Yelly + Rayenand + Cora

Místo: Kdekoľvek v Antagore
Počasí: Je slnečno, ale zamračene. Sem-tam zafúka vetrík a potom je vzduch zas pokojný. V tieni je chladno, na slnku teplo.
Pořadí: Yelly, Rayen a keď sa pridá aj Cori, tak pôjde po Rayenovi ^^

Dallas bol hrozne živý. Niekedy mi to nevadilo a niekedy to zas bolo na nevydržanie. Ten pes mi skoro odtrhol ruku, desivé stvorenie, keď potiahne. Trhol som ním dozadu, aby si uvedomil, že nie je on ten alfa samec v tejto našej dvojici, ale ja.
„Deckoo,“ zachrčal som nafučane. „Už sa upokoj, prosím ťa,“ dodal som a on prestal. Musel som mu to takto povedať, lebo inač by ma nepočúval. Zasmial som sa, keď ku mne dvihol oči a vyplazil jazyk. Pohladil som ho. „Kedysi si bol poslušné šteňa, dnes si ešte hyperaktívnejší než vtedy,“ posťažoval som sa mu a znova sme pokračovali v ceste cez park. Mal to tam rád, aj ja som to tam mal rád. Mali sme to radi obaja, plus ešte všetky tie stvorenia u mňa doma, ktoré som do parku síce moc nevodil, okrem Prompta, ďalšieho psa, ale vedel som, že to tam majú radi. Ako všetky zvieratá. Zasmial som sa a na konci parku som zastavil a pozrel som dolu na Dallasa.
„Ak sa nám podarí prebehnúť túto cestu bez toho, aby jeden z nás umrel, dostaneme odmenu a tou bude pizza,“ povedal som mu a ako na povel sme obaja pozreli smerom k druhej strane cesty. Nadýchol som sa, pozrel som do strán a pocítil som v hrudi, že moje srdce trochu zrýchlilo. Nemal som strach, ale cítil som ho v sebe. Trochu zvláštne, ale stále normálnejšie.
„Teraz,“ zašepkal som akoby sám pre seba a obaja sme sa rozbehli cez cestu, keď sa zdalo, že nejde žiadne auto. Musel som sa usmievať, sám neviem prečo.

Rayen: Podíval jsem se na své ruce. Trochu se mi třásly. Sakra, tohle není dobrý. Energii, potřebuju energii. Nadechl jsem se a vydechl. Jenže mé tělo spadlo na zem a já pomalu umíral. Něco mě začalo dráždit v krku a najednou…
,,Fuj! To byl ale sen!" posadil jsem se prudce na posteli a nadechl se zhluboka, kdy jsem zrzavé kotě skoro kapituloval na druhou stranu postele. ,,Promiň krasavice, já nerad," usmál jsem se, podrbal ho, ale protáhl se. ,,Jdu na nákupy, buďte doma hodné," usmál jsem se a vstal. Hodil jsem si sprchu, udělal si něco dobrého k jídlu a kočky pustil do jejich pokoje, kde je zavřel. Vyrazil jsem v lehčí košili a teplácích rovnou ven. Zamkl jsem vlastní barák, klíče hodil do kapes, dal tam peněženku a vydal se rovnou vstříc městu, kdy jsem se rozhodl, že si to lehce zkrátím přes park. Tam bude jistě dneska nádherně. Nadechl jsem se a vydechl, ale usmál se a kráčel dál.

Bola som doma a rozmýšľala som čo budem dneska robiť. Celkom som sa doma nudila a tak som sa rozhodla že pôjdem von sa prejsť. A tak som šla do kúpelky sa umyť a upraviť sa. Umyjem sa a potom sa trochu namaľujem a vlasy si dám do copu. Potom idem do izby a vytiahnem si tričko a nohavice. Oblečiem sa a potom idem k vchodovým dverám. Keď tam prídem tak sa obujem a potom zoberiem kľúče a vyjdem von. Dvere zamknem a kľúče si dám do vrecka a potom idem do mesta. Bolo celkom príjemne vonku čo som bola rada. Aj keď ja som mala rada každé ročné obdobie. Takže ak by bola zima a pršalo by tak by mi to nevadilo. Vychutnávala by som si dážď. Ale dneska bolo bez dažďa. A tak som spokojne kráčala po meste.

Možno som si nevšimol, možno som bol len príliš nepozorný, ale vlastne to bolo úplne jedno. Hneď ako som stúpil na vozovku, prebehol mnou nepríjemný pocit. Nejaký, čo by ma mal donútiť zastaviť na začiatku a ešte raz sa pozrieť. Ale nezastavil som, moja nálada bola príliš detská.
Pocítil som náraz do môjho tela. Ihneď sa mi zatmelo pred očami, pocítil som moje srdce, akoby na chvíľu vynechalo jeden-dva údery. Prepadol som sa do tmy, v ktorej mi ale nebola zima. Plával som v nej, z úst mi vychádzali bublinky. Akoby to nič nebolo, akoby sa vôbec nič nestalo. Dallas bol viac vpredu, jeho sa to skoro nedotklo. Chvála Bohu…
Snažil som sa premýšľať. Vlastne som netušil, čo sa stalo, ale v tej temnote mi bolo príjemne. Necítil som ani, že sa niekto dotýkal môjho tela, keď z auta vystúpil vodič a začal mnou triasť. Ah, prvá pomoc dnešnej doby, hehe… Necítil som nič, iba teplo tmy, ktorá ma obklopovala. A cítil som svoje srdce, ktoré bilo pomalšie a s dlhšími pauzami. V mojej hlave som nemyslel na nič zlé. Možno iba na Dallasa a na to, prečo v tej tme nepláva so mnou.

Rayen: Mohl bych si zajít do pizzerie pro nějakou pizzu. Tohle se mi zdálo jako nejlepší nápad na večeři. Jak jinak, dostal jsem chuť na hawai! Nebo si dám šunkovou? I když domácí pizza… Zastavil jsem se někde v půlce chodníku, rozhlédl se kolem sebe a vydechl. Ne, to je myslím že v pohodě. Zase jen blábolím pro sebe v duchu. Povzdechl jsem si a šel dál, ale pak se najednou něco stalo. Slyšel jsem ránu, štěkání psa. Podíval jsem se před sebe do ulice, kde se nad tělem nějakého mladíka skláněl asi řidič vozu. Podrbal jsem se na zátylku, ale rozběhl se k nim. ,,Co se to tu proboha stalo?" dostal jsem ze sebe, ale podíval se na psa, který mladíka na zemi začal olizovat. ,,Vběhl mi pod auto," řekl řidič, co byl docela v šoku a celý bledý. Ach, proč nikdo si nemůže dávat pozor. Klekl jsem si na kolena a trochu mladíka na zemi profackoval. Přeci ta rána nemohla být tak velká, v těhle ulicích mohou jezdit ponejvíc třicítkou? Tedy, doufal jsem, že jsem neviděl právě nyní vraždu.

Kráčala som po meste a vychutnávala som si krásny deň. Po ceste som rozmýšľala čo budem robiť ale nič ma nenapadalo. A tak mi neostávalo nič iné len sa prechádzať po meste a sledovať ľudí. V tom počujem nejaké štekanie psa. Najskôr som si myslela že je to len také obyčajné štekanie a nič neznamená. Lenže to štekanie neprestávalo a mne sa to prestávalo páčiť. Rozbehnem sa na miesto od kadiaľ som počula ten štekot. Našťastie mi to netrvalo dlho a tak som tam za chvíľu bola. Dobehnem na miesto a uvidím mladíka na zemi a pri ňom psa ako ho olizoval. Zatiaľ som len stále a sledovala som okolie ako ostatný ľudia.

Najskôr som na tvári cítil niečo vlhké a hneď na to štípanie na mojich lícach, ale nikde som nič nevidel. Počul som, že Dallas šteká, ale nikde nebol. Chcel som dvihnúť ruku, ale nešlo to. Vedel som, že ležím na zemi, ale nemohol som vstať. Chcel som vstať… Niekde hlboko v mysli som mal potrebu niečo povedať, ale moje ústa nešli otvoriť.
Prosím… pomyslel som si. Prosil som Boha, alebo iných bohov, či čokoľvek neživé alebo neexistujúce, len aby som mohol otvoriť oči. Moje srdce chvíľu bilo spomalene, ale potom sa rozbehlo, tak ako aj moja myseľ. Zrazu som Dallasa počul hlasnejšie a cítil som, že sa na mňa upierajú pohľady, aj keď som ešte nemal otvorené oči.
Vydýchol som. Znova som cítil svoje vedomie, svojho psa, celý svet. Bol som šťastný. Byť optimistom nie je náročné… Pomaly som otvoril jedno oko a zahľadel som sa na niekoľkých neznámych ľudí. Líca ma štípali, ale vôbec mi to nevadilo. Otvoril som aj druhé oko a chvíľu som hľadel dohora na oblohu. Cítil som, ako mi Dallas líže ruku a krk a musel som sa usmiať. Odtrhol som pohľad od oblohy a pozrel som na nejakého muža. „Prepáčte mi,“ preniesol som chrapľavo. Potom som pozrel na ďalšieho muža, čo stál vedľa. „Aj Vám ďakujem,“ poďakoval som a dvihol som sa na lakťoch a jemne som potriasol hlavou, aby som si vôbec uvedomil, kde som. Hlava ma bolela, stále som cítil svoje srdce, ale nie tak veľmi. Ruky sa mi neskutočne triasli. Vlastne som sa triasol celý. Bolo pre mňa nečakané skončiť takto nejak. Možno za to mohla aj tá moja neslávne-slávna choroba všade-odpadnutia.

Rayen: Nemohl jsem tušit, že takový krásný den skončí takhle. Nebo bych měl spíše říct, že takhle začne? Těžko říct, musel jsem si to nechat projít hlavou. Chvilku jsem možná civěl na to, co se stalo, ale nebyl jsem jako ten dav lidí, co se tu nashromáždil. Pokud nepomohou, co tu dělaj? Trochu jsem se do toho davu podíval s přimhouřenýma očima, ale povzdechl si a profackoval mladíka na zemi, který po chvilce otevřel obě oči a mně se ulevilo. Omluvil se muži a pak mně poděkoval. ,,To nestálo za řeč, nerad bych se stal svědkem vraždy," zavtipkoval jsem jen tak nalehko, ale usmál se. ,,Jste v pořádku?" prohlédl jsem si ho, ale postavil se, kdy jsem mu nabídl ruku, že ho zvednu. Pokud se tedy nebude cítit na to, že by rád jel do nemocnice.

Stála som medzi ľudmi a sledovala som situáciu. Videla som ako ten muž prefackal toho druhého muža a on sa prebral. Vydýchla som si. Bola som rada že je v poriadku a nič mu neni. Nechcela by som aby to dopadlo nejako zle. Na šťatie sa nikomu nič vážne nestalo. Všetci to prežili. Pousmejem sa potom vidím ako sa ten muž postavil a podal mu ruku aby mu pomohol stať. Teraz ak sa postaví tak to bude na dobrej ceste a ak nie tak bude jasné že je to niečo vážne. Muž o zvládal sám a nepotreboval pomoc a tak som tam len stála a sledovala som situáciu.

Neznámy muž vstal a všimol som si, že mi podáva ruku. Natiahol som k nemu ruku aj ja, takže som sa opieral iba o jeden lakeť. Ruky sa mi triasli priveľmi, až som mal pocit, že sa za malú chvíľu znova vyvalím na zem. Až teraz som pocítil bolesť v rebrách, ktoré ma neskutočne začali páliť, keď som sa natiahol k mužovej ruke. Sykol som a natiahnutou rukou som sa chytil za rebrá. Asi to bolo z toho nárazu. Zakrútilo sa mi v hlave.
Nie nie, neodpadávaj zas! posťažoval som sa v mysli sám sebe a s bolesťou som muža nakoniec za ruku chytil a s ťažkosťami som vstal. „Ďakujem,“ povedal som a dvihol som k nemu pohľad. Necítil som sa, že by som mal najbližšiu chvíľu odpadnúť, ale vôbec soms a necítil dobre. Bolo mi zle od žalúdka, stále som sa celý triasol, rebrá pálili ako čert a v hlave mi to brnelo, akoby mi tam poletovalo milión včiel v kovovom brnení. Snažil som sa nevenovať tomu pozornosť. Nakoniec som sa poobzeral dookola a prezrel som si všetkých ľudí. Môj pohľad zastavil na nejakej blondínke, ktorá prihliadala, a v tú chvíľu sa mi podlomila noha a tak som bol nútený prestať pozerať na ľudí. Dallas zaštekal.
Toľko pozornosti, oh…

Rayen: Chvilku jsem začal přemýšlet nad tím, jestli mu nemám trochu taky dodat jiné pocity, své pocity? Změnit mu emoce? Hlavně mu neber energii tupče. Ozval se hlas v mé hlavě, kdy jsem se podvědomě zamračil. Zalez zpátky, nebo tě zakousnu a předhodím tě lvům, protože z tvého masa bych se nenajedl! Zavrčel jsem někde v mysli a nadechl se, že mu ještě něco povím, ale vydechl a podíval se na mladíka, který ke mně natáhl ruku, ale rázem se chytil za žebra. ,,Všechno v pořádku?" podíval jsem se na něj se starostmi a v mých hnědých očích to lehce zajiskřilo, kdy jsem se díval na mladíka a pociťoval jeho emoce a pocity, až mě z toho začala zase bolet hlava. Spíše, cítil jsem pocity ze všech. Proč zatraceně! ,,Jinak, jsem Rayen, Rayen Marriete," pousmál jsem se a trochu ho podepřel, když se mu podlomila noha. Jo, řekni mu celé své jméno, představ se, odpadlíku. Zaslechl jsem ten hlásek. Já tě zabiju, jestli do pěti sekund nepřestaneš. Zavrčel jsem v mysli, ale usmál se. Tyhle hlasy v hlavě musí jednou přestat krucinál.

Stále som tam stála a sledovala som situáciu. Ten muž si celkom dobre viedol. Na to že bol sám tak mu dobre pomáhal. Bola som celkom prekvapená že nepotrebuje žiadnu pomoc. Asi má dosť sily na to aby to zvládol sám. Povzdychnem si ale keď vidím že sa s jeho pomocou postaví tak sa pousmejem. Ale videla som že má problémy. Takže má isto vnútorné zranenia ktoré bude musieť ošetriť sanitka. Sanitka ho ošetrí a bude v pohode. Potom sa ten zranený muž na mňa pozrie a ja sa pozriem na neho. Keď sa díval na mňa tak sa mu podlomila kolená a ja som sa trochu zľakla. Našťastie ho ten druhý držal takže nespadol. Vydýchla som si že sa nič horšie nestalo.

Usmial som sa na muža a chytil som sa za jeho rameno, keď ma podoprel. „Ďakujem ešte raz a ospravedlňujem sa,“ povedal som. Myslel som to smrteľne vážne, naozaj ma to mrzelo, ale môj pohľad a môj úsmev boli proste stále viditeľné na mojej tvári.
Na jeho otázku, či je všetko v poriadku, som len prikývol a snažil soms a upokojiť moje boľavé a trasúce sa telo. Prišlo mi zle a tak som zozelenel. „Prepáčte, ja.. ja musím…“ nedokončil som, strhol som sa a ponáhľal som sa k aspoň malému kúsku trávi a tam som zo seba vyvrátil to málo, čo som dnes jedol. Zahmlelo sa mi pred očami. Bože, cítil som sa trápne… Keby som pri tom náraze aspoň neodpadol, všetko by bolo o trochu lepšie. Stále som sa cítil, akoby som trochu spal, ale tá bolesť rebier, ktorá bodala a tá hnusná chuť v ústach mi proste dávali dostatočne najavo, že nespím.
Trasúco som sa znova dostal k mužovi, ktorý sa predstavil ako Rayen a pozrel som na neho. „Ja som Yelly a prepáčte mi, naozaj, toto som neplánoval,“ povedal som a znova som si poobzeral ľudí. Cítil som sa nešikovne. Dallas celý čas sedel pri mužových nohách a hľadel na mňa. Asi ešte nikdy som sa necítil tak zle.
„J-ja… asi by som potreboval vodu, trochu,“ povedal som chrapľavo. Musel som si odkašľať.

Rayen: Mohl bych se jednoduše vypařit, nechat zde mladíka a teleportovat se někam pryč. Jo, ještě mu smazat vzpomínky ohledně mé osoby, ale to jsem nemohl udělat. Nedokázal jsem to. On se mi omluvil. ,,Není za co se omlouvat," usmál jsem se a díval se na něj. Měl stále úsměv ve tváři, kdy i přikývl na to, jestli je v pořádku. Jenže rázem zezelenal. Odebral se k zelené trávě a tam začal zvracet. Skousl jsem si ret, ale podíval se na hafana, který byl vedle mne. Podrbal jsem ho na hlavě a podíval se po chvilce na mladíka, který se ke mně vrátil a představil se mi. ,,To je v pořádku, tohle je jen ze šoku," usmál jsem se a pak řekl něco o vodě, kdy jsem se podíval kolem sebe. ,,Nemá někdo vodu?" podíval jsem se do davu, když už tu takhle stojí, měli by něco snad mít ne? ,,Jistě, můžeme zajít do kavárny, je tu hned vedle, pokud ji někdo nepřinese z davu, když už tu to takhle sledují," pousmál jsem se a vdechl do plic trochu vzduchu.

Všetko som pozorne sledovala. Keď som videla ako mu prišlo zle tak si povzdychnem. Ani som sa nedivila že je mu zle. Ten by mal ísť do nemocnice aby ho skontrolovali či mu neni niečo. Len som sa dívala a potom sa ten muž opýtal či ma niekto vodu. „Ja mám vodu.“ Poviem a vytiahnem vodu z tašky a idem mu ju podať. Prídem k nemu a podám mu fľašu s vodou. „Nech sa páči.“ Poviem a potom odídem. Nechcela som tam zavadziať. A navyše som mohla niečo pokaziť a preto som odišla na svoje miesto a ďalej som sa len dívala.

Sledoval som ľudí a môj pohľad smeroval znova k mužovi. Viem, povedal mi meno, ale stále to bol pre mňa muž, pretože mi ešte nedovolil tykať mu. Nerozprávam ľuďom menom, kým oni nehovoria mne menom. Stále som cítil, že som trochu zelený. Chytil som sa za rebrá a zrazu sa ozvalo to sympatické dievča s blond vlasmi, že vodu má. Vďačne som sa na ňu usmial a moje oči sa zaleskli. Kývol som na ňu hlavou, vzal som si od nej vodu a pomaly som sa napil.
Bolesť hlavy trochu ustúpila, moja tvár nabrala normálny nádych. Pozrel som na Dallasa, ktorý na mňa veselo vyplazoval jazyk. Pomaly som sa pobral k dievčaťu, aby som jej vrátil fľašu s vodou. Keď som sa k nej pomaly dostal, usmieval som sa. „Ďakujem pekne… Ospravedlňujem sa, ale musel som vám ju vrátiť. Ak sa vám hnusí piť po mne, vyhoďte to, je to vaša fľaša,“ povedal som milo a obzrel som sa. Cítil som sa akoby som hral divadlo. Ľudia hľadeli.
Chcel som už ísť domov alebo kdekoľvek inde, len proste na ceste som už nechcel stáť. Vlastne teraz som si uvedomil, že blokujeme premávku. A čo ten muž, čo do mňa mojou vinou narazil? Musím sa mu ešte poriadne ospravedlniť.

Rayen: Dobrý Rayi, teď se klidně odtud můžeš zdejchnout… Podíval jsem se kolem sebe, ale pak nějaká dívka donesla flašku s vodou, kdy jsem se pousmál, ale lehce mladíka pustil. Lehounce jsem si promnul zátylek a pak se rozhlédl kolem sebe, možná trochu nervózně. Měl jsem divný pocit, divný pocit, že tu někde je někdo, koho moc dobře znám. Ne, jak je to možné. Ehm, je mi přes dvě stě let, dobře, kdo to může být… Jako archanděl jsem znal jen pár lidí a ti jsou mrtví. Pardon, jsem už jen padlej anděl. Jo, odpadlíku odpadlej. Zasmál se hlásek v mé hlavě. Půjdeš na Sibiř do koncentráku, jestli budeš takto pokračovat, ty jeden malej pidimužíku, který ani nemáš jméno. Ucedil jsem v hlavě, ale vydechl a podíval se na mladíka, který došel k dívce, aby jí předal flašku. Trochu nervózněji jsem se rozhlédl kolem sebe, ale přešel na chodník o kus dál a chvilku přemýšlel, co dělat.

Bola som prekvapená keď som videla že ten muž ide za mnou. A ešte vyše ma prekvapilo keď mi vracal fľašu z vodou. „Neďakujte. A nemusíte mi ju vracať. Môžete si ju nechať a vypiť ju celú. Mne nerobí problém si kúpiť ďalšiu.“ Pousmejem sa a dúfala som že ho to nenahnevá ale vodu teraz potreboval. A mne to vážne nevadilo že si ju nechá. Navyše ja som smädná nebola a tak som ju nepotrebovala. Potom som sa pozrela na toho druhého muža ktorý prišiel na chodník. „Ste hrdina.“ Poviem smerom k nemu. A potom radšej už mlčím. Nechcela som niečo pokaziť a tak som už mlčala a sledovala čo sa bude diať teraz.

Započul som šumenie stromov. Nastrážil som uši. Okrem toho, čo mi povedala tá žena som počul aj šepkanie, ktorému som nerozumel. S úsmevom som na ženu kývol. „Tak vám naozaj ďakujem, cením si to,“ poďakoval som a fľašu som si nechal v ruke. Vlasy mi rozstrapatil jemný vánok, stromy znova zašumeli. Niečo sa deje?
Obzrel som sa. Keď ale dievča začalo rozprávať na toho muža, ktorý sa o mňa postaral, otočil som pohľad späť k nim.
Zhlboka som dýchal a poobzeral som si všetkých ľudí. Moja duša ešte behala po výlete, ale môj mozog bol už na správnom mieste a teraz mi v ňom prerábalo. Niečo tam proste nesedelo. Zakašľal som a zohol som sa k Dallasovi, vzal som do ruky jeho vodítko a pozrel som na muža.
Srdce mi nahováralo, že sa niečo stane. Niečo iné, než tá moja nešťastná nehoda. Naširoko som sa usmial na muža a trasúcou rukou som si rozhrábol vlasy.
„Ďakujem ešte raz,“ poďakoval som narýchlo, potom som sa presunul k mužovi, ktorý ma „zrazil“ a ospravedlnil som sa a zrazu akoby som bol v plnom vedomí som sa rozbehol preč. Medzi tými ľuďmi niekto bol. Vedel som, že ak budem utekať dlho, asi sa niekde zrútim, ale nechcel som, aby ma ten niekto mal. Aby sa dostal ku mne bližšie.

Rayen: Něco tu je špatně, ale co? Ne, neumím předvídat budoucnost, ale měl bych tu schopnost raději než nějakou blbou schopnost typu spánku. Svět spánku, když sám usnu. Jo, usnu na půl hodiny, někdy na celý den, záleží, jak moc toho člověka uspím. Díky tomuhle jsem vlastně ani tenkrát nepostřehl, jak mě dokázali snadno zbavit křídel a mého archandělství. Nemám rád anděly…až na svoji rodinu. Sevřel jsem ruce v pěst, ale zaslechl tu dívku. ,,Byl bych větší hrdina, kdybych zabránil nehodě," pousmál jsem se, ale zamyslel se. Hrdina.. kdyby na to pohlíželi i ti nejvyšší, nemusel jsem takto trpět. Mohl jsem mít svá křídla, má bělostná křídla, ale nemám je, protože jsem zachránil vlastní sestru před starší sestrou. Skousl jsem si ret, ale vydechl a podíval se na mladíka. Zkusil jsem mu vyslat uklidňující pocity, nic se neděje, mohl by se vrátit. Mé emoce k němu doputovaly, ale já se nadechl a rozhodl se, že budu pokračovat do pizzerie, kam jsem chtěl jít i předtím.

Pousmejem sa. „To nestojí za reč.“ Poviem a poobzerám si ho od hlavy aý po päty. Takto vyzeral v poriadku. Ak by som nevidela že mal nehodu tak by som povedala že je zdravý. Ale keďže som videla čo sa stalo tak som vedela že nie je v poriadku a mal by ísť do nemocnice. „Inak nemali by ste ísť do nemocnice nech vás skontrolujú či ste v poriadku?“ Opýtam sa ho ale potom sa zamyslím nad tým že je to jeho vec či tam pôjde alebo nie. „Nemusíte ďakovať.“ Pousmejem sa a potom sa pozriem na toho druhého muža. „To by ste ale museli vidieť do budúcna aby ste zabránili nehode. Nehodám sa dá iba tak zabrániť ak si ľudia budú dávať pozor.“ Poviem mužovi a pousmejem sa. Potom si oboch znova poobzerám a všimla som si že sú nejaký divný ako keby obaja mali divné pocity že sa niečo stane. Tak som sa poobzerala ale nič zvláštne som nevidela a tak som nevedela čo sa deje.

Zakrútilo sa mi v hlave. Obzrel som sa. Nemohol ma nájsť. Áno, ako som povedal, byť optimistom nie je tak zložité, ale keď niekoho priam nenávidíte a on po vás ide, váš optimizmus na vás veľmi neúčinkuje. Cítil som ho. Stromy mi to povedali, lebo oni to vedeli.
Zatočilo sa mi v hlave, ale ostal som pokojne stáť, aby na mne nikto nič nepoznal. Necítil som sa vôbec dobre, možno som tak aj vyzeral, ale kým nikto nič nezaregistroval, nebolo treba spomínať to.
„Ja sa vážne ospravedlňujem, nečakal som to. Ďakujem, že ste mi obaja pomohli, ale potrebujem teraz narýchlo niekde zmiznúť, ukryť sa,“ začal som hlasnejšie a posledné slová som im skoro pošepkal, nakláňajúc sa k nim. Bol som na nervy. Bol stále bližšie… Človek, ktorého som nechcel vidieť. Vlastne nie človek.
Prosím, nech ma nevidí, prosím, pomyslel som si, keď som cítil, že je už len na pár metrov odo mňa. Musím zmiznúť, aj keď pri tom možno dostanem závrat a skončím v nemocnici. Nie, do nemocnice ísť nemôžem, tam by sa ku mne dostal a je to zbytočné.
Kde mizne optimizmus, keď ho človek potrebuje? Vždy ho mám, ale teraz nie, sakra.
„Naozaj, musím zmiznúť… hneď!“ dodal som a zaťal som zuby, lebo ma zabolelo v rebrách a v hlave mi to zadunelo. Vážne som si mal dať viac pozor. Pozrel som na Dallasa, ktorý sa obzeral. „Potrebujem ísť niekde, kde môžu ísť aj psy,“ dodal som ešte malú info a otočil som sa.
Chýbalo už len pár desiatok krokov odo mňa.

Rayen: Podíval jsem se kolem sebe. Z pocitů ostatních mi je vážně zle, proč? Proč jednou nemohou mít všichni stejné pocity, i když z toho bych se musel zbláznit. Ne, je to asi tím, že tuhle moc nemám tak dlouho. Musím se s tím sžít, ale jak? Jak sakra! Do dne, než jsem spadl z nebes, jo, do toho dne bylo vše v pořádku. Možná jsem měl jednat jinak, jenže já se opravdu Shiemi chtěl zbavit. Skousl jsem si ret, ale pak se postavil zase do reality. ,,To máte pravdu, budoucnost předvídat neumím," usmál jsem se na slečnu mile, ale podíval se na mladíka. Něco se dělo. ,,Nejdříve se uklidněte, určitě vám nebezpečí nehrozí," usmál jsem se, lehce mu podsouval dobré pocity a pak se nadechl. ,,Co kdybychom šli do parku k venkovní cukrárně, tam psi mohou," usmál jsem se, ale podíval se na blondýnku i mladíka, ale lehce se usmál a podíval se k pizzerii. Však si pizzu mohu objednat i domů. Avšak rozešel jsem se rovnou k parku.

„To nestojí za reč. Rada pomôžem.“ Poviem a pousmejem sa. Potom ale ostanem prekvapená keď povie že sa potrebuje rýchlo schovať. Nechápala som prečo veď tu nebol nikto kto by bol nebezpečný. Teda aspoň môj nos nič necítil. Potom sa pozriem na Rayena a prikývnem. „Tak vidíte. Preto si nevyčítajte že ste nedokázali zabrániť nehode.“ Pousmejem sa. Chcela som ho trochu upokojiť aby si to nevyčítal. Potom som sledovala muža ktorý vážne nevyzeral dobre. Bolo na ňom vidno že s ním nie je niečo v poriadku. „Deje sa niečo? Prečo sa potrebujete schovať?“ Opýtam sa potichu. Potom Rayen navrhne že by sme šli do parku na pizzu kde je vonkajšia terasa a môžu tam psi. Ja som pre istotu mlčala. Nevedela som či by boli radi ak by som šla s nimi.