Lampionový průvod

Akce úspěšně proběhla dne 5.12.2061 dle antagorského datumu. (u nás roku 2015)
Pořadí: Vypravěč, Vincento, Hawk, Cora, Tris

Vypravěč: Raz, dva. Světla po.celém městě se rozsvítili jakmile pořadatel na malém pódiu nad stoly s pohoštěním strčil kabel do zásuvky. Trochu to zajiskřilo tou tíhou enegie, kterou spotřebovávala tato akce. Většina lidí už byla na mIstě a za pět minut se mělo vycházet. Plán byl.jednoznačný, projít trasu, vypustit lampiony a pak de vrátit sem kde mezitím nachystají pohoštění pro vyhladovělé žaludky po takové cestě. Atmosféra byla trochu napjatá, kvůli té tragédii, která se udála na.plesu. Ale lid byla rasa tvrdohlavá a umíněná, takže ze strachu akci nikdo nezrušil a davy se jen hrnuly.

Vincento: Stál jsem v koutě mimo dav nadšenců, který se tlačil u pódia. Když se světla rozsvítila, byl jsem rád za masku, která mi většinu výhledu z boků zamezovala a tak pro mě světlo nebylo tolik ostré. Tiše jsem si povzdechl a mé uši v moment utrpěly šok, když se všude okolo začalo tleskat hulákat. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, vlastně jsem vůbec netušil, co tahle akce obnáší a i přes vysvětlení uváděče, jsem stále nepochopil podstatu tohoto svátku? Dalo-li se tomu tak říkat. Byl jsem schovaný v té největší tmě, nebo jsem si to alespoň myslel do doby, než jsem zjistil že za mnou září dalších tisíce žárovek.

Hawk: Je to tak, zase jdu na poslední.chvíli. Tohle se u mne asi nikdy nezmění. Nakonec jsem zo ale jak jsem v davu zjistila stihla, že bych se.pokusila.najít Ravena? Bude tu? Vlastněi.to bylo.celkem jedno, nezáleželo mi na tom, moc.. Rozhlédnu se, když bude chtít najde si mne.

Cora: Už som bola na mieste a dívala som sa na tú výzdobu čo tu bola. Bolo pekne a ľudí tu tiež bolo dosť čo som bola prekvapená potom čo sa včera stalo som si myslela že sem nikto nepríde. Bola som medzi ľudí a dívala som sa na to ako bol kto oblečený. Každý mal niečo iné ale bolo to krásne.

Tris: Poklidně jsem tiše postavala v temném koutku, má maska mi zakryval celý obličej a své šaty jsem skrývala pod hnědým pláštěm podním byli béžové saty sahají mi lehce na kolena,sukně byla honosná a nadýchana. Na šatech se objevovali kolečkan, no dalo by se říc součástky hodinek či jiného mechanismu. Nakonec svůj plášt odložím a odhalí to mé vlasy svázané do postranního francouzského copu.

Vypravěč: Pořadatel poklepal do mikrofonu, „Můžeme vyrazit?“ pravil s úsmévem a dav sborově zvolal ano. Bylo.to.plné nadšení jakoby všichni na ples krve zapomněli. Pořadatel sestoupil z pòdia před dav na začátek cesty. Dvakrát zatleskal a na reprácích, které skryté lemovaly celou cestu začala jemně hrát hudba do takového podtextu. Kde chtěl mohl si na začátku cesty vzít lampion a sirky. Pořdatel se svými přáteli vyrazil v čele a dav za ním.

Vincento: Možná jsem těmto tradicím moc nerozuměl, ale chtěl jsem v tomto městě pobít nějakou dobu a proto jsem ochotně následoval dav. Žádný lampión jsem si však nebral, spíše jsem se jako stín vynořil z rohu místnosti a hodlal se zařadit někam mezi poslední. Bylo tu spoustu lidí v různých maskách, i když se našli i prostí lidé ve společenských věcech. Bylo to neobvyklé a zvláštní. Nikoho jsem tady neznal, nikoho jsem nepoznával, ne že by mi to vadilo. V porovnání s ostatními jsem byl poměrně vysoký a má maska nebyla zrovna jedna z nejméně nápadných, řekl bych, že spíše naopak. Tiše jsem se vydal blíže k pódiu a davem jsem proplouval spíše tak, že mi každý raději ustoupil z cesty. Hledal jsem, něco… někoho… ale koho a co?

Hawk: Uhm, ne, nemělo.to cenu, asi tu nebude. Šla jsem směrem.od.pódia k davu a náhle mne zasáhly něčí oči. Jeho? Vysoký, urostlá a mužná ramena, lidé se mu vyhýbali.. Byl.to on? Naše pohledy se.střetly, stejně by mne nepoznal.

Cora: Keď to začalo tak som si zobrala lampión a zápalky a vydala som sa za ostatnými. Bolo mi trochu ľúto že som tu sama ale s tým nič nenarobím. Bola som na to zvyknutá a žiadna párty či akcia nebola bez toho aby som tam nebola aj ja.

Tris: Když jsem se rozhlížela kolem a ntrvalo mi dlouho poznat tu dívku Coru, jeji postoj těla, hodně jsem si lid prohlížel,jelkož každý detail byl pro mě duležity.Přišla jsme k ní a lehce jí poklepu na rameno „Zdravím,Coro dlouho jsme se neviděli“ usměji se, ale pod maskou muj usměv nejde vidět, proto dbám na tonu svého hlasu.

Vypravěč: Dav plul cestou, která byla osvětlena tisíci žárovkami, které byly nataženy na vlascích nad hlavami davu nad celou dělkou i šířkou cesty. Na stromech sem tam visel nějaký ten lampion, který zářil.oranžově, jindy zas žlutě, červeně či jemně narúžověle jako ranní červánky. Cesta byla dlážděná kamenny a tmavou oblohou, která byla jako vykliuená – jasná a posetá hvězdami to vypadalo opravdu skvěle! Pohádková a romantická procházka, která jak každý doufal proběhne poklidně. Pro mladé páry to bylo rájem, akorát by mohlo být tepleji, bylo.celkem chladno.

Vincento: Mlčky jsem tam postával a tiše jsem vydechl. Od masky se snesl hlouček páry, který zmizel někde nade mnou. Ani havran si nenechal tuhle chvíli ujít. Zahlédl jsem ho, jak přistál na nedalekém stromě a hlasitě zakrákal. V ten moment se mé oči střetly s očima jiné dívky. Měla na sobě překrásný krajkový šat, který dokonale ladil, havraní maska na tváři a vkusně vybrané doplňky působili opravdu tajemně až magicky, jako celá tato atmosféra. Mé oči lehce zazářily a já se vybral jejím směrem, však pomalu. A čím jsem byl blíže, tím více jsem si ji prohlížel, zpoza havraní masky trčelo pár zářivých zlatých vlasů, kde jen jsem je viděl? Pomyslel jsem si. Dav se mezitím rozešel po předem určené trase, já však hodlal jít mezi posledními abych se nemusel mezi lidmi prodírat.

Hawk: Otočím se, ale jen na půl hlavu a jinak jdu dál. To mi stačilo abych poznala že mne následuje. Zastavím u lampionů a naschvál tam zůstanu chvilku stát abych si nějaký vybrala, lampion mého gusta. Bude červený jako krev a se zlatými ornamenty? Nebo oranžový bez ornamentů? Či snad žlutý s ornamenty purporové barvy? Osude poraď mi. Asi ten červený, zase se jemně ohlédnu na toho zamnou. Byli jsme tu mezi posledníma.

Cora: Cestou som sa dívala na tú výzdobu . Bolo to krásne a nevadilo mi ani to že je zima. Zohrieval ma ten pohľad. Keď mi niekto poťuká na rameno tak sa pozriem kto je a pousmejem sa. „Jej Tris ahoj. Máš pravdu dlho sme sa nevideli.“ Kvôli maske čo mala tak som jej nevidela do tváre ale to mi nevadilo lebo podľa hlasu to vyzeralo že sa usmieva.

Tris: Opravdu to bylo překrasné, celo to zaří,těšila jsem se na tohle dlouho. Chtěla jsme pak nakreslitjak lampiony pluji po vodě a neby,ale bohužel jsem si zapoměla vzít na to potřebné věci. Byla jsme rada,že jsem narazila na Coru zrovna „Je ot překrasné vid?“pousměji se, idkyž bylo chladno, byl to přeci jen muje první zima, zde.

Vypravěč: Průvod šel tempem jaký určovala skupina pořadatelů v čele. Spousty samotářu si v davu našli nějakého parťáka či parťačku .. zkrátka a prostě, každý se bavil.s.každým, byla to chvilka pohody a rozkoše u příjemné, tajemné skoro až magické atmosféry. Všichni se blížili k místu, kde se měly lampiony vypouštět.

Vincento: Otočila se kráčela ke stolu, odkud si lidé brali lampióny, potichu jsem se nadechl a přišel jsem až k ní. Byl mezi námi vidět jasný výškový rozdíl, ale to mi nevadilo. Stál jsem za ní, a proto jsem dohlížel na její vlnité vlasy. Musela to být ona, ta dívka z lesa. Nevěděl jsem však či ji mám oslovit nebo ne, tak jsem mlčel a stál jsem za ní jako stín. Nepřišlo mi to divné, neuvědomoval jsem si takové maličkosti, místo toho jsem poodstoupil trochu do strany a zahleděl jsem se na chvíli na stůl plný lampiónů, uchvátil mě jeden z nich, který byl jantarově oranžový byl pokreslený černými havrany, pro který jsem se nakonec natáhl, čímž jsem se ocitl vedle ní a když jsem se otáčel z leva, stála po mém boku.

Hawk: Když už se po jednom z nich natahuji, náhle mne z toho něco vyruší. Sahala po něm ještě další ruka, ruka v černé kožené rukavici, která musela patřit muži za mnou. Oba jsme se lampionu dotkli zároveň a já rychle ruku stáhla k sobě a vytáhla z jeho kapsy černo stříbrný zapalovač. Kde se tam vzal? Možná že jsem uměla pár triku, podívám se na něj a lehce se pousměji, ačkoli to přes masku nebylo moc vidět, ale možná si mohl všimnout pohledu v mých očích. Zapalovač mu do té kapsy zase strčím, aby věděl že tam je a rozejdu se bez lampionu za davem.

Cora: „Ano je to krásne.“ Pousmejem sa. „Toto vidím prvý krát. Tam kde som bývala to nikdy nebolo.“ Pousmejem sa a stále som sa dívala na tú krásu. Mohla som na tej kráse oči nechať. Už som sa nevedela dočkať kedy to vypustíme.

Tris: Pousměji se „Opravdu? Tak si to pořádně užijeme dnes ne ? Proč jsi nejdeš pustit lampion?“pousměji se na ní, myslím,že každý by měl zažít, to co nikdy v životě nezažil. Život není večný, no aspon pro některé bytosti a každý okamžik by jsme is měli pamatovat.

Vypravěč: Náhle se dav začal ocitat na místě, kde osvětlení pohasínalo. Jen pár žárovek zářilo nad velkým vykotlaným stromem který ležel u lesa. Nacházeli jsme se u velkého jezera na kratší louce mezi jezerem a lesem, který pak navazoval. Pořadatel vylezl na vykotlaný strom a zvedl ruce jako by si chtěl hrát na věštce a věštit budoucnost. „Přátelé, připomeňme si večerejší tragédii která mrazí v mysli každého z nás a poctěme ty co bojovali, ty co přežili, a hlavně! Zejména poctěme vypuštěním svého lampiónu duše umrlých, kteří nebýt krvavého incidentu mohli dnes vypustit svůj vlastní lampion s námi. Tak nemeškejte a zkuste ho vypustit za naše zesnulé sousedy, přátele a další. Lidi, co měli vlastní život plný krásných chvil, prodlužme jim je alespoň tímto, připomeňme si tyto ztráty a jejich dobré duše, osvoboďme je!“ řekl dostatečně hlasitě aby ho všichni slyšeli. Pak slezl a sám si vzal vlastní lampion a sirky. Pokývl na dav hlavou jako na znamení, soustrasti a pokynu k tomu, že můžeme začít. „Proč jste nám to udělali?!“ ozval se náhle sborový hlas z lesa. Byl temný a mohl patřit dle jeho síly tak deseti nejméně šesti lidem? Tedy, opravdu lidem? V davu se rozhostilo ticho a všem poskočilo srdce.

Hawk: Pokračuji dál, snažila jsem se dohnat dav, ale i tak jsme se pohybovala ladně. V každém mém kroku něco bylo, něco znamenal, něco poznamenával. Skousnu si ret, jakmile uslyším své jméno. Byl to on? Jeho hlas zněl trochu drsněji, jakoby byl starší, utišený maskou, hrubší, ale to mi nepřipadalo podstatné. Byl dost vysoký už v tom lese, takže mi to bylo celkem jasné, ale potíž mi dělalo připustit si, že tu opravdu byl. On? Co tu dělá? Co tu chce? Pro co nebo pro koho si přišel? Vydechnu obláček páry a při jeho dotyku se zachvěji chladem. V šatech to pro mé křehké tělo a jemnou kůži jako pavučiny těch nejmenších křižáčků světa nebylo nic moc. Pára vyjde ze spoda masky, jinudy se ven dostat nemohla. Kývnu skoro neznatelně hlavou a pokračuji v chůzi dál, tam pod maskou mne to donutilo k úsměvu.Už už jsme dorazili na planinu kde se dav zastavil jako v dopravní zácpě, akorát že je nikdo nebrzdil, brzdila je událost a něco mi tu nepřišlo v pořádku. Atmosféra klidu se vytratila a nastala nervozita a možná že, strach?

Cora: „Ano hovorím pravdu.“ Pousmejem sa a prikývnem. „To budem rada a neboj sa mám v pláne vypustiť jeden.“ Ukážem na lampión ktorý som mala v ruke. Tešila som sa na to ako malé dieťa a bolo to aj na mne vidieť. Keď sme prišli na lúku s jazerom a usporiadateľ začal rozprávať tak som ho počúvala keď skončil povzdychnem si. Bolo mi ľúto tých čo zomreli a preto som chcela vypustiť svoj lampión ale v tom sa ozvali hlasy a ja som sa otočila tým smerom odkadiaľ išli tie hlasy.