriam a snažil jsem se ignorovat nutkání se otočit a pozorovat ji. Dělal jsem, že si jich nevšímám, ale přitom jsem pozorně poslouchal. K mé smůle šeptal, nebo jí dával nějaké papíry, ale tak nějak jsem pochopil, že po ní někdo jde. Nedivil jsem se, nepřekvapilo mě to, popravdě jsem to čekal poté, co mi řekla o své schopnosti. Mluvila s ním asi patnáct minut, než ho vyprovodila ke dveřím a rozloučili se. Když se dostala do mého zorného pole, pozoroval jsem ji, každý její pohyb. Byla vskutku nádherná. Ale zajímalo by mě, jak vypadá doopravdy, musí mít vlastní podobu, no ne? Chudák holka, nikdo ji asi neuvidí takovou, jaká je. Necítil jsem ale žádnou lítost. Mé city jsem dávno potlačil, bylo pak lehčí kontrolovat stvůru. Udělal jsem ze sebe monstrum a... Nevadilo mi to. Proč by taky, neměl jsem svědomí. Oblékala se, chtěla odejít a vypadala roztržitě, nejspíš i na mě úplně zapomněla. Povzdechnu si, hodím peníze na bar a vydám se také ke dveřím. Už vyšla ven, přesto jsem nespěchal, doženu ji. Obleču si kabát a vyrazím za ní. Kráčela ulicí asi patnáct metrů přede mnou. Najednou však z jedné z postranních uliček vyjde muž a zatarasí ji cestu. Zamračím se, ale zpomalím, nechtěl jsem na sebe upozornit. Při první příležitosti zabočím a urychleně začnu šplhat na střechu domu, hodlal jsem je sledovat pěkně z výšky a zakročím, pokud ji jakkoliv ohrozí.

„Konečně jsem tě našel, už mě unavovalo tě hledat, bylo to náročnější než jsem si myslel,“ vydechne a pousměje se. Přísně ho probodnu pohledem a jenom na něj zavrčím, chtěla jsem se mu vyhnout. Pomalu se rozešel ke mě a já jenom párkrát ucouvla, ale on šel dál.
„Jistě, mělo mě napadnout že si nedá pokoj, utrhl by ti hlavu kdyby ses vrátil s prázdnou co?“ odpovím mu na jeho poznámku o náročnosti mě najít. Jistě, snažila jsem se skrýt co nejlépe to šlo, jenže i tak mě to omezovalo. Oni mě omezovali, nechtěla jsem žít jako lovená kořist, koneckonců ani Succubové mě neviděli tak jako můj otec, takže bylo těžké jít po mém popisu, vlastně skoro nemožné, nebyl nikdo kdo by mě viděl stejně jako on, za tohle jsem mohla být ráda.
„Správně a proto musíš jít se mnou, je to už doba co jsi naposledy byla doma,“ zasměje se a dojde až ke mě, zastaví se tak na metr přede mnou. Přitom si mě prohlédne svýma zlatýma očima. „Nedělej mi to těžší, nemůžeš jít dobrovolně?“ hlesne mile a natáhne ke mě ruku, cítila jsem jak se mě snaží donutit k tomu abych se mu podvolila. Smůla, nepodvolím se mu.
„Tady jsem doma, co ty o tom víš démone,“ zavrčím na něj a švihnu ho přes ruku. „Jsi jenom jeho loutka, pokud selžeš zemřeš, nemáš pro něj žádnou váhu, jsi jenom zbabělec jako všichni ostatní, nemáte vlastní vůli a to vás jednoduše zahubí!“ zavrčím oprskle, což ho naštve, porazila bych ho ale můj ostrý jazyk si nemohl pomoci. Prudce proti mě vyrazí a stihne mě chytit pod krkem a namáčknout na budovu zdejšího baráku.
„Tahle se mnou mluvit nebudeš děvenko, nehodlám se nechat zabít jenom kvůli tomu že jsem zrovna já musel dostat tenhle pitomej úkol na krk,“ zavrčí a probodne mě pohledem.
„Stejně to nedokážeš,“ vydechnu a odkopnu ho od sebe, ale nemělo to moc účinek, protože se vůči mě rozběhl znovu. Moje magie by měla být mocnější, pokusím se jí použít, doutím ho se vzdát a pošlu ho zpátky za mým drahým papíčkem, už dlouho jsem to neudělala a bylo na čase ho zase trochu poškádlit. Jenže v tom se zpoza rohu vynoří další bytost, byl to taky démon?
„Myslela sis že na tebe půjdu sám? Vím jak jsi nebezpečná, dostal jsem jistá varování že bych to nemusel zvládnout,“ zasměje se a já v tu chvíli znervózním. Jeden nebo dva, co na tom sejde? Nepůjdu do podsvětí ani kdyby mě to mělo stát krk. Jenže v tu chvíli sevře svůj stisk a já ztrácela na kyslíku, nemohla jsem se nadechnout. Začnu kolem sebe kopat, ale měl sílu. Úplně mě rozhodil a já se nedokázala soustředit na to abych ho ovlivnila.

Byl jsem přikrčený na střeše a sledoval jsem je, díky mému vylepšenému sluchu jsem slyšel každé jejich slovo. Takže po ní opravdu jde. Z jejich rozhovoru bylo jasné, že ho někdo poslal a když zaznělo slovo "domů" napadlo mě, že jeden z jejích rodičů. Odfrknu si, budu se jí na to muset zeptat. Byla na něj drzá, provokovala ho, byla sebevědomá a to se mi líbilo. Namáčkne ji na zeď, ale Miriam ho odkopne, ušklíbnu se, ale když proti ní vyrazí podruhé, chci mezi ně skočit. Jenže se blížila další postava a tak jsem zůstal na místě a ještě se rozhodl obhlídnout situaci. Rudýma očima jsem bloudil po okolí a všiml jsem si ještě jednoho muže, takže byli tři. Jeden z nich pořád škrtil Miriam a já se rozhodl zakročit. Bez váhání skočím dolů, přímo vedle nich. Muž, který držel Miriam se na mě pootočí, ale dřív než stačí cokoliv říct, nebo zareagovat, chytím ho za ruku, kterou držel Miriam a druhou rukou ho praštím do obličeje. Pustí ji a odklopýtá dozadu.
"V pořádku, má paní?" zeptám se s úšklebkem, ale pohledem stále propaluji dva muže, kteří stáli přede mnou. Miriam jsem měl za zády, můj postoj byl klidný, sebejistý. Nebál jsem se smrti a byl jsem si více než jistý svými schopnostmi. Navíc, pokud zemřu, nebude mi to vadit, ale vezmu je všechny sebou, včetně Miriam.
" Myslíš, že jedna loutka proti nám něco zmůže?" zavrčí démon, kterého jsem praštil a rozběhne se proti mě. Mé oči zrudly, tesáky se prodloužily a na rukou se mi objevily ostré drápy. Chtěl mě udeřit pěstí do obličeje, vyhnul jsem se, chytil ho za paži a praštil s ním o zem. Chytím ho pod krkem, ale než stačím cokoliv udělat, vyběhne proti mě ten druhý. Byl jsem nucen uskočit stranou, ale měl jsem teď jejich pozornost. Koutkem oka zahlédnu toho třetího, jak se plížil k Miriam.
"Ještě je tady jeden," řeknu jí nahlas a vyhnu se těm dvěma pitomcům, kteří na mě zaútočí naráz. Získám nějaký odstup a z kabátu vytáhnu dva vrhací nože.
"Co s tím chceš dělat upírku?" zeptá se mě výsměšně jeden z nich. Ušklíbnu se a oba dva nože hodím na můj cíl.
"Netrefil jsi!" zasměje se ten druhý, ale hned na to zablikají a zhasnou dvě nejbližší lampy.
"Nemířil jsem na vás," zašeptám a kolem mého těla se roztančí temné, nehmotné stíny. Propaloval jsem je rudýma očima a hlasitě vrčel.
"Nikdo se nedotkne mojí Miriam!" zavrčím nenávistně a vrhnu se proti nim.

Zpanikařila jsem, nechala jsem se příliš unést a rozhodit. Ten démon mě držel pod krkem a smál se, škrtil mě a já začala pomalu ztrácet vědomí. To po tolika letech snažení vážně skončím? Tak snadno? Zrovna když jsem se málem rozhodla to vzdát, zaslechnu pár rychlých kroků a mé oči si povšimnou tmavovlasé postavy s jasně modrýma očima, které doslova zářily ve tmě. Chytil toho démona za ruku a poté ho udeřil do obličeje. Stisk povolil a on se zapotácel.
„Nathanieli?“ vydechnu a svezu se po baráku, rychle se však vzpamatuji a vyskočím na nohy. Byl to opravdu on, pronesl něco ve smyslu posluhovače a já jenom nadzvednu obočí a prohlédnu si jeho záda. Úplně jsem na něj zapomněla, ale proč se do toho míchá? Není to jeho starost, vždyť ho zabijou!
„Co to děláš?“ zavrčím na něj, ale ve skutečnosti jsem byla ráda že je tady, i když měla jsem se z čeho těšit? Myslíš si že jedna loutka proti nám něco zmůže? Zavrčí na Nathaniela jeden z nich. Hned v tom se proti němu rozběhne. Byla to jenom vteřinka co se změnil a ukázala se jeho děsivá stránka, která mě tehdy tak vyděsila. Rudé oči, drápy a ostré, dlouhé tesáky. Sledovala jsem to a chtěla jsem mu pomoci, začnu proto kolem sebe tvořit pár drátů. Jenže v tom s ním praští i zem a chytí ho po krkem. Nathaniel mě upozorní že je tady ještě jeden a až teprve teď vycítím jeho pozornost. Nathaniel se dal o boje s těm dvěma, najednou zhasnou světla a já prudce vykopnu do vzduchu. Můj protivník překvapením spadne na zem s otiskem mojí boty na obličeji.
„Argh, jsi ohebná mrcha Miriam,“ zavrčí a pokusí se mě chytit, jenže se mu to nepodaří. Rychle od něj odskočím a napadne mě své dráty využít zcela jinak. Koutkem oka jsem sledovala Nathaniela a doufala jsem že se do mé pasti nechytí, proto jsem je začala obmotávat šikovněji a vábila jsem svého protivníka na místa, do kterých jsem potřebovala. Vztekle syčel a snažil se mě dopadnout. Prudce proti mě vyrazil, jenže najednou se zničeho nic zaseknul.
„Co, co to je, cos mi to udělala? Proč se nemůžu pohnout?“ zavrčí a já se zasměji. Držela jsem ruce ve vzduchu v úrovni mých prsou a usmívala se.
„Být tebou se nehýbu nebo přijdeš o hlavu,“ ušklíbnu se vítězně a pohlédnu na Nathaniela. Nikdo se nedotkne moji Miriam, zavrčí  vrhne se proti nim, měla bych mu pomoci, nebo si poradí? Bylo to milé, ale zapomínal na jedno, nebyla jsem jeho.

Vyběhl jsem proti nim a stále pokukoval po Miriam, když se jí ale podařilo chytit toho třetího, oddechnu si a plně se začnu soustředit na ty dva. Nebyli moc sehraní, ale byli to dobří bojovníci. Byl jsem ale rychlejší a silnější než oni. Snažili se mě ovlivnit, ale všechna nutkání odsunu stranou. Bylo lehké je ignorovat. Je to ale očividně štvalo. Po chvilce jeden z nich vytáhne dvě dýky a druhý si zhmotní nějaký meč. Na nic nečekám a i v mé ruce se zhmotní stíny do podoby černého meče, který občas vypadal hmotný a občas ne. Teď ale začal můj problém, ubránit se dvěma naráz bylo celkem těžké, ale dařilo se mi je odrážet. Problém nastal, když zaútočili z obou stran. Naštěstí z toho vyjdu "jen" s ranou v oblasti žeber.
"Tak to jste posrali, zábava začíná," zavrčím. Celou dobu jsem se musel držet zpátky, protože jsem nechtěl pustit stvůru, aby ovládala moje tělo. Jenže... Nemohl jsem se tak moc soustředit a bojovat s nimi, potlačovat jejich sílu a ještě potlačovat stvůru nebylo jednoduché. Doufám, že Miriam uteče a nezabiju ji. To bych udělat nechtěl. Ale alespoň bych ochutnal její krev. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči.
Démoni se zarazili, když mladík znovu otevřel oči, byly totiž zcela černé. Připadalo jim, jako by hleděli do nekonečné temnoty. Přesně věděli, co je zač, byla to stvůra. Vrhli se proti sobě, stvůra odhodlaná je zabít a napít se jejich krve. Byla teď mnohem rychlejší, silnější. Drápy se zastavily o ostří meče, ale muž byl i tak odhozen dozadu. Druhého chytil pod krkem dřív, než stačil ránu zablokovat dýkami. Pevně stiskl a ozvalo se zakřupání. Zlomený vaz. Přitáhl si muže k sobě, zakousl se mu do krku a druhou rukou mu urval hlavu. Bezvládné tělo dopadlo na zem, ale druhý démon nečekal, zatímco byla stvůra zaměstnaná, obešel si ji a pokusil se jí zasadit nečestnou ránu do zad.

Chtěla jsem se z toho nějak vykroutit. Démona jsem držela kolem krku v drátech které jsem šikovně obmotala pomocí pouličních lamp a zdí zdejších baráků. Připravena mu useknout hlavu kdykoli, jsem se chystala potáhnout a svůj plán zrealizovat. Místo toho se však ozve hlasité zavrčení a kousek ode mě dopadne mrtvé tělo démona. Vyděšeně si prohlédnu tu spoušť, krev stékala po zemi z oblastí místa, kde měl hlavu. Ta ležela opodál na mřížích kanálu... Sledovala jsem jak červená tekutina stéká pod mé nohy, což mě donutilo vyskočit na jeden ze svých drátů a opustit tak pevný povrch. Jeden byl mrtvý, druhý bezmocný a ten třetí? Ten třetí se blížil k Nathanielovým zádům. Jak nečetné na démona, pousměji se a odhodlaně přeskočím na druhý drát, pomocí kterého se sesunu za záda nepřítele a kopnu ho do zad. Démon se zapotácí a prudce narazí do Nataniela. Ten se však otočí a jakmile spatřím jeho černé oči, zhrozím se. On se neovládal, slyšela jsem toho o stvůrách hodně, tedy alespoň dost na to abych věděla že jsem v ohrožení. Měla bych se odsud dostat, měla bych něco udělat, dříve než však stačím jakkoli zareagovat, stvůra chopí démona a vymrští ho do vzduchu. Ten zavadí o část mých drátů a já ztratím rovnováhu. Nečekala jsem to a tak se s marným pokusem chytit druhého napřáhnu rukama před sebe. Jenže k mé smůle ho minu a dopadnu na silnici. Dráty se zahoupou a lehce zaříznou tomu prvnímu démonovi do krku, ten jenom hlasitě zařve, ale nemůže nic udělat. Úplně z dohledu ztratím toho druhého, protože jsem teď klečela na asfaltu tváří v tvář Nathanielovi a to byl průser. Hlasitě jsem vyjekla a vydrápala se na nohy, jenže to bylo marné. Během pár sekund se bestie dostala přede mě a napřáhla se aby mě zasáhla. Jenže v tu samou chvíli mě někdo strhne dozadu a já si všimnu toho, že to byl onen démon. No jistě, když mě roztrhá nebudou se moci vrátit do posvětí i kdyby se jim povedlo utéct, Mephistopheles by jim to neodpustil a zabil by je mrknutím oka. To z nás dělalo dočasné spojence? Ne, já pracuji sama. Využiji ho jako návnadu a uteču odsud. Je dost silný aby Nathanielovi konkuroval. Ne, teď už to nebyl Nathaniel, byla to bestie která nemyslí, bestie která jde po krvi a nic víc.

Někdo narazí stvůře do zad, prudce se otočila a pohlédla na svého útočníka. Zasyčí a s lehkostí ho svou obrovskou silou vyhodí do vzduchu. Jeho pozornost však zaujme dívka na zemi. Vrhne se proti ní, chtěl její krev, voněla mu. Jenže než ji stihl dostat do svých spárů, démon ji stáhl pryč. Stvůra zavrčí a opět se na ně vrhne, démon jí však zatarasil cestu. Chránil dívku, potřeboval ji. Drápy stvůry se mu zaryjí do ramene a démon bolestivě zasyčí a odstrčí stvůru dozadu, poté se proti ní ihned vrhne. Mladík s černýma očima se chtěl vyhnout, ale když se pokusil uskočit stranou, zavadil nohama o něco tenkého, téměř neviditelného a ztratil rovnováhu. Bylo to dost na to, aby mu démon zabodl meč do břicha. Stvůra zasyčela a odskočila kousek dozadu, meč ji trčel z těla a tak si ho ihned vyrvala. Z rány v břiše se ihned vyvalila krev, která ale stvůru nezpomalila, spíše ji rozzuřila. S řevem se vrhne na démona, kterého přitiskne k zemi a začne trhat na kusy. Byl silnější, muž nemohl nic dělat. Zakousne se své oběti do krku a začne hltat sladkou krev, rány na těle se začaly pomalu hojit, krev k tomu dost napomáhala, zase získával sílu a lačnil po krvi ještě více. Cítil nádhernou vůni světlovlasé dívky, která ho již několik týdnů vábila a kterou chtěl tolik ochutnat.

Pořádně jsem nevěděla co se dělo, urychleně jsem odskočila dozadu. Démon mě bránil a já se chystala odsud každopádně zmizet. Nechtěla jsem mrhat příležitostí která se mi naskytla. Prudce se otočím a vyběhnu ulicí pryč, jenže v tom samém momentu zaslechnu hrozivé zavrčení a jakýsi výkřik bolesti plné zloby a vzteku, má zvědavost mě donutí se otočit. Co to bylo? Skoro jako kdybych, skoro jako kdybych tomu zlostnému zavrčení rozuměla, možná se mi to jenom zdálo. Měla bych odsud zmizet, jenže mé oči se upnou na Nathaniela, ne na stvůru která ležela na zemi s mečem v břiše. Nebyla to však rána, která by tu bestii zastavila. Téměř okamžitě vyskočil na nohy a rozzuřeně přitiskl démona k zemi. Byla naštvaná, zuřila a doslova trhala démona na kusy. Dívala jsem se na to. Mé oči sledovaly jak ho bestie trhá na kusy, užívala si to ale ne na dlouho. Jeho zájem o mrtvé tělo démona opadlo, jakmile zachytil můj pach. Nohy mi na místě zkoprněly strachem a já se nedokázala pohnout. Chtěla jsem se donutit utéct, ale nešlo to. Stála jsem jako zamrzlá a nohy se mi třásly při pohledu do jeho černých očí. Blížil se, blížil se a já cítila jeho touhu po krvi, byla tak silná, tak obrovská. Ale v tu samou chvíli, si vzpomenu.

Bylo mi něco kolem deseti, seděla jsem s mámou pod stromem nedaleko horského údolí. Pamatuji si jak se sníh pod mýma nohama propadal, stavěla jsem sněhuláka a ona se usmívala. Byl to hezký, klidný den a i k večeru se jevil bez problémů. Zrovna jsem čekala než máma donese večeři, když nás přepadla banda démonů. Jeden z nich mě držel za ruku, snažil se mě odtáhnout a má matka křičela. Křičela abych si zapamatovala že má touha žít musí být vždy větší, vždy a já se její slova snažila vzít k srdci. Jenže teď už vím, co tím myslela, tehdy jsem to nevěděla a uvědomila jsem si to až při mé první proměně, já chci žít, chci žít ještě nějaké to století...

Prudce otevřu oči a zadívám se na Nathaniela, nechtěla jsem aby mě roztrhal, nechtěla jsem skončit jako jeho lovná kořist. „Nechej mě být, nechej mě na pokoji, nehodlám tady umírat, slyšíš? Odstup stvůro, nejsem tvůj nepřítel,“ zasyčím... Chtěla jsem žít, chtěla jsem žít tak moc že to jediné se teď stalo mou prioritou, přežiji za každou cenu. Byla jsem rozhodnutá co chci, nenechám se přemoct nemyslící stvůrou, nebudu tu umírat!

Pozornost bestie upoutala mladá, světlovlasá dívka. Krásně voněla a stvůra chtěla ochutnat její krev. blížila se k ní a dívala se na ni černýma očima, ve kterých se zračila pouze krvežíznivost. Dívka měla strach, šel jí vidět na očích, ale stvůra neznala slitování. Blížila se ke své kořisti s úmyslem zabít. Miriam na chvíli zavřela oči, ale poté je prudce otevřela se znovu nalezeným odhodláním. Začala mluvit, stvůra většinou neposlouchala slova, nerozuměla jim, ale tentokrát to bylo jiné. Měla nutkání zastavit, ustoupit dál, nechat dívku na pokoji. A přesto pořád lačnila po krvi. Mladíkovo tělo se zastaví a nakloní hlavu lehce na stranu. Stvůra tomu nerozuměla, doteď znala pouze touhu po krvi, ale teď cítila i jinou touhu. Chtěla nechat dívku jít, odstoupit od ní a splnit jí každé přání. Tiše zasyčí a upře svůj pohled na mladou démonku. Nebyl si jistý, co má dělat, jestli na dívku zaútočit, nebo poslechnout touhy, které neznal. Chtěl ale ochutnat její krev. Znovu se pomalu rozešel k dívce, ale stvůra již nepůsobila nepřátelsky. Stíny kolem jeho těla zmizely, ruce měl spuštěné podél těla a klidně a pomaličku kráčel k dívce.

Před chvílí jsme byla ještě vystrašená, ale teď, teď jsem měla jisté cíle a rozhodně jsem nehodlala utíkat. Sledovala jsem Nathan-stvůru, jak ode mě odstoupila. Překvapeně zamrkám a nechápavě se zadívám na toho maniaka. Jeho oči byly stále temné, temnější jako samotná noc. Hlavu měl nakloněnou lehce na stranu a vypadalo to jako kdyby snad tázal o vysvětlení. Nemluvil, nevrčel, jenom se díval. Díval se, než se ke mě opět rozešel. Tentokrát na jeho krocích bylo něco jiného, na něm bylo něco jiného. Na ní, té stvůře... Nathanielovi. Ruce měl svěšené podél těla a jeho krok byl klidný. Stíny které ještě před chvílí obalovaly jeho tělo zmizeli a místo nich nastalo v ulici ticho. Jen občas jsem slyšela zasýpání někde opodál, byl to ten muž, kterému se dráty zařezávaly do krku, potřebovala jsem ho živého, alespoň jednoho. Sledovala jsem ho, jeho černé oči. Byl klidný, možná až moc klidný, skoro jako kdyby se mi snažil porozumět.
„Zastav,“ hlesnu důrazně ale v klidu a natáhnu ruku před sebe, skoro jako kdybych se mu snažila ukázat vzdálenost do jaké může jít. Zároveň jsem dávala v sázku svou ruku, kterou mi mohl s vervou utrhnout. Ale i přes tohle riziko jsem ji nechala nataženou s dlaní rozevřenou k němu. Co uděláš? Proč na mě neútočíš? Tyhle myšlenky mi hráli hlavou, ale dala jsem je stranou. Soustředila jsem se teď jenom a čistě na něj.

Stvůra se zájmem sledovala dívku před sebou, ale stále si uvědomovala své okolí. Slyšela sýpání muže, který byl v něčem uvězněný, cítila vůni krve, která mu v tenkých pramíncích stékala po těle z míst, kde s emu ostré provázky zařezávaly do těla. Krev jí ale teď tolik nelákala. Cítila nové touhy, potřeby, emoce - přesněji zvědavost. Miriam natáhne ruku a ozve se důrazné "zastav." Stvůra chtěla poslechnout, zastavit na místě, ale nakonec udělá ještě dva kroky a zastaví až se dívčina ruka dotkne vypracovaného hrudníku. Nathaniel zůstane stát na místě, stvůra jej stále ovládala, ale teď chtěla jenom splnit přání dívky se světle růžovými vlasy před ním. Znovu nakloní hlavu na stranu a olízne si rty, byl zvědavý, co je to za stvoření a jak to, že nemá potřebu ji roztrhat. Viděl ji před sebou, její krev ho neskutečně lákala, ale nechtěl ji zabít. Chtěl plnit její přání, chtěla, aby se zastavil a tak to udělal. Upíral na ni své černé oči a čekal na další přání, které by mohl vyplnit. Doufal, že za odměnu by mohl dostat sladkou odměnu v podobě krve, ale nedovážil se si ji vzít sám, chtěl svolení. Zatím však ani necítil, že by si ji zasloužil. Byly to pro něj nové pocity, nemyslel, cítil jen tužby, jednal instinktivně a instinkty mu právě velely poslouchat to stvoření před ním.

Chtěla jsem po něm aby zastavil a on to udělal. K mému překvapení ucítím na své dlani vypracovaný hrudník, Nathanielův vypracovaný hrudník. Mé oči se stále dívaly do očí té příšery. Nevěděla jsem co si mám myslet... Poslouchal mě? Zhluboka se nadechnu, sledovala jsem každý jeho pohyb, kdyby se o cokoli pokusil. Něco mi ale říkalo že to neudělá. Stál kousek přede mnou, má ruka se dotýkala jeho těla a on si vůbec nic nedovolil. Jenom si mě prohlížel zvědavýma očima a vyčkával. Na co vyčkával? Proč nic nedělal, je možné že by, že by jeho vůle byla menší než má? Pořád jsem z toho byla lehce zmatená. Má pozornost spadne na mladíka opodál, možná bych se mohla ujistit.
„Přines, ale nezabíjej,“ zavrčím na něj důrazně a druhou rukou ukážu na mladíka uvězněného v drátech, které nakonec uvolním a muž dopadne na zem. Stále byl živý, lehce sebou škubal a snažil se pomalu odplazit pryč. Byla jsem zvědavá co ta stvůra udělá, jestli se po něm vrhne a zabije ho, nebo co se bude dít... Bylo by fajn kdyby mě poslechla. I tak jsem tam stála, ruku jsem stále měla položenou na jeho hrudníku, ale nakonec ji stáhnu zpátky a odstoupím od zdi. Sledovala jsem situaci přede mnou, zajímalo mě to a zvědavostí jsem přímo umírala.

Sledoval ji zvědavýma očima a vyčkával, cítil její dotek, cítil její krev, ale nic neudělal. Dostal rozkaz, ukázala na démona, který po chvilce dopadl na zem. Byl to jasný, přímý rozkaz a stvůra ho hodlala splnit, proč by taky ne? Chtěl potěšit dívku, která stála před ním, splní rozkaz, ať je jakýkoliv. Stáhne ruku a odstoupí od zdi, pozornost stvůry se však už přesunula k démonovi. Nathanielovo tělo se rozplyne a hned se objeví nad démonem, který se snažil odplazit. Cítil teď jeho krev mnohem silněji, dráždila jeho smysly, ale nevrhl se na něj. Zasyčí, skloní se a muže chytí za oblečení za krkem. Bez nejmenšího problému ho začal táhnout ke své paní. Pustil ho až kousek před jejíma nohama a nechal ho tam ležet. Podíval se na dívku, rozešel se k ní a dřepl si vedle ní jako poslušný pes. Pohledem sledoval démona na zemi, probodával ho pohledem a s vrčením cenil tesáky. Bestie ho tak varovala, aby nic nezkoušel, byla ostražitá, měla nutkání chránit a poslouchat svou paní. Po chvilce vzhlédne a zadívá se zvědavýma očima na dívku, která stála nad ním, její ruku měl jen pár centimetrů od hlavy, kdyby se natáhla, mohla se ho dotknout. Když na ni pohlédl, jeho výraz se okamžitě změnil, už nebyl agresivní, byl spíše klidný, vyčkával další příkaz a sledoval svou paní. Stvůra si vychutnávala tu sladkou vůni krve, chtěla také roztrhat muže před ní, ale neodvažovala se cokoliv udělat. Příkaz zněl jasně. Přines, ale nezabíjej.

Sledovala jsem stvůru přede mnou, jeho očí se upnuly na démona a on se v mžiku vypařil. Zhmotnil se až těsně před démonem, který se snažil odplazit pryč. Bez sebemenšího zaváhání ho drápl za oblečení a dosmýkal ho až přede mě. Po cestě na něj sice vrčel a byl nepříčetný, ale už se nechoval jako nemyslící stvůra a nevrhl se na něj s úmyslem ho zabít. Jednoduše mě poslechl a donesl mi jeho tělo doslova k nohám. Na mé tváři se objeví úšklebek, který neprozrazoval nic dobrého. Byla jsem spokojená, usmívala jsem se od ucha k uchu a můj strach se stáhl někam do pozadí. Natha... ta stvůra na mě upřela své temné oči a rozešel se ke mě blíž, byla jsem zvědavá co udělá co chce, ale on si bez sebemenšího pokynu dřepl vedle mě jako nějaká pes a nic neudělal. Jenom dřepěl a propaloval démona pohledem, líbilo se mi to. Líbil se mi jeho pohled a i ten pohled v očích toho démona. Byl plný strachu a překvapení, údivu, sledoval Nathaniela, než se upřel k mým očím a zamračil se. Lehce se Natáhnu a pohladím stvůru po jemných černých vlasech. Nakonec se sehnu k démonovi a chytím ho za bradu, donutím ho se tak dívat do mých očí. Kdo ví jaké byly tentokrát... S úsměvem se k němu nakloním a pošeptám mu do ucha pár věcí.
„Nezabiji tě. Udělá to on sám, jenom mu vyřiď to co potřebuji a pozdravuj ho ode mě, že mu přeji šťastné a veselé,“ vydechnu a potom ho od sebe odstrčím tak že dopadne na zem. Démon se nakonec ze všech sil postaví a rozejde pryč někam o tmy ulice. Chvíli jej sleduji, než se podívám na tu stvůru. Stále dřepěla vedle mě, chtěla jsem ať se postaví a přitom jsem se jí podívala do černých očí. Přemýšlela jsem...

Sledoval její počínání, ale nepohnul se. Nebylo to po něm vyžadováno. Byl ale ostražitý, jeden špatný pohyb toho démona a s radostí ho roztrhá na kusy. Kdyby ohrozil Miriam, udělal by to. Stvůra stále nechápala tu touhu někoho chránit, poslouchat. Byla pro ni nová, cizí, ale nepřemýšlela nad tím, jednala instinktivně, na základě pudů a tužeb, když měla žízeň, pila. Když cítila nutkání někoho poslouchat pak to udělala. Cítil její dotek ve svých vlasech, stvůru to uspokojilo, líbilo se jí to. Tiše zavrněla a přivřela oči, stále však dávala pozor, hlavně když se jeho paní přiblížila k tomu démonovi a mluvila s ním. Poslouchal, ale nic nedělal, seděl na svém místě a pozoroval démona, jak odchází. Cítil na sobě něčí pohled a podíval se do hnědých očí, které patřily jeho paní. Vypadala zamyšleně a stvůra cítila potřebu se postavit. Opět nad tím nepřemýšlel, prostě to udělal. Byl teď vyšší než dívka před ní, už k ní nevzhlížel, musel teď hlavu spíše sklonit. Stále ji ale pozoroval. Stál blízko, téměř se dotýkali. Opět ucítil její vůni, neměl žízeň, ale krví nikdy nepohrdl. Jako omámený se k ní naklonil a opřel si hlavu o její rameno, jeho rty se dotýkaly jejího krku, kousnou ji si však nedovolil. Nechtělo ji to rozzlobit.

Postavil se tak jako jsem po něm v duchu žádala. Poslouchal mě a mě se to líbilo, byla jsem nadšená. Ovládala jsem stvůru noci, opravdu? Kdyby se tohle dozvědělo společenství upírů.. Nathaniel by měl možná pokoj, jenže proč bych to pro něj dělala? Teď když jsem měla jeho nezvladatelnou část v moci? Spokojeně zavrněl když jsem ho tehdy pohladila ve vlasech a proto když se ke mě naklonil a opřel si hlavu o mé rameno, udělám to znova. Byl tak blízko, rty se dotýkal mého krku na který mi doslova dýchal, cítila jsem to,. Po zádech mi přeběhl mráz a já se musela usmát. Nakonec k němu natáhnu ruku a chytím ho za tvář tak aby se na mě podíval.
„Jsem ráda že jsi uposlechl, ale teď bych potřebovala, aby jsi šel spát,“ pousměji se a lehce se k němu nakloním abych mu mohla dát pusu na rty. Což také udělám, ale velice něžně a opatrně, snad jako kdybych mu měla ublížit. S pohlazením po tváři se od něj nakonec odtáhnu a rozejdu se pomalu do ulice k tělu toho mrtvého démona, vlastně tu byla dvě těla. Nebyli to upíři, takže nemizeli, byla potřeba to tu uklidit než si toho někdo všimne. Těžko by se to vysvětlovalo. S povzdechem se ohlédnu na Nathaniela.

Stvůra stála bez hnutí u své paní a začala potichu spokojeně vrnět, když jí začala drbat ve vlasech. Byla spokojená, alespoň pro tuto chvíli. Nakonec se ale musel odtáhnout, když ho Miriam chytila za tvář a donutila ho podívat se na ni. Pousmála se a pochválila ho, ale taky chtěla, aby šel spát. Tiše zavrčel, ale umlčí ho polibek na rty. Rozhodl se poslechnout, stáhl se, šel spát, nebylo ho potřeba, nebyla žádná krev.
Překvapeně zamrkám, když ucítím její rty na těch svých. Co se to děje, nebyl jsem stvůrou, proč mě políbila? Pohladí mě po tváři a rozejde se někam pryč. Stál jsem na místě neschopen pohybu. Co se to kurva děje? Jak? Jak to, že jí to nezabilo? Otočím se a všimnu si dvou mrtvých těl těch démonů, alespoň že tak. Povzdechne si a otočí se na mě. Pořád jsem měl překvapený výraz a jenom jsem se na ni díval.
"Máš co vysvětlovat," zavrčím a zamračím se. Rozejdu se k ní, nakonec ale popadnu zkrvavené tělo démona do jedné ruky a dojdu ještě pro to druhé. Táhl jsem je do jedné postranní uličky, kde byl kontejner. Museli jsme se zbavit těl a v tomhle městě stačilo, aby je člověk hodil do kontejneru, budou tam pár týdnů, než je vyvezou na skládku. Navíc smrad z rozkládajících se těl přebijí ostatní smrady odpadků. Hodím je dovnitř a podívám se na své ruce, které byly od krve. Byl jsem celý od krve, ale poprvé za 700 let jsem nepociťoval žízeň. Stvůra spala.
"Co jsi udělala?" zeptám se zmateně a zadívám se na Miriam, která stála opodál.

Už to byl zase ten starý Nathaniel, jak jsem to poznala? Stačilo mi jeho zavrčení a ten mrzutý pohled když ho něco sralo. Byl stejný jako předtím, jako když se dozvěděl že je můj vzhled způsoben magií. S povzdechem si ho prohlédnu, právě se zohýbal pro těla démonů a začal je smýkat do jedné postranní uličky, kde byl kontejner. Pomalu jsem se rozešla za ním, chtěla jsem mu pomoct, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
„Takhle se děkuje za záchranu? Typické pro stvůru,“ zavrčím na něj a zamračím se. Potom ale mé zamračení nahradí lehký úsměv, se kterým Nathaniela sjedu. Sledovala jsem jeho havraní vlasy a jasně modré oči, kterýma mě propaloval. Přesto jsem si od něj držela odstup. Měla jsem co vysvětlovat? Byla to potřeba? Proč? Nathaniel si prohlížel své ruce, které byly celé od krve, vlastně on celý byl od krve a já s všimla s jakým překvapením na sebe pohlíží. Zeptá se mě co jsem udělala a já se lehce pousmála, když jsem v jeho očích zahlédla to zmatení. Nakonec k němu pomalu přistoupím a zadívám se mu do očí.
„Sama nevím, možná že jsem ovládla tu stvůru v tobě?“ olíznu si suché rty a lehce mu přejedu prsty po zkrvaveném tričku. Možná jsem ho neměla volat zpátky, možná jsem si mohla užít ještě trochu zábavy s tou stvůrou, přece jenom co mi může nabídnout on? Neposlouchal mě a moje vůle na něj vůbec nepůsobila, věčně byl protivný a neuměl se chovat zrovna dvakrát zdvořile, tak proč jsem ho chtěla zpátky? Mé oči se zvědavě zabodly do těch jeho, měl je modravé jako nebe, tak čisté. Bylo to ironií pro jeho druhé já, pro ty temné oči, které byly jako noc. Nakonec pohled skloním a podívám se na sebe. Byla jsem špinavá a měla jsem na svém oblečení zaschlou krev.