Lampionový průvod

Tris: Pousmala jsem se lehce, od svých pěti let jsme vždy tneto den s bratem pouštěli jeden lampionek za naši zesnulou matku,děla jsme to i po ty léta,když jsem nebyla doma. Uspokojovalo mě to, že ji tak nějak jí to mohu vrati, jinak jsme jí uctu ani projevit nemohla. Zapálila jsem malý lampionek, na který jsem ještě předtím napsal Děkuji ti.. za všechno a pustila jsem ho opatrně do vzduchu. Vzletěl tak křehce a opatrně nahoru.

Vypravěč: To nic nemohlo projít v poklidu? Opravdu ne? Netřeba dalších slov, protože těm kteří tam byli včera a byli svědky masakru by to mělo dojít. Sedm upírů vylezlo na spadlý kmen tlustého, velkého a suchého dubu. „Zabili jste vůdkyni našeho klanu! Naši živitelku!“ zakřičel jeden hystericky a z očí mu vytryskly slzy. Vypadali zoufale, „naši matku..“ ten co mluvil padl na kolena. Včera z toho plesu utekli asi tři, z nich teď na kmenu stáli dva. „Naši rodinu! Jak teď bez nich máme žít?! I naše chtivé spáry mají city i my máme životy!“ zakřičel ještě zoufaleji a rukama se o kmen opřel. Svěsil hlavu a po tvářích se mu koulely slzy. Ano, možná že měl pravdu, jenže oni si mohli vybrat, většinou. Neměli to dělat, byl to jejich problém! Ale teď? Tohle byla akce míru, uctění zesnulých a nešťastných. Ano, nešťastné měl tento večer udělat šťastnými.

Vincento: Nepromluvila a pokračovala dál. Jen obláček páry se ji snesl od úst zpoza masky. Ještě chvíli jsem za ní kráčel, ale když se zastavila, já pokračoval dál. Obešel jsem si jí a ani tak se nezastavoval. Proč jsem se tolik upoutal k její pozornosti? Byl jsem na tomhle světě už hodně dlouho, něco takového by mě nemělo rozhodit, ale já si olízl suché rty a prodral jsem se davem někam ke kraji. Ovšem příjemnou vůni hořících svící mi okamžitě zahnal pach zdejších upírů. Otočil jsem se po směru nářku těch provokujících hlasů. Bylo jich tam sedm, zachvěl jsem se, a abych pravdu řekl, snad se mi naježily všechny chlupy na těle. Mé oči zazářily a já potichu zavrčel. Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré. Cítil jsem v sobě tu touhu, tu chuť zabíjet, tu touhu svírat v zubech každý jejich hřejivý sval. Polykat jejich vařící se krev, polilo mě horko a já pomalu začal ustupovat dozadu. Bylo mi jedno, že vrážím do lidí, bylo mi to zatraceně jedno, potřeboval jsem se vzdálit. Nechtěl jsem se proměnit, ale ta touha se po nich vrhnout byla silná, jak dlouho to bylo, co jsem odolával tomu pokušení? A když jsem neodolal, ztratil jsem sám sebe. Nehleděl jsem na nevinné, byl jsem stejný jako oni. Nikdo nedokázal uklidnit mou běsnící duši a ten nepřetržitý stoupající hlad. Zachvěl jsem se.

Hawk: Trochu mne znepokojilo, že on se nezastavil ale šel skoro lhostejně dál. Dobře, možná že teď byla řada na mně? Po chvíli jsem se rozhodla následovat cestu, kterou davem podstoupil i on. I přes to že všichni stáli když ten idiot žvatlal jsem se já nezastavila, tedy až když jsem ho zahlédla jak pozadu ‚utíká‘ pryč od nich? Opravdu bykl tak posedlý? Bylo to přeci zvíře.. rozešla jsem se k němu a zastavila se předním, nejprve jsem se mu podívala na hruď, pak jsem pokračovala až k jeho očím u nichˇž jsem svou hlavu natočila trochu bokem jako nechápající štěně. Jednu ruku jemně pozvednu a masku si trochu posunu do boku a držím ji tak ve vzduchu aby mi viděl do tváře, rty rozevřené, ael tentokrát byl můj výraz mnohem ženštější, takový chladnější a dospělejší než tam v lese.

Cora: Ani som nestihla svoj lampión vypustiť a v tom vyšli upíry a začali vyprávať. Keď som počula o čom rozprávajú bolo mi ich ľúto. Asi každý vedel aké je to stratiť blízkeho. Povzdychnem si a len som tam tak stála a dívala som sa na nich. Keby som tak by som im nejako pomohla ale nedalo sa a to ma štvalo.

Vypravěč: Pořadatel se otočil na ně a klopýtl, věděl co se stalo pořadateli ze včera. Polkl, „Vemte si co chcete“ Ale už žádné další ztráty na životech..“ pošeptal, jeho tón byl přeplněný strachem, tak hustým strachem že kdyby byl jeho hlas pytel prasknul by. Výraz plačícího upíra náhle ztvrdnul, „Něco by to bylo, ano, tak by to chtěla!“ rozesmál se na hlas a rozevřel ústa i rty dokořán. Zbylá šestka upírů se na něj pohlédla a každý se tišeji zasmál a změnil svou zoufalost ve veselí. „My chceme.. my chceme pomstu!“ oči jejich upířího mluvčího zchladly ještě víc a on vstal, usmál se. „Ano, ti co včera bojovali a zabili, chceme jejich krev!“ zakřičel a i přes úsměv mu z očí tekly slzy. Jak ubohé. Jedna z dívek vypustila lampion a vytratila se. (Tris)

Vincento: Tiše jsem polkl, když jsem měl pocit, že se mi oči zalévají vlčí barvou. Ale byl to jenom pocit nebo skutečnost? Ustupoval jsem dozadu jako vyděšený, možná jsem byl? Ne, jenom zoufalý. Přerývaně jsem vydechl, ale v tom se v mém zorném poli objevila ta dívka a já k ní váhavě stočil své oči. Hlavu měla nakloněnou na stranu, rty rozevřené a ty oči… ach ty oči mě zaplavovaly jakýmsi příjemným zmatkem. Ale i tak, nic nedokázalo přebýt tu odpornou vůni těch upírů, ale i přesto jsem se zastavil a zahleděl se na ni. „H-hawk…“ vydechl jsem tiše až skoro neslyšně a sklopil jsem pohled k zemi jako zasažený pes. Co mám dělat? Ale ten hlas těch upírů to pobavení, které jsem rozeznal ve mně vyvolávalo zlost a ještě větší touhu jim jít po krku. Nebyl jsem leda tak obyčejný vlkodlak, byl jsem hybrid, což ze mě dělalo nepřítele všech. Má nevyzpytatelnost.

Hawk: „Musíš se uklidnit,“ pošeptám a ruku natáhnu za jeho hlavu do vlasů, tedy tu volnou. Masku mu rozepnu a stáhnu z obličeje abych viděla jeho tvář. „Odchytová služba je totiž daleko víš,“ pošeptám s malým úsměvem a sleduji ho. Opět se zachvěji zimou, ale ignoruji to. „Je na čase ignorovat ty hlasy, zavřít oči a sousředit se na jinou vůni, vůni něčeho příjemného, soustředit se na jiné zvuky, na hlas někoho jiného, posloucháš mne?“ usměji se mile, zase tak nevinně jako v lese. Pak se prudce otočím na ty upíry, „Co si to rozdat někde jinde?“ masku si pustím na obličej a rozesměji se. „Třeba za týden, zase tady?“ zavolám pobaveně, velmi pobaveně a popichavě.

Cora: Sakra niekedy som asi moc naivná a myslím si že aj ty zlý dokážu byť dobrý ale asi to tak neni. Vzdychnem si ale potom ma to aj naštve že to všetko bola len hra. Zamračím sa sama na seba bola som hlúpa a sprostá. Bolo by na čase aby som prestala tak bezhlavo veriť každému. Nadávala som sama sebe a poriadne ani nevnímala čo sa deje okolo.

Vypravěč: Upír se podíval na dívku v havraní masce a prostě kývnul a pak všichni zmizeli v lese. Opravdu tu lehkomyslnost té holky vzali vážně a byla s nimi domluva? Ano, zbaběle utekli asi cítili i toho vlkodlaka, tam vzadu u vody. Rozhodli se pro dnešek zmizet. Dobře pro ně. Pořadatel se ještě chvilku chvěl strachy a pak opětovně pokývl k davu a s rozechvělou rukou zapálil svůj lampion se slovy „Ochraňuj nás bože,“ po tváři se mu svezla slza. Ale nikdo další lampion nevypustil, naopak se nenápadně vzdalovali pryč od tohoto místa.

Vincento: Zahleděl jsem se jí do očí, a když ke mně promlouvala, cítil jsem jakýsi klid z její přítomnost. Kdo by řekl, že mě její hlas bude konejšit jako v té nejsladší ukolébavce?Pov­zdechl jsem si a když se nakonec obrátila k nim, potichu jsem zavrčel ale když přikývli na její nabídku, oddechl jsem si a cítil jsem jak se pachy vzdalují, ovšem stále jsem je jemně cítil v okolí, ale už to nebylo tak silné. Povzdechl jsem si a udělal krok k ní, kde jsem ji opět položil ruku na rameno. „Díky“ hlesl jsem a poté jsem se ohlédl. Také jsem zvedl pohled k lampiónu, který se vznesl k oblakům. Uvědomil jsem si, že jeden také držím, zvedl jsem jej tedy a zapálil, ovšem nato jsem musel sundat ruku z jejího ramene. Lampion zasvítil v překrásných barvách a já si ji obešel tak, abych stál čelem k ní a podal jsem ji lampión. „Společně?“ hlesl jsem a zadíval se ji do očí.

Hawk: Můj pohled pod maskou byl zlověstný, ale jakmile mi zmizely z očí pomalu se začínal měnit, jakoby uklidňovat a uvolňovat. Ale dostal se jen do fáze ledu, chladný, neutrálnía prázdný pohled. Jeho ruka na mém rameni mne donutila rty zase rozevřít, byl to takový můj osobní gryf či tik s těmi rty. Olíznu si je a jakmile přejde naproti mně, zahledí se mi do očí .. můj pohled změkne. Lehce se pousměji a kývnu, mé oči zazářili chvilkovým štěstím. Takové gesto pro mne mělo nevyjádřitelný význam, tak cenné bylo. Chytnu lampion za okraj oběma rukama a kouknu mu hluboko do očí. Na malíčku pravé ruky se mi stále houpala jeho maska, ale ta mi moc nepřekážela. „Raz dva, .. tři“ šeptu a pustím ho. Když vyletí do vzduchu zakloním hlavu a masku si sundám. Bylo to nádherné. Lidé odcházeli a já cítila že se vše schyluje ke konci.

Cora: Po tomto čo sa stalo som nemala náladu a navyše som bola sama Tris utiekla a tak som ho nevypustila. Tak som lampión položila na zem a odišla som domov. Myslela som si že to bude pekný večer no ale ako včera aj dneska sa to všetko muselo pokaziť. Pomáli rozmýšľam že ostanem doma a budem uznávať papučovu kultúru.

Vypravěč: Téměř všichni se rozutekli pryč a kdo zůstal? Jen dva šílenci, ale o nich teď bokem. Co si myslíte? Tajemná atmosféra byla pokažena, romantika rozpuštěna v kyselině pomsty… jestliže se za týden opravdu utkají, budou mít co dělat. Kolik jich přijde? Přežijí to? Kdo ví, můžeme jen čekat dalších sedm dní. Sedmý den tě vyzvu a ty přijmeš, Šestým dnem se směji a ty dřímeš, Pátým dnem si začnu uvědomovat, že má lehkomyslnost mohla být přítěž, Čtvrtý den sháním ostatní co tam byli a ty svou nenávist a tlupu stále kryješ, Třetí den přemlouvám je, říkám jim že určitě zhyneš, Druhým dnem začnu být nervózní i já, Nastane poslední den a já se sám sebe ptám, ten kdo umře budu tentokrát já?