Nathaniel + Miriam

Místo: Bar, Město....
Počasí: Chladná noc
Pořadí: Nathaniel - Miriam

Nathaniel: Zaklapnu dveře hotelového pokoje a klíčky strčím do kapsy, byl jsem v tomhle městě už nějak dlouho, bylo to pro mě nezvyklé. Většinou jsem splnil práci a jel dál, takhle jsem už procestoval skoro celý svět. Ale tentokrát bylo něco jinak, tohle město bylo jiné. Pořád tady bylo co dělat a nemohl jsem si nevšimnout, že tady bylo nějak moc nadpřirozených bytostí. A i přesto to tady vypadalo na první pohled klidně. Venku už byla tma, bylo něco po osmé a tak jsem se rozhodl jít do jednoho baru, který jsem před pár dny zahlédl. Vypadal jako jeden z těch luxusnějších a i na ulic jsem slyšel hudbu, která se mi zamlouvala. Po cestě ven se usměji na pracovnice v recepci. Byl jsem tady dlouho a už mě znaly, to se mi moc nelíbilo, ale co. Vesele na mě zamávaly a potom se začaly něčemu tiše chichotat. Slyšel jsem jejich šepot, ale nerozuměl jednotlivým slovům. Bylo to ale spíš tím, že jsem to slyšet ani nechtěl. Vyjdu na ulici a krátce se zadívám na nebe plné hvězd, než se vydám dál ulicí. Rozhlížel jsem se okolo, moc lidí tady nebylo, ale stále jsem cítil mnoho pachových stop. Na jednu stranu jsem se do baru těšil, alespoň zabiju čas, na druhou to zase bude zkouška pro mé sebeovládání. Pokaždé to byl risk, ne pro mě. No, všechny bych zavraždil a pak bych musel zmizet, ale to by mi až tak nevadilo. Byl jsem zvyklý. Už se mi to stalo. Třikrát. Naštěstí poslední incident byl před osmdesáti lety a.... No bylo to dávno, zmizel jsem, nebyly žádné stopy a dostal jsem jen další přezdívku a pojmenování "masový vrah." Heh, kdyby jen věděli, kolik krve mám na rukou za ty roky. A žádné výčitky. Tyhle emoce jsem necítil. Žádné výčitky, slitování, lítost, strach. Ne, tyhle emoce jsem už neznal. Pomalu jsem asi necítil radost. Nemohl jsem zemřít, ta bestie mě nenechá, vždycky mě ovládne a dělá si co chce. A tak jsem jen přežíval a snažil se zabít nudu. Ušklíbnu se a znovu se rozhlédnu, neměl smysl se tím zabývat. Pořád mě bavilo srát lidi a hrát si na arogantního debila. Nebo jsem takový opravdu byl? Jsem to já, nebo jen další osobnost, co jsem si vytvořil, aby všechno zvládl. Podrážděně zavrčím, co to se mnou dneska je? Zakázal jsem si nad tím přemýšlet už dávno. Naštěstí jsem byl už před barem a tak se bez váhání vydám ke dveřím a vstoupím. Hned mě praštila do nosu vůně alkoholu a obklopila hlasitá hudba.

Byl to jeden z delších dnů, který se pomalu chýlil ke konci. Seděla jsem na barové židličce a popíjela lahodný míchaný nápoj. Moc dobře jsem viděla přes barový pul na barmana, který se na mě usmíval. Jeho oči se upíraly jenom na mne, jeden by řekl, že se na mě dívá s jakousi posedlostí. Některé dny to bylo až zvláštní, jindy mi to pomalu ani nepřišlo, ale byly i chvíle kdy mi to vadilo a chtěla jsem být sama daleko od lidí, daleko od všech schovaná někde v temnotě, kde nikdo nedohlížel. A nebylo to jenom o tom tmavovlasém mladíkovi za barem. Kdyby se někdo pořádně díval, kdo ví co by ve skutečnosti viděl... S milým úsměvem natáhnu ruku pro skleničku čisté pitné vody, občas se mi dostávalo přehnané péče a já si užívala pití na účet podniku. Mělo to mnoho výhod kterými jsem vskutku nepohrdla, ale také nevýhod, se kterými jsem se potýkala už odmalička. Každý mi byl vděčný za trochu pozornosti, byli tu i tací co by se pro mé mrknutí porvali. Každý stál o mé tělo, můj pohled, pozornost a mě tohle bavilo. Mlsně si olíznu rty, na kterých jsem cítila chuť citrónu, který přetrvával. Drobné ruce se natáhly pro lžíci ve sklence chutného Mojita. Led který byl v ní zachrastil o průhledné sklo s květinovým vzorem na jeho povrchu zvenčí. Byla jsem potichu, nechtělo se mi s nikým mluvit a tak jsem pozorovala led ve sklence, který se v chladné tekutině pomalu rozpouštěl. Nebyla jsem tu sama, bylo tu dost lidí. Jeden seděl po mé levici a kouřil doutník, který mi zrovna dvakrát nevoněl. Druhý mu zíral přes rameno a ten třetí si hodlal přisednout po mé pravici, ale byl zastaven dívkou která se s ním dala do řeči. Nevypadalo to však, že by ji chtěl věnovat více pozornosti, než musel. Ale mě to nezajímalo... Seděla jsem na židličce a hleděla do skleničky, snad jako kdybych v ní něco hledala, snad jako kdybych hledala únik?

V baru bylo celkem dost lidí, ale nebyl nijak zvlášť přeplněný. Byla tu tma, celou místnost osvětlovalo jen pár, většinou barevných, světel. Podél zdi byly rozestavěné stoly a uprostřed parket, na kterém tančilo celkem dost lidí. Chvíli je pozoruji, než si to zamířím k baru. Musel jsem uznat, že to tady vypadalo dobře, hned na první pohled šlo poznat, že jde o luxusní bar, kam si mohli dovolit chodit jen zámožní lidé. Musel jsem projít kolem větší skupinky mladých lidí, kteří se smáli na celé kolo a byli pravděpodobně už celkem dost opilí. Raději jsem zadržel dech, nikdy si nemůžu být dostatečně jistý. Projdu kolem dvojice, která se spolu bavila, ale mladík vypadal, že by byl raději někde jinde a jakmile jsem si sedl na barovou židli, zamračí se na mě. Probodnu ho pohledem a trhnutím hlavy mu naznačím, že má odejít. Cukne sebou, ale nakonec i s dívkou odejde někam pryč. Ušklíbnu se a otočím se na barmana. Chtěl jsem si objednat, ale barman mi nevěnoval žádnou pozornost. Stál kus ode mě a upíral svůj pohled kousek po mojí levé straně. Otočím se tím směrem a pohled mi padne na černovlasou dívku, která hleděla do skleničky s pitím. Zamrznu na místě a překvapeně se na ni zadívám.
"Leilo," zašeptám tak potichu, že to přes hudbu nebylo ani slyšet. Dlouhé černé vlasy ji spadaly volně po zádech a končily až kus pod zadkem. Dokonalá bledá pleť bez jediné chybičky. pronikavé, světle modré oči, které jako by hleděly člověku do duše. Byla dokonalá. Byla taková, jakou jsem si ji pamatoval. Všechny její jemné rysy v obličeji, plné rty, malý nosík a ty překrásné oči, které se měnily do ruda, když se zlobila, nebo byla na lovu. Byla tady, přede mnou a přesto jsem věděl, že to není ona. Přesto jsem se na ni díval a nemohl z ní spustit oči. Seděla přede mnou jediná žena, kterou jsem kdy miloval a která zemřela, když se mě snažila zachránit. Ne, nebyla to ona, byl to jistě nějaký trik, nebo jen náhoda. Nemohla to být ona, zabil jsem ji. Ta stvůra ji roztrhala na kusy, když se mě snažila zachránit. Pevně sevřu ruku v pěst a přemůžu hlasité zavrčení. Najednou mě však popadl vztek. Jak se někdo opovažuje... Jestli je tohle něčí pitomý vtip, nebo nějaký trik, zabiju ho. Roztrhám ho na kusy a rozhážu po městě. Ztrácel jsem kontrolu výjimečně kvůli vzteku a ne krvežíznivosti, to jsem uměl potlačit. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu. Konečně jsem se od ní dokázal odtrhnout. Stále se zavřenýma oči se otočím směrem k baru. Už jsem ji neviděl, ale stále jsem měl nutkání se na ni otočit.
"Barmane," zavrčím na toho chlápka, který byl stále mimo a pitomě se usmíval. Cukne sebou a konečně se na mě otočí. Řeknu mu, aby mi donesl něco hodně silného. Dneska to budu potřebovat.

Hudba v pozadí se vystřídala a má pozornost se od skleničky odpoutala zrovna ve chvíli, kdy si povšimnu, že se na židličce usadil někdo zcela jiný než jsem zprvu očekávala. Zaslechnu hrubší mužský hlas, který mě donutí vzhlédnout na novou společnost. Nemluvil však na mne, ale jeho pozornost se upírala na barmana, který hleděl jako smyslů zbavený. Pomalu nakloním hlavu na stranu a můj pohled spadne na mládence, který se netvářil zrovna přívětivě. Delší, hnědé vlasy, které mu k tvaru obličeje dokonale seděly. Lehké strniště a mohutné, svalnaté paže. Celý ten pohled mě donutí k mírnému úšklebku, se kterým sáhnu pro skleničku a napiji se.
"Raději byste se měl věnovat svým zákazníkům, jsou potom nevrlí," hlesnu s milým úsměvem na barmana, i přestože jsem svůj pohled upírala na mladíka po mé pravici. Mé oči bloudily po jeho těle, ale stejně se zastavily na jeho plných rtech, než se pomalu přemístily k jeho očím.
"Nemám snad pravdu?" letmo se pousměji a odložím skleničku na barový pult. Z levé strany jsem cítila prudký zápach cigaret, přesto že mi ještě před chvíli vadil, jsem mu teď nevěnovala takovou pozornost jako předtím. V tichosti jsem vyčkávala zda mi odpoví a své oči z něj nespouštěla. Zatímco barman přikyvoval a následně na to odešel obsloužit dalšího ze zákazníků někam pryč od pultu.

Snažil jsem se nemyslet a nedívat na dívku vedle mě, vyvolávala nehezké vzpomínky a emoce, které jsem dávno pohřbil. Štvalo mě to, ale sám jsem netušil, co bych chtěl udělat. Promluví na barmana a oddechnu si, že alespoň její hlas zněl jinak, přesto se k ní dokonale hodil, zněl tak čistě a já zatoužil slyšet ji zpívat. Co to se mnou dneska je? Tiše zavrčím a jsem rád za hlasitou hudbu, která mě dokonale přehlušila. Neuniklo mi, že barman se mohl přetrhnout, když na něj promluvila. Měl jsem nutkání na něj zavrčet, byl nějaký přehnaně pozorný. Neznal jsem tu dívku, ale už jen to, že vypadala jako Leila a on na ni tak zíral... Mě vytáčelo. Snažil jsem se potlačit veškeré emoce stranou a nakonec přikývnu, když se mě zeptá, jestli má pravdu. Věděl jsem, že se mě prohlíží a jakmile přede mě barman konečně postaví mé pití, otočím se na ni. Zadívám se jí do očí a na chvíli přestanu dýchat. Byla vskutku přenádherná, dokonalá. Vypadala přesně jako Leila. Znovu mě to vyvedlo z míry, ale nedal jsem to na sobě znát, hnědýma očima jsem bloudil po jejím obličeji a nakonec se zhluboka nadechnu. Ucítím její vůni, která byla také odlišná od té Leiliné. Ano, bylo to už skoro 700 let ale i tak jsem si to pamatoval. Ji nezapomenu, její úsměv, hebké vlasy, její smích, vůni... Přesto mě ta dívka neuvěřitelně lákala, její vůně... Vůně její krve byla téměř neodolatelná. Natáhnu se pro skleničku a napiji se, potřeboval jsem to. Alkohol na mě tolik nepůsobil, ale trošičku tu stvůru utlumil. Ale jen minimálně. Odložím sklenku zpátky na bar a pousměji se na dívku vedle mě.
"Jsem Nathaniel a ty?" zeptám se jí zvědavé a zahledím se jí do očí. Chtěl jsem znát její jméno, potřeboval jsem další věc, která mě utvrdí v tom, že to není moje Leila.

Sledovala jsem ho a když se ke mě konečně otočil, mohla jsem si ho prohlédnout v celé své kráse. Byl vskutku k pokukání, oproti ostatním v baru nepůsobil tak nudně a já s každým dalším pohledem dostávala chuť si hrát. Zatím jsem své nutkání držela stranou, ještě před chvílí jsem seděla skoro bez nálady ale teď... Hnědě oči se na chvíli zabodly do těch mých a já se od nich nemohla odpoutat. Ani jsem nechtěla, věděla jsem že na mě hledí se stejným zájmem jako ostatní, byla jsem si tím téměř jistá. Bylo to tak pokaždé, první setkání, druhá... ale i ta další. Bylo jedno kde a kdy to bylo, nebo s kým. Každý se na mne díval podle sebe. Každý měl jiné nároky, každý to zvládal jinak. Někoho to mohlo mást, jiní se cítili šťastnější, někteří zdrceněji než kdy jindy. Dělala jsem lidi buď šťastné nebo smutné, stačilo aby se na mě podívali a já nemusela hnout ani prstem. A pozornost byla jedna z věcí, které jsem měla dostatek. Z myšlenek mě vytrhne až zacinkání. Mladík vedle se představí jako Nathaniel a zeptá se mě na jméno.
"Jmenuji se Miriam,"odpovím a pozvednu levý koutek. Když se zahledí do mých očí, využiji příležitosti. abych se natáhla pro skelničku a mohla se napít.
"Ráda tě poznávám Nathanieli," zašeptám dostatečně nahlas aby to slyšel jenom on a lehce se k němu nakloním abych si ho mohla prohlédnut ještě lépe. Netušila jsem čím to je, ale jeho přítomnost mě dostávala do nálady a já už se necítila tak ponuře jako před chvílí. V mírném naklonění jsem si opět mohla prohlédnout jeho silné paže, což mě donutilo k úsměvu, který jsem prozatím nehodlala sundat.
"Ještě jsem tě tady neviděla," hlesnu s jistým zájmem. Do zdejšího baru jsem chodila docela pravidelně a občas tu potkávala dost známých tváří, ale jeho ne. Jeho bych si pamatovala... Byl od většiny tady něčím jiný, ale nedokázala jsem přesně určit, čím a to mě trochu mátlo.

Představí se mi jako Miriam a hned se mi trošku uleví, kdyby se mi představila jako Leila, nevím,co bych dělal. Napije se ze skleničky a já z ní celou dobu nespouštím oči, nemohl jsem, nešlo to. Pořád jsem nechápal co se to vlastně děje. Ta podoba byla neskutečná. Bylo to, jako by tady se mnou opravdu Leila seděla. Až na ten hlas a její vůni, tak se lišila. Spím? Je tohle jen sen, ze kterého se probudím? I takové myšlenky mi proběhly hlavou, ale byl jsem si jistý, že tohle je realita. Lehce se ke mě nakloní a nespouští ze mě své zvědavé oči. Usmála se, zase jsem viděl ten nádherný úsměv, který mi tolik chyběl. Leilo... Proč jsi mě musela chránit? Proč jsi je nenechala, aby mě zabili? Byl bych raději mrtvý, než žít bez tebe. A přesto jsem tady byl, nezemřel jsem. Chtěl jsem. Možná proto jsem bral všechny ty úkoly. Doufal jsem, že mě někdo zabije, ale... Pokaždé když šlo do tuhého, objevila se ta bestie a musela mi to zkazit. Nedovolila mi zemřít. Nedovolila mi normálně žít. Byl jsem sám. Ze začátku jsem se bál s někým spřátelit. Bál jsem se, že dotyčného zabiji. Potom mi to bylo jedno. Nedokázal jsem se ovládat, byl jsem monstrum. A stále jsem. Skoro nepostřehnu její poznámku, že mě tady ještě neviděla a donutím se k úsměvu.
"Jsem tady dneska poprvé, procházím různá místa a tohle se mi zalíbilo," odpovím jí a donutím se otočit k baru. Vezmu svoji sklenici do ruky a vypiji zbytek jejího obsahu, hned naznačím barmanovi, aby mi přinesl další. Alkohol utlumil tu stvůru, trochu mi usnadnil sebeovládání. Ale na druhou stranu jsem se občas rychleji naštval.
"Chodíš tady často?" zeptám se Miriam a otočím se zády k baru směrem k tanečnímu parketu. Vyhýbal jsem se pohledu na ni, její vzhled mě uchvacoval a já z ní nemohl spustit oči. Tolik mi ji připomínala.

Líbil se mi, byla by z něj dokonalá hračka, která by poslouchala na slovo. Ty sebejisté oči, dlouhé a svalnaté paže, ten úsměv... *Už zase? Jako kdyby jsi jich neměla dost Miriam, nikdy... se nepoučíš.* Chvíli jej jenom tak sleduji jak dopíjí zbytek obsahu ve skleničce. I já tu svou dopila a kopla jsem do sebe i panáka čisté vody. Je tady poprvé, prochází různá místa a tohle se mu prý zalíbilo. Komu by taky ne?
To ano, pití tady mají opravdu dobré, obsluha je parádní a chodí tu dost vlivných lidí," odpovím a trochu se sama pro sebe pousměji když uteče pohledem někam od baru. Svou pozornost stáčel k tanečnímu parketu, chtěl si snad zatancovat? Prvně mě napadne, že bych ho mohla trochu prohnat, ale nakonec hodím nohu přes nohu a zaťukám na bar, když se kolem mihne barman, aby mi donesl další pití. Opět mi věnuje jeden z krásných, milých pohledů a v mžiku mám pití před sebou. Skoro jsem nemusela ani mluvit a dostala jsem to, co jsem chtěla. Zdejší barman, Alek mě znal, chodívala jsem tu často abych udržovala známé vztahy, nebo se chodila pobavit. Ale Alek byl můj zdroj veškerých kontaktů, díky němu jsem věděla o mnoha věcech, o kterých bych vědět neměla. Kdo umí, ten umí, pousměji se znovu sama pro sebe a otočím se na Nathaniela. Sednu si bokem a nohy rozhodím do volného prostoru někam vedle něj.
"Poslední dobou jsem tu skoro každý večer, také se mi tu líbí," hlesnu a opět vezmu skleničku, jejíž obsah do sebe kopnu celý. Chvíli jenom tak sedím, než se postavím a obejdu si barovou židličku před Nathaniela. Nevině se na něj pousměji a rychlím pohybem vezmu jeho ruku, za kterou ho stáhnu ze židličky a dříve než stačí protestovat jej stáhnu na taneční parket.
"Věnuješ mi jeden tanec?" pousměji se co nejmileji můžu a hravě si olíznu rty.

Sledoval jsem lidi na tanečním parketu, kteří se kroutili do rytmu hudby. Doslova. V tomhle ohledu jsem byl trochu staromódní, líbily se mi spíše klasické tance. Ale moderní hudba se mi líbila, dalo se na ni taky docela dobře tancovat, ale jiným stylem. Většina lidí ale při tanci vypadala legračně. Ale ti co to opravdu uměli... To bylo něco jiného. Sám jsem moc netancoval, ani jsem to moc nezkoušel. Ale upíří pohyby byly už přirozeně ladné, což mi dost pomáhalo. No, hodilo se to, když jsem si chtěl z baru odvést nějakou dívku. Do reality mě vrátí až odpověď Miriam. Odolám nutkání se na ni otočit a dále sleduji lidi na parketu, jen přikývnu, abych ji dal najevo, že poslouchám. Poznamená, že tu bývá skoro každý večer a že se jí tady líbí, v tom měla pravdu, bylo to opravdu krásné místo a měj jsem radost, že mám šanci ji tady najít i jiné dny, ale... Chtěl jsem? Nebyla to moje Leila a vzpomínky na ni byly bolestné. Dlouho jsem na ni nemyslel, ale tohle bylo jako rána pěstí. Všechny ty vzpomínky se mi vracely, ať už ty krásné, nebo moje nejhorší noční můry. Pamatoval jsem si vše, naše první setkání, vyjížďky na koních po lese, rytířské turnaje, které jsem pro ni vyhrával. Její krásný úsměv, když mě vítala doma poté, co jsem se vrátil živý z války. Bolestný výraz, když jsem se stal stvůrou noci a ona věděla, že mě musí její rodina zabít. To jak mi pomohla z vězení. Strach v jejích nádherných očích, vteřinu předtím, než jsem ztratil kontrolu. Bezvládné tělo pokryté krví... Zavrtím hlavou a dostanu ty obrazy z hlavy, ne, nesmím na to myslet. Miriam není ona, nevím proč je její přesná kopie, ale... Není to ona. Skoro si nevšimnu, že se postavila přede mě a překvapeně zamrkám, když mě chytí za ruku a dotáhne na taneční parket. Měla na tváři milý, nevinný úsměv, který ji náramně slušel a opět jsem si musel říct, že to není moje Leila. Chtěla se mnou tančit, nedokázal jsem to odmítnout. Nedokázal bych říct ne, když se na mě dívala svýma nevinnýma, modrýma očima.
"Rád," odpovím a na tváři se mi objeví opravdový úsměv, ne ten hraný, který jsem obvykle nahodil, když jsem chtěl svést nějakou dívku. Ani krutý, arogantní úšklebek, který mé oběti viděly jako to poslední v jejich životě. Ne, opravdový úsměv, ke kterému jsem se nemusel nutit. Zaposlouchám se do rytmu hudby a zadívám se Miriam do očí. Celou si ji prohlédnu a poté se spolu s ní začnu pohybovat do rytmu hudby. Nemohl jsem z ní spustit oči, na rozdíl od většiny lidí byly její pohyby ladné, nenucené. Tančila přesně do rytmu hudby a já se dokázal soustředit jen na ni. Najednou to bylo, jako by existovala jen ona a nikdy jiný v místnosti. Znovu se usměji a přitáhnu si ji blíže k sobě, zároveň jí však dám dostatek prostoru k tomu, aby se mohla volně pohybovat a nezavazel jsem ji. Nechtěl jsem, vypadala nádherně a já si tuhle chvíli užíval.

Pomalu ale jistě jsem se zaplétala do další hry. S každým dalším pohledem do jeho kaštanových očí jsem propadala chuti si s ním hrát. Ladně jsem se pohybovala do rytmu hudby. Přesně jsem věděla jak své tělo využít, měla jsem v rukou tu nejmocnější zbraň ze všech, dokázala jsem využívat příležitostí a donutit ostatní aby dělali to co jsem chtěla. Nathaniel mě neodmítnul, tak nějak jsem věděla že neodmítne, nikdo mě nikdy neodmítal. Měla jsem stále na tváři ten milý výraz a sledovala jsem jak se pohybuje do rytmu hudby. Musela jsem uznat že mu to opravdu šlo. V záři reflektorů vypadal tak sexy a já se musela ušklíbnout. Usmíval se a díval se do mých očí. Chtěla jsem ho mít v moci, přitáhl si mě blíže a já se usmála. Neprotestovala jsem, ale držela jsem si ten zlatý odstup, který mi sám dopřál. Bylo mi jedno že se na nás každý kouká, všímala jsem si pouze jeho, tančila jsem pouze pro něj a věnovala jsem mu veškerou pozornost. Nenápadně udělám pár kroků vpřed a položím ruku na jeho břicho. Do rytmu hudby ho zatlačím o pár kroků dozadu a přejedu rukou přes břicho k jeho hrudníku a v letmé otočce ho od sebe odstrčím a tancuji dál. Už jenom na moment jsem cítila jeho vypracované břišní svaly, které se na jeho tričku lehce rýsovaly. Možná jsem se u toho trochu drze usmála, ale komu to vadilo? Sledovala jsem ho, nespouštěla z něj oči, jen občas na pár momentů jsem se ohlédla okolo jestli mám dostatek místa k tanečním krokům. Pomalu přejedu rukama podél svého těla od boků až k vlasům, které mi lehce spadnou do tváře.

Vypadal opravdu jako neviňátko s tím milým úsměvem a nevinným pohledem, něco mi však říkalo, že by tohle zdání mohlo klamat. Zase jsem si trochu začal všímat okolí a hned mi bylo jasné, že se na nás všichni dívají. Tedy spíše na ni. Měl jsem co dělat, abych nezačal vrčet, byla moje, jen moje. Byla nádherná, nedivil jsem se, že se na ni dívají, ale... Štvalo mě to. Patří mě. Nemohl jsem dopustit aby někdo měl dívku, která vypadal přesně jako Leila. Nebyla to sice ona, ale i tak. Kdybych jí viděl s jiným mužem... Chtěl jsem si ji přitáhnout blíž k sobě, ale jakmile se má pozornost opět přesunula na Miriam, byla přímo u mě. Cítil jsem její dotek na břiše a usmál jsem se. Ustoupím o pár kroků dozadu, pryč od těch lidí a tam, kam mi naznačila, abych šel. Byl jsem za to rád, měli jsme teď více prostoru. Nakonec mě ale odstrčí a pokračuje v tanci. Na tváři měla drzý úsměv, který nebyl pro Leilu vůbec typický, ale líbil se mi. Ušklíbnu se a na chvíli zůstanu jen tak stát a pozoruji ji. Chtěl jsem ji mít u sebe, držet ji v náručí. Někam si ji odnést, abych byl s ní jen já a nikdo jiný. Přejela si rukama podél těla od boků až po vlasy, sledoval jsem si a olízl si rty. Udělám k ní několik kroků a za boky si ji přitáhnu k sobě. Byla drobnější než já a také menší, ale to mi vůbec nevadilo. Byla dokonce skoro stejně vysoká jako Leila... Znovu se dám do tance, ale pořád si ji držím blízko sebe, chtěl jsem všem v baru ukázat, že je moje a že si mají nechat zajít chuť. Nikomu ji totiž nedám a klidně půjdu přes mrtvoly, nedělalo mi to problém. Musel jsem ji mít. Tiše zavrčím, ale naštěstí to opět přehluší hudba. Jednou rukou ji pustím a odhrnu jí pramínky vlasů z obličeje. Byla opravdu nádherná, bledá kůže byla opakem jejích havraních, dlouhých vlasů, které ji volně spadaly po zádech a rámovaly dokonalý obličej. Zatajil se mi dech, když jsem ji viděl takhle zblízka a můj pohled se na pár vteřin zastavil na jejích plných rtech. Už teď jsem věděl, že tuhle dívku nemůžu nechat jen tak odejít, že musí být moje. Zároveň měla ale děsilo, že ji potká stejný osud jako Leilu. Byl jsem monstrum a nemohl jsem to změnit.

Hrála jsem si s ním a jemu to nevadilo. Zajímalo mě jestli existuje muž, který by pohrdl mou přítomností. Pár rázných kroků a cítila jsem jeho ruce na svých bocích. Donutí mě to lehce se pousmát a položit ruce na ty jeho. Pomalu po nich přejedu až na pevná ramena, kde je ponechám. Byl vyšší a mohutnější než já, líbilo se mi to. Silnýma rukama mě držel za boky a pohyboval se semnou do rytmu hudby. Užívala jsem si to. Jednou rukou mě pustil a odhrnul mi pramínky vlasů z obličeje, v tu chvíli jsme pozvedla své zvědavé oči a zadívala se do rysů na jeho tváři. Byl nádherný, mužný a doslova mi bral dech. Působil na mě jakýmsi tajemným dojmem. Byl jako hora, hora kterou jsem chtěla dobít. Byl jako moře které jsem chtěla přeplout... V přechodu hudby udělám ještě jeden krok blíže k němu. Chytím jeho ruku, kterou měl stále položenou na mém boku a přejedu mu po zápěstí až k rameni. Pomalu si ho obejdu, ale stále se ho dotýkám, aby věděl kde jsem. Od ramene přes záda, až k druhému rameni, kde se zastavím a zůstanu stát jen kousíček za ním. Lehce si stoupnu na špičky a vydechnu mu na krk, rukou pomalu sjedu na jeho bok, než ho nakonec pustím a jakmile skončí píseň, odejdu zpátky k baru kde si sednu na židličku a napiji se ze svého drinku.

Cítil jsem její ruce na těch svých, její kůže příjemně hřála, další rozdíl mezi ní a Leilou. Upíři byli na dotek studení a já s ní většinu času strávil jako člověk. Její kůže mi vždy připadala studená, ale nevadilo mi to, ba naopak. Přejede mi po rukou až k ramenům, nechám ji, nevadilo mi to. V tuhle chvíli při pohledu do jejích očí bych ji nechal udělat cokoliv. Byl jsem zcela okouzlen. Tak dlouho jsem svou milovanou neviděl, neměl jsem na ni žádnou památku. A najednou přede mnou stála. No, ne úplně ale... Stále jsem si musel připomínat, že to není ona. Vypadala ale zcela totožně, jen měla jinou vůni a jiný hlas. Ale i její pohyby byly stejně ladné. Nemohl jsem z ní spustit oči. Dívala se na mě tím nevinným pohledem a já začínal mít pocit, že bych se jí vůbec neměl dotýkat. Něčeho tak drobného, křehkého a nevinného by se monstrum, zrůda a vrah dotýkat neměla. Nemohl jsem se však přimět k tomu ji pustit. Začala si mě pomalu obcházet, ale stále na mě měla položenou ruku. Kupodivu mi nevadilo ji mít za zády a nevidět, co dělá. Ucítím její dech na svém krku a po zádech mi přeběhne mráz, málem jsem sebou cukl a otočil se, ale nakonec zůstanu bez hnutí a bez dechu stát na místě. Přejede mi rukou po zádech až na bok a nakonec mě pustí. Věděl jsem, že odcházela, ale ještě pár vteřin jsem se nemohl přimět k pohybu. Hraje si se mnou, probleskne mi hlavou a otočím se. Znovu seděla za barem, zády ke mně a nejspíše popíjela své pití, jako by se nic nedělo. Ale nic z toho mi nevadilo. Jen ať si se mnou hraje, prozatím ji nechám a budu s ní tuhle hru hrát. Uvidíme, jak se to vyvine. Jen nevěděla, že si zahrává s ohněm a mohla by se lehce spálit. Ušklíbnu se a rychlými kroky se dostanu za ni. Ani jsem se nemusel snažit jít potichu, díky hlasité hudby, ale přesto jsem kráčel s lehkostí. Byl jsem zvyklý nedělat hluk a neupozorňovat na sebe. Sehnu se a jednu ruku jí položím na bok, zatímco druhou jí pohladím po vlasech a vydechnu na její krk tak, jak to ona udělala mě. Usměji se a po chvilce ji pustím a sednu si na barovou židli vedle ní.
"Děkuji za tanec, opravdu jsem si to užil," řeknu jí s úsměvem. Viděl jsem závistivé pohledy většiny mužů v místnosti. A žárlivé pohledy všech žen. Jenže ona byla moje, jenom moje.

Stále jsem neviděla že by přicházel, ale nehodlala jsem se otáčet, věděla jsem že přijde. Když už jsem se s někým dala do křížku, musela jsem to být já kdo nakonec odešel. Musela jsem mít důvod a většinou jsem odcházela, když jsem se nudila. Démon jako já spánek nepotřeboval, odcházela jsem čistě z vlastní vůle, kdy se mi prost zachtělo. Jenže od něj se mi odcházet nechtělo. Přemáhala jsem nutkání otočit se a podívat jestli tam stále někde je, ale... nebyla potřeba. Ani jsem si neuvědomila že ho mám za zády, dokud se mi neprozradil stejným gestem, kterým jsem ho chvilkově paralyzovala. Položil mi ruku na bok a pomalu vydechl na můj krk. Cítila jsem jeho teplý dech, který mi rozesel mráz po celém těle, byl troufalý a to se mi líbilo. Chytal se do mých sítí a to jsem se ani nemusela snažit. Měla jsem radost, po dlouhé době tu byl někdo, s kým jsem si hrála dobrovolně, ne-li pracovně. Zhluboka se nadechnu a lehce nakloním hlavu na stranu, když ucítím jak mě pohladil po vlasech. Noc byla moje, v noci jsem si hrála, byla sama sebou. Noc od noci jsem si užívala, motala si kolem prstu mladé, pohledné může, kteří mi klečeli u nohou. Některé z nich jsem obšťastnila, jiné z nich propustila a i tak na mě nedokázali zapomenout a vraceli se. Stále jsem cítila jak mě jeho teplý dech rozechvěl, než se usadil na barovou židličku vedle mě a promluvil, že si tanec opravdu užil.
"I já si jej užila Nathanieli," odpovím potichu a opět se podívám do jeho očí. Byly tak tajemné, on byl tajemný a krásný. Na tváři měl jakýsi milý úsměv, který se mi líbil. Ale bylo v něm i něco jiného, to něco, na co jsem nemohla přijít. Byl jako hádanka, kterou jsem se snažila rozluštit.
"Mohu dostat další drink Aleku?" zeptám se k barmanovi a pohraji si s jeho jménem. Barman se na mě podívá a s úsměvem mi přinese pití. Nemohla jsem si nevšimnout jeho laciného pokusu když mě pohladil po ruce, jakmile jsem se natahovala pro skleničku kterou mi podával. Mnoho můžu se semnou pokoušelo flirtovat, mnoho z nich se mě chtělo dotýkat, milovat se. Bar byl plný mužů, kteří nemysleli na nic jiného. Vděčně se na něj pousměji a stočím svou pozornost opět k Nathanielovi. Nikdo jiný mě teď nezajímal.
"Nezdáš se být zdejší, odkud jsi?" položím otázku a vytočím se opět na stranu s nohama přes sebe abych na něj dobře viděla.

Odpověděla mi potichu, přesto jsem však zřetelně slyšel její krásný, melodický hlas. Zadívá se mi do očí a já do těch jejích. Znovu jsem se v nich ztrácel, utápěl. A nevadilo mi to. Dnes jsem byl ochotný ji dovolit, aby mě měla ve své moci. Ale já se tak snadno nepodvolím. Očarovala mě tím, že vypadá jako Leila, ale věděl jsem, že pokud budu chtít, rychle se z toho tranzu dostanu. Jenže zatím jsem neměl tu vůli to udělat. Líbilo se mi její chování, měl jsem její pozornost, ale nedávala to tolik najevo. Počkala si, až přijdu já. Byla sebevědomá, věděla, že za ní přijdu. Otočí se na barmana, který se podle všeho jmenuje Alek. Doslova ji svlékal pohledem, což se mi vůbec nelíbilo. Okamžitě ji začal chystat pití. Probodával jsem ho pohledem, ale vůbec si mě nevšímal. Pro něj existovala jen ona. Neušlo mi, že se jí pokusil pohladit po ruce a měl jsem chuť mu za to tu ruku urvat. Tiše zavrčím a moje oči se červeně zalesknou.
"Barmane," řeknu potichu, ale výhružně. Otráveně se na mě otočí, ale jakmile uvidí můj pohled, ucukne a přešlápne na místě. Ušklíbnu se a narovnám se na barové židli.
"Další pití prosím," řeknu mu a posunu k němu moji prázdnou skleničku. Přikývne a ihned mi dolije pití. I když jsem stále vypadal úplně jako člověk, dokázal jsem vyděsit ostatní lidi, nebo lehce svádět ženy. Mohl bych to nazvat jakýmsi upířím šarmem. Znovu ho probodnu pohledem a spokojeně sleduji, jak rychle odchází obsloužit jiné zákazníky. Moje pozornost se ale ihned přesune na Miriam, která po chvilce začne mluvit a otočí se na mě. Také se na ni pootočím a bokem se pohodlně opřu o bar a vezmu si skleničku s alkoholem do ruky.
"Pocházím z Anglie, ale hodně cestuji. Nikde se moc nezdržuji," odpovím s úsměvem a nakloním se k ní trochu blíže.
"Ale tohle město mě zaujalo, má hodně co nabídnout," řeknu s pohledem upřeným do jejích očí a napiji se ze své skleničky.
"Ty jsi odtud? Chtěl bych o tobě vědět něco víc," dodám. Měla moji veškerou pozornost, nevšímal jsem si nikoho okolo, ani jejich závistivých pohledů. Ale jestli se k ní někdo přiblíží, zlámu mu ruce.

Neunikne mi Nathanielův pohled, kterým doslova propaloval Aleka. Nelíbilo se mu jak se na mě dívá, bylo to milé. Musela jsem se pousmát. Jenže takové byly pohledy všech mužů okolo, každý se na něj díval s jakousi závisti v očích, šlo doslova vyčíst jak moc by chtěli sedět na jeho místě a jak moc by pro to byli schopni obětovat. Seděla jsem naproti muže, který měl mou plnou pozornost. Líbil se mi, byl pozorný a krásný, působil tak svůdně, skoro jako kdyby byl tím stejným druhem démona jako já. Jenže nebyl, jeho kůže byla až nezdravě ledová, typovala bych ho na upíra, ale i tak jsem si tím nemohl být jistá. Poprosil si další pití a já ho sledovala, každý jeho pohyb, který mi toho mohl tolik říci. Odpověděl že pochází z Anglie, ale hodně cestuje a proto se nezdržuje na mnoha místech. Znamenalo to že se dlouho nezdrží i v tomhle městě? Lehce nadzvednu obočí když poznamená že ho zaujalo právě tohle místo. Jistě, Antagora měla co nabídnou, bylo to město které bylo oproti jiným něčím výjimečné a stejně jako u něj jsem nedokázala říci proč.
"Bydlím nedaleko odsud, ale vyrostla jsem ve městě kousek za hranicemi," odpovím, když řekne že by o mě chtěl vědět něco více. Zhluboka se nadechnu a otevřu své rty s tím, že mu o sobě něco prozradím, ale v tu chvíli ucítím něčí dotek na mém rameni. Když se otočím, uvidím poměrně vysokého blonďatého mladíka s jasně zelenýma očima.
"Promiňte slečno, někoho mi hrozně připomínáte, musel jsem se přesvědčit na vlastní oči," hlesne a pousměje se. Ruku z mého ramene však nesundal a stále si mě prohlížel zvědavýma zelenýma očima. Mohlo mu být sotva něco kolem sedmnácti. Jeho dotek byl teplý, což poukazovalo na to že je to jenom hodně mladý kluk, který zavítal na špatné místo.
"To nic, stává se mi to docela často," odpovím s milým úsměvem, ale upřeně se zadívám do očí toho kluka. Chtěla jsem ho donutit aby odešel tancovat a nechal nás být.

Byl to zvláštní pocit, v baru byla překrásná dívka, o kterou měli zájem všichni muži v místnosti a já měl její celou pozornost. No, kdyby to bylo jinak, věřím, že by už jen ze strachu všichni ztratili zájem. Je moje, nenechám ji nikomu. Přivlastnil jsem si ji a nehodlal se jí vzdát, nikdy. Tolik mi připomínala Leilu, byl jsem Miriam přímo posedlý. Nemohl jsem být s mou milovanou a tak jsem hledal náhradu v ní. Bylo mi to ale jedno, až moc mě očarovala na to, abych se o to staral. Vyrostla kousek za hranicemi, ale bydlí ve městě. Potěšilo mě to, budu ji mít blízko. No, když nad tím přemýšlím, nehodlám ji pustit ze svého dohledu. Nechtěl jsem, aby byla s jiným mužem. Hmm, nejspíš si zjistím, kde bydlí a budu si ji hlídat. Nebo si ji dneska rovnou odvedu k sobě. Ušklíbnu se a chci něco říct, než si všimnu mladého blonďáka se zelenýma očima. Tipl bych mu šestnáct, nebo sedmnáct let, víc ne. Neměl tady co dělat. Bylo by mi jedno, že je v baru, ale nemá co sahat na moji Miriam. Prý mu někoho připomíná. Postavím se na nohy a chytím ho pevně za ruku, Polekaně se na mě podívá, probodnu ho pohledem a tiše zavrčím, ale tak, aby to slyšel. Stisknu mu ruku ještě pevněji a odtáhnu ji od Miriam, než ho pustím.
"Tady nemáš co dělat, kluku. Mazej pryč," zavrčím a udělám k němu krok blíž. Viděl jsem strach v jeho očích, otočí se na patě a zmizí někde mezi tancujícími lidmi. Odfrknu si a otočím se na černovlasou dívku. Na tváři se mi ihned objeví milý úsměv a zlehka ji chytím za ruku.
"Nechceš se jít někam projít? Rád bych o tobě věděl víc a tady je celkem rušno," řeknu jí potichu. Stále jsem držel její ruku, ale k ničemu jsem jí nenutil, kdyby chtěla zůstat, zůstanu. Šel bych za ní kamkoliv. Nemůžu ji nechat na pokoji. Musím o ní vědět víc. Co je zač? Jak to, že vypadá jako Leila?

Dříve než se mi vůbec podařilo přesvědčit mladíka k odchodu, mě spíše dost překvapí Nathanielova reakce. Vstal ze židle a chytil mladíka za ruku. Sledovala jsem s jakou rázností svírá jeho ruku a táhne ho pryč ode mě. Pobaveně se ušklíbnu a sleduji jak ho posílá pryč. 'Tady nemáš co dělat kluku, mazej pryč,' zaslechnu a pousměji se nad tím. Vypadalo to jako jakési žárlivé milenecké gesto, nad kterým jsem se musela zasmát. Co mě však překvapilo byl mladíkův strach v očích se kterým se otočil na patě a zmizel pryč. Sledovala jsem Nathaniela, který se ujišťoval jestli nás mladík opravdu opustí, než se ke mě otočil s tím milým úsměvem, který mě tak uchvacoval.
"Vypadá to že máš talent děsit lidi už od přírody," zasměji se a když mě chytí za ruku s tím jestli se nechci někam projít, přikývnu.
"Ráda se na chvíli provětrám," pousměji se a kopnu do sebe zbytek skleničky. Nakonec pomalu vstanu ze židle s Natovou pomocí. Ještě se mezitím stačím otočit na Aleka a mávnu na něj, věděla jsem že za mě pití zaplatí a byl to jeden z mých oblíbenců který toho pro mě tolik zjistil, musela jsem na něj být hodná, zasloužil si to. S úsměvem mi podal černý kabát s bílým kožíškem na vrchu, který jsem si od něj vzala a pomalu si jej oblékla. Na nohách jsem měla černé nadkolenky a boty na nižších podpatcích. S úsměvem chytím Nathaniela za ruku a vyvedu ho ven z baru.
"Takže, kam by jsi chtěl jít?" tázavě na něj zamrkám a nahodím obvyklý milý úsměv.

Zasměji se její poznámce, že umím děsit lidi už od přírody. No, byla to celkem pravda, byla to jedna z věcí, která mi opravdu šla. Přijme moji nabídku, což mi udělá radost. Chtěl jsem vypadnout od všech těch lidí, kteří na ni zírali. Nelíbilo se mi to. Měl jsem chuť je všechny zaškrtit, ale... Nemohl jsem, upoutal bych pozornost. Pomůžu Miriam na nohy, zamává barmanovi, který ji přinese kabát. Visel na ní očima, měla ho omotaného kolem prstu. Potlačím nutkání na něj zavrčet a místo toho hodím na bar nějaké peníze. Bylo to jistě o dost víc, než bych měl zaplatit, ale co, nechtělo se mi to počítat a ani to ne mých úsporách nepoznám. Miriam mě chytí za ruku a zamíří si to ven z baru, ještě rychle seberu svoji černou bundu, kterou jsem měl přehozenou na barové židličce a nechám se vyvést ven. Venku bylo celkem chladno a i když mi nemohla být zima, kdybych se tu promenádoval jen v tričku, přilákalo by to pozornost. Zeptá se mě, kam chci jít a roztomile zamrká s milým úsměvem na rtech. Musel jsem se tomu také usmát a trochu neochotně pustím její ruku, abych si rychle mohl navlíknout bundu, kterou si ale nechám rozepnutou.
"S tebou kamkoliv," zašeptám a znovu ji chytím za ruku. Rozhlédnu se po ulici a zamířím si to směrem k parku.
"Co třeba park? V tuto hodinu tam nikdo nebude a je úplněk, takže se světlem nebude problém," řeknu s úsměvem a přitáhnu si ji blíž k sobě. Občas jsem stále zapomínal, že to není moje Leila. Ta podoba byla neskutečná. Stále jsem si připomínal, že je to člověk, obyčejná mladá dívka, která jen náhodou vypadá jako moje mrtvá milovaná. Zhluboka se nadechnu její vůně a ihned toho zalituji, její krev mě neuvěřitelně lákala. Měl jsem chuť se jí ihned zakousnout do krku. Jenže jsem to udělat nechtěl, nechtěl jsem přijít o někoho, kdo mi tolik připomínal Leilu. Hádám že jsem si skrz ni chtěl vynahradit to, co nemůžu mít s Leilou. Zadržím na chvíli dech a zadívám se na nebe. Snažil jsem se mít v těchto chvílích neutrální výraz, ale nevím, jestli se mi to vůbec dařilo.
"Řekni mi ještě něco o sobě. Co ráda děláš? Co tě baví?" zašeptám potichu a pokračuji dál v cestě do parku.

Jeho společnost mi udělala radost. Myslela jsem že dneska budu sedět v baru a s příchodem rána odejdu domů, ale tenhle mladík mi zkazil všechny moje plány. Musela jsem se tomu pousmát, Miriam si zase hrála a tentokrát to ani původně neměla v plánu. Líbil se mi, líbil se mi více než kdo jiný. Působil tak zvláštně, tak nebojácně, chtěla jsme ho mít v moci tak, jak ještě nikoho jiného a přesto jsem na něj nepoužila ani kapičku svojí schopnosti. Všechno to byl jenom přirozený šarm toho, jak mě právě teď viděl. Se mnou by šel kamkoli, zašeptal a já mu věnovala jeden ze svých dalších milých úsměvů. Tvářila jsem se nevině, tak jak to jenom šlo. Držela jsem Nathaniela za ruku a pomalu jsem s ním mířila do zdejšího parku.
Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu, dneska večer bylo chladno a na nebi svítil mocný měsíc, který svou modravou barvou ozařoval zdejší město. Ani světlo pouličních lamp se mu nevyrovnalo. Šli jsme pomalu, nikam jsme nespěchali, chvíli bylo ticho a já se kochala zdejším okolím. Můj pohled padne do skleněné výlohy, ve které se odrazí obraz dívky, kterou ve mě viděl. Jasně modré oči, dlouhé černé vlasy, byla vskutku nádherná. Musela jsem se sama pro sebe pousmát a když na mě promluvil, stočila jsem k němu své oči.
"Ráda tancuji a zpívám," odpovím a více se přitisknu k Nathanielovi. Chvíli jsme sledovala obláček páry který se mi vznesl od úst, než jsem se znovu nadechla abych pokračovala.
"Ráda chodívám bruslit na led nebo jezdit na koních," zašeptám. Byla to pravda, sto let zpátky jsem nedělala skoro nic jiného. Milovala jsem to, ten zvuk koňských kopyt odrážejících se od země. Ten chlad a zvuk bruslí přejíždějících po ledě. Zbožňovala jsem tu hudbu v pozadí, tu melodii kterou jsem si broukala pokaždé, když jsem se dostala k věcem, které jsem měla tolik ráda. S úsměvem se podívám na Nathaniela a přejdu silnici, která byla naštěstí prázdná. Jenom pár lidí jsme po cestě minuly, jinak tady opravdu nikdo nebyl.
"Pověz mi, co rád děláš ty?"

Nikam jsem nespěchal, užíval jsem si tuhle chvíli a atmosféru města. Šli jsme po ulici, kde byly převážně staré budovy. Jejich architektura se mi líbila, měl jsem rád tenhle styl. Působil trošku temněji a hlavně tajemně. Ale nic nemělo na krásu mojí společnice. Stočím pohled opět k ní a pozoruji ji, nakonec mi odpoví, že ráda zpívá a tančí.
"Máš překrásný hlas, někdy bych tě chtěl slyšet zpívat," vydechnu s úsměvem. Muselo by to znít úchvatně a už teď jsem tušil, že by to byla další věc, kterou by mě uchvátila. Také ráda bruslí a jezdí na koni. Bruslení jsem párkrát zkoušel a naučil jsem se to celkem rychle. No... Měl jsem dobrou rovnováhu, takže jsem se dokázal dobře udržet na nohou a rychle se pohybovat v před, ale žádné skoky, piruety a ani podobné pitomosti jsem nezkoušel. Dokázal jsem si ale představit, jak ladně by Miriam vypadala na ledě. Usměji se tomu a zamyslím se nad koňmi. Ti byli mou vášní. Oni a psi. Byla to vlastně má první "práce." Když mě Leila vzala k nim do sídla, byl jsem sice ještě kluk, ale dost starý na to, abych pracoval. Spal jsem ve stáji nebo spolu v se psy. Nevadilo mi to, bylo tam teplo a bylo to lepší než spát ve městě v příkopě tak jak jsem to dělával, abych se alespoň trochu ochránil před větrem. Pomáhal jsem trénovat psy i koně na lov a celkem mi to šlo, rychle jsem se učil a se zvířaty jsem si rozuměl. Později mě Leon začal učit boji s mečem a stal se ze mě rytíř. Někdy budu muset Miriam vzít na projížďku a když nad tím přemýšlím, proč ne hned? Ušklíbnu se a stočím k ní svůj pohled, usmívala se a já na chvíli ztratil řeč.
"Rád cestuji a prozkoumávám místa, mimo to také rád jezdím na koni a právě jsem dostal nápad," řeknu s úsměvem a oči se mi zalesknou. Musel jsem mít výraz malého kluka, který si právě usmyslel, že udělá něco, co by neměl. Trošku přidám do kroku a zahnu na druhou stranu od parku, do kterého jsem chtěl jít a byl už jen přes ulici. Zamířím si to směrem k okrajové části města, věděl jsem, že tam měli menší stáj, koně bývali přes noc venku a my si je můžeme "vypůjčit." Věděl jsem, že stačí vzít vůdce stáda a dalšího koně a potom půjdou kamkoliv. Navíc když je vrátíme v čas. Ušklíbnu se a stočím pohled k Miriam.
"Změna plánu. Chceš se projet?" zeptám se smíchem a zkoumavě se na ni podívám.

Poslouchala jsem jej, řekl mi že mám překrásný hlas a já se usmívala. Usmívala jsem se zcela nenuceně, vlastně jsem ten úsměv nemohla dostat ze tváře, byl tam tak nějak sám. Když poznamená že by mě chtěl slyšet zpívat, vzpomenu si na chvíle, kdy jsem svým zpěvem lákala zdejší muže, což mě donutí k úšklebku, který jsem raději odvrátila stranou aby ho neviděl. Byl zvláštní, sledovala jsem ho svýma zvědavýma očima. Vypadalo to že nad něčím přemýšlí. Skoro jsem se přemáhala natáhnout k němu ruku a pohladit ho po tváři abych zjistila jestli je tak jemná jak vypadá. Jenže v tu samou chvíli promluvil a mé vlastní myšlenky šli stranou. Rád cestuje a prozkoumává místa. Upoutá mě když se mi svěří s tím že rád jezdí na koních a když poznamená že má nápad, zvědavě nadzvednu obočí a překvapen zamrkám. V jeho očích se něco změnilo, viděla jsem v nich jakousi silnou touhu, která mě zajímala. Jeho oči se zaleskly a on přidal do kroku. Držel mě za ruku a já mu dávala možnost měnit směr podle toho kudy a kam chtěl jít. Srovnám s nim krok, když přidá na tempu a pohledem z něj nespouštím oči. Chtěla jsem se jej zeptat kam to jdeme, vzhledem k tomu že jsme zamířili pryč od parku a až poté se mě zeptá jestli se nechci projet, že změnil plán. Prvně jsem chtěl něco namítnout, ale nakonec jsem jenom pokrčila rameny a usmála se. Bylo to legrační, nechávala jsem tohohle muže aby mě vedl...Nebyla jsem to já, kdo se o něco pokoušel. Miriam má dneska zvláštní den, hádám, pomyslím si a hravě si olíznu rty.
"Když myslíš," poznamenám a zahledím se na něj když se zasměje. Bylo to poprvé co jsem slyšela jeho smích, bylo to jako malé kouzlo, které vám vyčarovalo úsměv na tváři. Čím déle jsme s ním byla tím více a více jsem věděla že ho chci mít jenom pro sebe. Cítila jsem v sobě tu neskutečnou touhu si ho omotat kolem prstu, hrát si s ním tak jak se mi zachce, donutit ho dělat to co chci, ale místo toho jsem jej malými prstíky držela za ruku a nechala se vést ulicí města někam pryč.

Nechala se vést a nic nenamítala. Pootočím hlavu a usměji se na ni, sám jsem pomalu nevěděl, co dělat. Neměl jsem plán, dělal jsem to, co mě napadlo, ale věděl jsem, že ji nenechám odejít. Chtěl jsem s ní trávit čas a děsila mě myšlenka, že by mi odešla. Zahledím se jí do očí a znovu zpomalím, nebylo kam spěchat. Sledoval jsem ji, nemohl jsem přestat. Uchvátila mě, okouzlila a já se nechal. Nechoval jsem se jako obvykle, trošku mě to děsilo. Většinou jsem byl vypočítavý, všechno jsem plánoval, nejednal jsem bez rozmyslu. Manipuloval jsem svým okolím a teď? Nic mě nezajímalo, jen ona a to, jak ji udržet u sebe co nejdéle. Nejlépe navždy. Proměním ji i na upírku, když budu muset. V tom mi dojde jedna taková maličkost a zastavím se. Většinou první věc, co jsem udělal bylo, že jsem zkoumal člověka, jestli není nadpřirozená bytost. Většinou to šlo poznat podle doteku, nebo pachu. Měl jsem skvělý čich a i když jsem nedokázal určit, co přesně daná osoba je, pořád jsem poznal, jestli je člověkem, nebo něčím jiným. Podle kůže se dali poznat upíři a vlkodlaci. No a když jsem cítil "magii" nebo nadpřirozeno a věděl, že nejsou upíry ani vlkodlaky, byla to hádanka. V tomhle ohledu byli nejnebezpečnější lidé nadpřirozena. Měli schopnosti, takže dokázali překvapit, věděli o nadpřirozenu a nešli rozeznat od normálních lidí. Otočím se na Miriam a pousměji se.
"Jsi vskutku nádherná, víš to?" zašeptám, nakloním se k ní a pohladím ji po tváři, zároveň se však zhluboka nadechnu její vůně. Bestie ve mě zavrčí a ucítím krvežíznivost, kterou s velkou námahou potlačím. Cítil jsem z ní něco zvláštního, nedokázal jsem tu vůni nikam zařadit, ale doháněla mě k šílenství. Dřív než jsem stačil cokoliv vydedukovat, zaujal mě stín, který se mihl ulicí a zmizel v postranní uličce. Zamračím se, že by nás někdo sledoval? Nebo jsem paranoidní a jen se mi to zdá. Přesunu svou pozornost znovu na Miriam a okamžitě zapomenu, co jsem to vlastně chtěl udělat. Na chvíli jsem se ztratil v jejích očích a na nic nemyslel, jen mé instinkty byly na pozoru, už jen náznak hrozby probudil mé instinkty a dával jsem pozor na své okolí, aniž bych to jakkoliv dal najevo. Stále jsem z ní nemohl odtrhnout oči a ani jsem nechtěl, pohled mi zase pro jednou sjede na její plné, červené rty, než se vrátím k jejím nádherným očím. Olíznu si své suché rty, stále jsem měl chuť na její krev, ale prozatím jsem se ovládal, musel jsem.

Držela jsem ho za ruku a mlčela. Nevěděla jsem co říci, úplně jsem ztratila slova, přemýšlela jsem nad tím jak dlouho ho nechám dělat si co se mu zlíbí. Jak dlouho mi potrvá než se vzpamatuji a vrátím ke své hravé stránce, která byla jím utlačována někam do pozadí? Proč jsem se o nic nepokoušela? Proč jsme ho nechávala dělat si co chce? Opravdu mi za tohle stál. Byl nádherný... Jeho tiché, ladné kroky kterými se nesl ulicí, skoro jsem ani neslyšela boty klapající o chodník, kdybych se na to nesoustředila. Stále jsem se usmívala, skoro jako kdybych onen úsměv nedokázala ovládat, jenže... zastavil se. Chvíli jsem čekala co udělá, byl otočený někam do ulice a vypadalo to že opět přemýšlí, zatoužila jsem vědět nad čím, ale dříve než jsem stačila cokoli udělat, stočil ke mě své kaštanové oči a pohladil mě po tváři. Byl tak blízko... Donutí mě to olíznout si rty a pousmát se nad jeho otázkou.
"Budeš překvapený když odpovím že ano?" zhluboka se nadechnu stejně tak jako on. Sledovala jsem jeho čokoládové oči, hledala jsem v nich nějaký náznak, cokoli čím by mi něco prozradil... Už zase se díval na mé rty, nemohla jsem si toho nevšimnout stejně jako tehdy v baru na tanečním parketu. S úšklebkem udělám pár kroků k němu, čímž ho donutím ustoupit dozadu, až narazí zády na zeď zdejšího domu. Pomalu zvednu ruku, kterou se lehce dotknu jeho tváře, opravdu byla tak jemná... až na jemné strniště, které k němu prostě pasovalo. Chtěla jsem ať mě políbí a proto jsem se mu pomalu snažila tuhle touhu podstrčit. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem si hrát.