Aaron + Reily

Když jsem Aaronovi řekla, že se to změnit pokusím, tak se usmál a promluvil. "No, to jo. Tak o to víc se budu snažit." Podotkla jsem s mírným úsměvem a koukala jsem na něho. Nad tím, co řekl teď, jsem se též zasmála. "Oh, super. Když jsem byla malá, tak jsem vlastně nikdy neměla krásnější panenku, než mám teď. Všichni mi tě budou závidět." Zazubila jsem se. Jo, teď jsem měla teda fakt pravdu já a to mi nikdo nevymluví, i kdyby se ten někdo stavěl na hlavu a co já vím, na co ještě. No, na to oplacení vypadalo, že se Aaron zamyslel, za což jsem byla ráda, jelikož bude lepší, když si to vymyslí on a ne já, protože, co kdyby mě napadlo něco, co jemu se líbit nebude a nebude to chtít? Takže to nejlepší bude takhle, když si to vymyslí on. A nakonec si to i vymyslel, ale jeho odpověď mě vlastně překvapila. Mile. "No, dobře, skvělé." Pousmála jsem se a na chvíli jsem zamyšleně semkla rty do jedné úzké linie. Tentokrát jsem se ale já koukla k nebi, protože začalo sněžit víc a víc. Bohužel i vítr přidal, až mnou občas projel maličký chlad, ale ten se dal hodně dobře přežít, to nebylo nic špatného. Takže prostě v pohodě. "No, to asi teda jo." Potvrdila jsem a i já přemýšlela. No, už mě něco napadalo, ale Aaron něco navrhl dřív. Navrhl, že můžeme k němu. Říkal, že prý jen kousek lesem a pak jsme u něho. Asi to bylo blíž, kdybychom šli ke mně, tak to je asi dál, protože bychom museli zpět do města a pár uličkami, teď už jsme byli na přelomu města a lesu, tudíž byla pitomost se vracet, ale i tak jsem prostě zaváhala... jít k němu domů? No, nevím, nevím. Trochu nedůvěřivě jsem se koukla. Co když mi něco udělá nebo tak? Ale no tak, však Aaron přece takový nebyl, pomohl mi, zlepšil náladu, furt se směje, culí nebo prostě usmívá. Proč by mi něco dělal? Proč by to měla být jen přetvářka? Kdyby mi chtěl něco udělat, tak už to udělá tady, tady už nikdo nechodil nebo jsem se mýlila? Ne, Aaron je opravdu hodný člověk a nic mi neudělá. Hlavně klid. Však už jsem mu věřila, tak nebyl problém mu věřit ani v tomhle. "Jo, jasně, můžeme." Usmála jsem se, teď už jistěji a koukala na něj, čekajíc, zda-li už vyjde vstříc k jeho obydlí.
Teď zase bylo chvíli ticho a přišlo mi, že jsme oba přemýšleli, o čem mluvit, ale stejně, jako předtím v návrhu, tak i teď byl Aaron rychlejší. No jo. Nicméně i jeho dotaz mě překvapil, proč zrovna takový dotaz? Jak ho napadl? No, to nevadí, nicméně to bylo velmi zajímavé téma, takže bylo dobře, že ho to napadlo. "No, tak zprvu ti řeknu, že nevím, jestli by se to stalo i skutečností, protože bych mohla zareagovat úplně jinak, než si myslím, ale kdyby mi někdo řekl, že je to někdo... nadpřirozený? Nebo tak nějak prostě, tak bych se ho asi začala v jisté míře hodně bát, možná bych i utekla, ale záleží i na tom, jak už bych toho člověka znala. Já nevím, kdybych ho znala třeba už jako tebe, tak by reakce byla o mnoho klidnější, než u cizího, pokud by mi teda nechtěl ten někdo, koho už bych znala lépe, ublížit. Možná by se asi i s důvěrou nebo takhle, začínalo od začátku, hodně bych se vyptávala, chtěla bych vědět hodně informací, ale kdyby mě ten někdo opravdu zvládl dokázat, že mi nikdy nic neudělá, že bude furt tak hodný a milý, tak by ta důvěra šla docela rychle nahoru, ale prostě by dost záleželo na tom člověku, který by byl nadpřirozený. Takže asi tak." No, trošku jsem se rozpovídala a doufala jsem, že to Aaronovi vadit nebude, ale tak snad ne. "No a jak bys zareagoval ty? A... jak tě tohle téma vůbec napadlo?" Optala jsem se ještě taky. Mě jeho odpověď vlastně taky hodně zajímala...

"Jo to bych byl hodně rád." Zasmál jsem se. Určitě si o mě už udělala vlastní obrázek. Asi takový, že jsem takové menší sluníčko, které prostě září skoro pořád a moc nezhasne. Musím uznat, že jsem i rád, že jsem narazil zrovna do ní. Přeci jen narazit do někoho jiného, tak by to buď skončilo nějakým konfliktem, nebo by mě ten dotyčný zažaloval za ublížení na zdraví. No jo no, v téhle době to jde z kopce a lidé se pomalu blíží buďto k vlastní záhubě nebo se z nich stane něco, co nikdo ještě nikdy neviděl.
"Opravdu? Tak pokud mě nebudeš oblékat do růžových šatiček, navlékat mi střevíčky a česat vlasy do culíků tak budu rád tvou panenkou." Zasmál jsem se. Věřil jsem jí a myslím, že ona věří mně. Za to jsem také rád. Aspoň mám pocit, jako by se mi vrátil někdo na koho se, kdykoli mohu obrátit, nebo on na mě. Přišlo na mé rozmyšlení toho, jak by mi to mohla oplatit. Myslím, že byla překvapená z mé odpovědi, že čekala něco jiného. "Čekala jsi snad něco jiného?" Zeptal jsem se s úsměvem. Myslím, že si myslela, že budu chtít něco zcela jiného než obyčejnou procházku. Ale mně procházka stačí, protože procházky mám rád a vlastně skoro pořád se procházím. Tedy když je o trochu lepší počasí, než je teď. Nejvíce miluji ty procházky, které končí při západu slunce a úžasným výhledem. Při takových procházkách mohu v klidu přemýšlet, nosím si s sebou i desky a vždy si někde sednu a kreslím. No jo, kreslení je můj koníček a maluji od té doby, co jsem začal být šikanován. Ou. Znovu se vracím k tomuto tématu. Zatřepal jsem hlavou, abych to vyhnal z myšlenek.
Když jsem navrhl, že se můžeme jít schovat ke mně tak myslím, že byla trochu nejistá. Pro mě to taky nebylo zrovna dobré rozhodnutí, protože můžeme jít kamkoli jinam, ale tohle bylo první, co mě napadlo. Taky si myslím, že to je ještě moc brzo. Neznáme se ani ne den a mě už napadla taková blbost. Zdála se mi trochu nejistá. Bál jsem se, aby si o něm nemyslela, že jsem nějaký násilník nebo tak. Já bych neublížil ani mouše. Byl jsem trochu nervózní, protože si myslím, že si o mně teď takové věci myslí. Měl jsem navrhnout třeba kino, nebo bistro nebo něco takového. Jenže na to už je asi pozdě. Už souhlasila. "Um, klidně můžeme jít někam jinam, jestli chceš." Řekl jsem ji trochu s nervózním úsměvem. Přeci jen se jí raději zeptám, než udělám taková rozhodnutí. Je to lepší, protože jistota je jistota.
Nyní přešlo na to ticho. Ticho jako před bouří. No. Ona se bouře tak nějak řítila. Ještě to je, ale dobré. Dokud nás to nezasype tak jsme v pohodě. Snad. Teď na scénu přišla moje otázka. Doufám, že si o mně nezačne nic divného myslet. Ale, její odpověď mě překvapila. Hodně mě překvapila. Že by možná utekla a začala by se bát. To mě napřed trochu vyděsilo, ale naštěstí pokračovala. Pak jsem si oddychl, když řekla, že kdyby někoho znala tak jako mě tak, by se možná nebála. Ani by mi nevadilo, kdyby se hodně ptala a zkoumala mě pak. Byl jsem klidný, jen mně pak zaskočili ty dvě otázky. No, ta první tolik ne, ale ta druhá ano. Doufal jsem, že se na to nezeptá, ale bohužel jsem se tak trochu mýlil. Musím si něco vymyslet, ale co? "No, kdyby mě někdo napadl, tak asi bych se snažil nějak bránit a snažit se přijít na to, co je zač a proč se to děje. Pak bych asi um, se z něj snažil dostat informace stylu, kdo mu to udělal nebo jak se to z něho stalo. Ale kdyby to byl někdo koho znám tak se to budu snažit krýt v tajnosti. I kdyby mě napadl, pořád by to byl můj kamarád o, kterého bych nechtěl jen tak přijít. Ale kdyby to byl někdo neznámí, kdo by mě chtěl zabít tak asi bych to někam nahlásil nebo mu vzít kus něčeho, abych měl důkaz, že něco takového existuje." Nějak jsem to splácal dohromady. Nejvíce jsem se, ale děsil té druhé otázky. Snažil jsem se, abych se nějak neprozradil. No, um, já, nechtěl jsem, aby, no, tady vázlo takové ticho." Pokusil jsem se zalhat. Prosím. Prosím, ať to zabere.

Taky jsem se zasmála, po tom co to řekl. "Jakože hooodně?" Optala jsem se a při tom jsem trochu roztáhla ruce. "Nebo hoooooodněěě?" Zasmála jsem se opět a teď jsem ruce roztáhla od sebe úplně nejvíc, co mi to šlo. Ani nevím, jak mě napadlo, že zareaguju takhle, ale nevadí, nevadí. Um... tedy snad. Mně úplně ne, ale Aaronovi? No, to jsem nevěděla, ale tak snad ne. Heh. Ale ne, fakt ne. Však on byl takový smíšek, tak proč by mu to sakra vadilo? A není to vlastně trochu zbytečné, nad tímhle přemýšlet? Možná trochu jo, ne?
Opět jsem se musela zasmát a zavrtěla jsem u toho hlavou. "Noo, tak nevím, nevím, když si to na tobě představím, tak by ti to tak víc slušelo." Zazubila jsem se a poté už jsem se zase zasmála. "Eh, ne. Neboj. I když... prohrábnout si občas tvoje vlasy, heh" uculila jsem se. No, a jsme tady zase. Ani nevím, jak mě tohle napadlo, ale nevadí. Ach jo. Jestli se bude častěji stávat, že něco nevím a ještě u jiných, třeba důležitějších věcech, tak fakt... nevím. Bože! Už zase nevím. Ale klid, teď to bylo jenom dvakrát, když nepočítám to poslední. Nicméně, podívejte se na Aaronovo vlasy a pak posuďte. No, měl je fakt prostě hezké a která holka by mu je nechtěla prohrábnout, že? "No, vlastně asi trochu jo. Že to bude nějaké těžší, ale vlastně si mě mile překvapil." Odpověděla jsem. Tímhle tím, že mu stačila jen procházka působil skromně, ale zajímalo by mě, jestli tu procházku chtěl, protože je má rád nebo třeba kvůli mé společnosti, hh. Ale to spíš ta první varianta, i když... určitě chápete, že já věřila v tu druhou, ale pšt...
Když Aaron později podal ten svůj další návrh, že můžeme jít jinam, jestli chci já, tak to vypadalo, že si asi dobře všiml toho, že jsem si nejistá. "Ne, to je v pohodě. Ráda se k tobě podívám. Teda jestli si nezměnil názor a nechceš ty jinam." Usmála jsem se. Aaron by mi přece opravdu nemohl nic udělat, vždyť to bylo takové dobré sluníčko, to by prostě nešlo. Takže už to bylo ta nějak... v pohodě. Vlastně jsem se docela těšila, kdybych mohla poznat to, jak taková osůbka bydlí. To by mohlo být zajímavé, ale tak uvidíme, jak to dopadne.
Jaksi jsem si povšimla, že se počasí zhoršovalo, ale tak pomaleji a postupně. Takže čas jsme ještě měli, sice ne už moc, ale jo, tak snad vyjdeme brzy, aby nás to nepostihlo. To bych asi nebyla úplně ráda. Co kdyby jsme se v ní ještě při cestě někde v lese ztratili a museli by jsme to tam někde přečkat? Chm, to by bylo nemilé překvapení. No jo, a takhle jsem o tom přemýšlela, do doby, než Aaron odpověděl na tu otázku zase mně. Vlastně, dá se říct, na otázku o nadpřirozenu. "No, to máš pravdu. Pro přítele bych to též kryla v tichosti." Pokývla jsem, jelikož tohle jsem zapomněla zmínit a přišlo mi to... důležité? No, nevím. Každopádně, posléze přišla jeho odpověď i na mou další otázku, ale přišla mi taková trošku jako vykoktávací, jako kdyby se snažil z něčeho vykroutit, ale Aaron by mi nelhal, třeba ho to prostě napadlo a on nevěděl proč, tak chtěl, aby to mělo alespoň nějaký důvod. "No, to se mi ti nechce vůbec věřit teda." Zakroutila jsem vážně hlavou a koukala na něj, vážným pohledem. "Ne, neboj. Věřím, že ty bys mi určitě nelhal." Mírně jsem se zasmála a na tváři mi zůstal takový milý úsměv.

"Jojo. Hooodně." Zasmál jsem se. "Koukám, že jsi, se celkem dost uvolnila od toho stresu co?" Zeptal jsem se s úsměvem. Jsem rád, že je uvolněná. Aspoň s ní bude větší zábava. Ale popravdě? Jsem rád, že jsem jí pomohl od toho stresu. Určitě toho má dost a hlavně toho má určitě nad hlavu. No jo, Aaronův kouzelný úsměv a Aaronova kouzelná slůvka dokáží divy. Počkat, co to tady melu za sladká slůvka? Tohle se ke mně nehodí. Ale co už. Když jsem začal tak to už nechám.
Trochu jsem se zamračil. "Řekni mi, že to myslíš ze srandy." Koukl jsem se na ní a pak jsem se usmál. Myslím, že ta holka se uvolnila až moc. Už nepůsobí tak tvrdě, jak působila ze začátku. "Jestli chceš tak můžeš mít speciální povolení si je prohrábnout." Zasmál jsem se a sám jsem si je provokativně prohrábl. Sice jsem moc na to nevypadal, ale i já můžu být celkem tvrďák, ale dneska se mi zrovna nechtělo. Tušíte proč? Myslím, že tušíte správně. Byl jsem prostě trochu líný. Ale co, každý je občas líný. Sice u mě bývá to občas skoro pořád, ale pšt. To nikdo nemusí vědět a myslím, že to moc lidí nezajímá.
"Moc to na vymyšlení těžké nebylo. Procházku jsem si vybral, protože mám procházky rád. Hezky dlouhé a zakončené na nějakém hezkém místě s úžasným výhledem." Řekl jsem s úsměvem. "A taková procházka s někým by mohla být dobrá zkušenost." Zazubil jsem se. Jo, takovou procházku s někým bych měl poprvé. S mamkou tak to nepočítám. To bylo jen do města pro něco k jídlu a zpátky. Jinak jsem vždy chodil sám. Byl jsem, no, spíš jsem takový vlk samotář, který si občas najde nějakou tu společnost. Sám osobně si myslím, že každý by měl být ve styku s lidmi. Nemyslím ten styk, který si polovina z nás představí, ale takový jako, no, moje vysvětlovaní je na bodu mrazu tak doufám, že si nepředstavíte ten špatný styk.
"Tak jo. Tak se vydáme ke mně, ale předem tě upozorňuji, že mým koníčkem je kreslení takže doma po zdech a i po stropě mám obrazy a malby." Zasmál jsem se a konečně jsem se rozešel směrem, kterým musíme jít. Spíše mě k tomu donutila přicházející bouře, která se pomalu blížila. Kdybych se tolik nebál ukázat moji druhou tvář tak bych ji vzal, abychom tam byli rychleji. Ale popravdě? Když nepočítám panenky tak z tohoto mám celkem hrůzu. Někomu obyčejnému a nevinnému říct nebo ukázat co vlastně jsem. A tento strach se právě začal projevovat, když jsem se zeptal na tu otázku s nadpřirozenem. "Přeci jen, mluviti stříbro, mlčeti zlato." Promluvil jsem. "I kdyby to byla jakákoli zrůda a i kdyby mi to mělo ukousnout nohu tak je to pořád můj přítel." Usmál jsem se.
Úsměv mi hned zmizel a cítil jsem, jak se můj tep zrychlil. Krev mi pomalu tuhla v žilách. Ona mi nevěří? Proč? Bože, co mám dělat? Já nevím, co mám dělat. Nemůžu jí to jen tak ukázat. Co když bych jí něco udělal? To bych se pak na sebe nemohl podívat. Bože prosím. Proč mě takhle trestáš? Vždyť jsem byl hodný, skoro. Ale tohle si nezasloužíme vidět ani jeden. Tedy spíš Reily. Myslím, že by nechtěla vidět obrovského, krvelačného, nebezpečného pso-člověka, který má dech svěží jako vůně lesa. No, to s tím dechem jsem možná trochu přehnal. Chtěl něco namítnout, ale pak mi spadl kámen ze srdce. Věří mi. Díky bohu. "Jo. Nelhal. Věřím, že ty mě také ne." Usmál jsem se. Asi se k bohu začnu modlit a nebudu se k němu modlit jen když budu něco chtít.

Na Aaronovu větičku jsem se už jen zasmála a přikývla. Verbálně už jsem na to nereagovala. "Ano, ale za to vděčím jenom tobě." Odpověděla jsem a též jsem se na něho usmála. No, byla to pravda. Jinak bych takhle uvolněná fakt nebyla, ale upřímně... kdy naposledy jsem taková byla? Už to asi bude delší doba. Dost dlouhá, naposledy snad tedy při své matce, posléze už nebylo při kom, být uvolněná. Až teď, s Aaronem, za což jsem ale byla ráda, že jsem se zase po té době dokázala uvolnit a nebýt pořád taková... prostě taková. Když tak to taková budu přezdívat maková a když budu uvolněná, tak to budu přezdívat třeba tvarohová. Vůbec to nezní dementně, takže na to (ačkoliv to dementně 'vůbec' nezní) zapomeneme.
A následně, můj menší vtípek se mi asi docela povedl, jelikož se Aaron vlastně trošku zamračil. Bylo to zvláštní... takové sluníčko a smíška najednou vidět zamračeného, ale vtípek se vydařil, takže jsem byla jedině ráda. Tak či tak, když to řekl, obličej jsem nechala vážný a jak řekl o povolení, tak jsem se musela vesele usmát, ale když si provokativně prohrábl vlasy on sám, přeměřila jsem si ho pohledem, který byl opět vážný, ne-li vlastně vyprovokovaný. Hned na to jsem se ale i tak pousmála. "Tak to tvoje speciální povolení moc ráda využiju." Uculila jsem se a na malinkou chvilinku jsem pohled přesunula do Aaronových vlasů, má očka zas ale přecestovala zpátky, odkud přišla. Čili zpět do jeho obličeje.
Potom jsem poslouchala, co mi Aaron o procházkách říkal. Ano, měl pravdu, to zajisté. To muselo být nádherné. Uvolněná jsem jíž dlouho nebyla a ani vlastně na takové procházce, jakou Aaron popisoval, jsem dlouho nebyla. Já ani nevím. Nevím proč, vždyť to musí být nádherné, proč jsem se někdy neprošla sama? Proč jsem nezkusila někdy něco najít? A jaká je odpověď? Já nevím. Takže i takováhle procházka, jak už jsem řekla, co popisoval Aaron, mohla mít dost velkou hodnotu, vždyť si vezměte, jaké to musí být. Nádherná příroda. A ještě kdyby to bylo s někým takhle hodně hodným a milým, jako je Aaron. Prostě... páni. No, Reily. Po větší chvilce odmlčení bych asi mohla jaksi taksi odpovědět. "A ty víš o nějakých takovýhle místech? S krásným výhledem, jak jsi řekl. Třeba při západu slunce. Někde, kde... to bude prostě nepopsatelné? Znáš tu už tahle místa?" Vyptávala jsem se a koukala na něho. Teď to nebyla otázka, zakončená nějakým úsměvem, co jsem na své tváři vytvářela já, teď tvář zůstala taková... snad jako kdybych o tom snila? Nebo jaká vlastně úplně? Myslím, že již několikrát zmiňovaná odpověď, je vám jasná, takže... prostě tak. Ale ne, abych to alespoň trošku upřesnila, pohled asi opravdu byl takový zasněný a docela mě zajímalo, jak na tohle bude reagovat. Na takovouhle mou reakci. Ačkoliv, když se nad tím zamyslím. Nebyla tahle reakce trošku divná? No, nechme to tak a prostě a zkrátka, uvidíme.
Později mě Aaron upozornil, že jako koníček má kreslení a že mám po jeho domě různé malby. Nad tím jsem se přívětivě usmála. "Tak ještě o to více se tam těším, až poznám tvá díla a zajisté mistrovské umění." Zazubila jsem se. Ale myslela jsem to celkem vážně, opravdu ve mně byl takový skřítek těšítko, který se sám těšil na to, až spolu uvidíme nějaké Aaronovo obrazy. Dobře, dobře. Já mám v sobě skřítky, jojo. Jasně, jasně. No, a když se ještě Aaron rozešel, nahodila jsem jeho pro mě vyhovující tempo a vyšla po jeho boku. "Jo, to je taky fakt a zrada není zrovna dvakrát příjemná věc." Nevesele jsem se uchechtla, ale na tváři mi zůstal takový mírnější úsměv. Co mě ale překvapilo, tak mi přišlo, že Aaronovi se o tom nemluvilo nějak zvlášť špatně, vlastně mu to nedělalo téměř žádný problém, alespoň to mi tak přišlo. No, fajn. Každému se mluví dobře o něčem jiném, proč se tím nějak hlouběji zabývat.
Co jsem ale uviděla dále, tak to, že když jsem řekla, že Aaronovi moc nevěřím, tak mu ihned sklouzl úsměv nejspíše někam do temných míst. Už po druhé, i když tentokrát se nezamračil. Důvěra pro něj asi znamenala hodně, no. Ale tak to bylo vlastně asi i dost dobře. "Ne, neboj." Jen jsem ho tak jakoby mimochodem ujistila a i teď byl na tváři opět další úsměv.

Ta holka je opravdu zvláštní. Jednu chvíli je taková a pak maková. Asi jsou takový všichni co? Pokud ne tak se budu držet toho názoru, že všichni jsou takhle náladový. Teoreticky vzato jsem i já takový náladový člověk co mění nálady, ale moje změny nálad vypadají tak trochu odlišněji. "Neměla bys mi být vděčná. Děláš to sama podle své vůle." Odpověděl jsem s úsměvem. Opravdu je to hodně dlouhá doba, co jsem byl takhle otevřený světu naposledy. Šest let. Za chvilku to bude sedm let. Celkem to letí. Než se naději tak to bude patnáct let. Nechci to takhle rozebírat dopodrobna.
Vypadala poněkud šťastně, když mě vyprovokovala takovým vtípkem o tom, tom, že by ze mě udělala nějakou panenku. Ta představa. Já v nějakých růžových šatičkách, v botách na podpatku, s culíčkama a make-upem? Ne to děkuji. To není můj styl. Začínám se té vlastní představivosti děsit. V představách jsem v tomhle stylu pro panenky vypadal vysloveně jak transsexuál. Teď lituji toho, proč jsem se nenarodil třeba jako nějaký šnek. Myslím, že by to bylo lepší než být teď v takových představách. "Jo tak to si takové povolení musíš zasloužit. Sice nemám ponětí jak, ale nějak." Zazubil jsem se. Už jsem byl zase rozzářený jako sluníčko. Super, projevila se u mě normální změna nálad. To je tak úžasné, až se mi z toho rozklepala kolena. Ne, nerozklepala. Nebylo to myšleno ve skutečnosti.
Zase jsem se zasnil. Rozpovídal jsem se o tom, jak mám rád procházky. Pak jsem se zase představoval v nějakém kouzelném prostředí, kde si sednu, něco si zakresluji a pak po okolí pobíhám jako velká přerostlá koule. Jak úžasný pocit to je. Nebo si jen tak pustit do uší hudbu a relaxovat. Přemýšlet o věcech, které jsem v životě udělal špatně, nebo o své budoucnosti, minulosti, přítomnosti. Přemýšlet o ostatních lidech. Proč? Protože chci. Jsem velký snílek, takže si kolikrát v myšlenkách upravuji svou minulost nebo budoucnost, ale nikdy to nezůstane dlouho v mé hlavě. Měl bych s tím něco udělat. Možná bych měl seknout s mými procházkami, abych se naučil se soustředit na danou věc, ale myslím, že by mi to moc nepomohlo. Z mého snění, které u mě momentálně panovalo mě vyrušila. "Jo občas jsem něco našel. Třeba nějakou skálu s výklenkem, kde jsem se usadil a relaxoval jsem. Nebo jsem si prostě vylezl na vysoký strom, kde jsem pak pozoroval západ slunce." Odpověděl jsem. Možná žiju život s trochou adrenalinu, ale kdo by takový život nežil? No, skoro nikdo, ale to nevadí. Všiml jsem si jejího výrazu. Byl to výraz zasnění. Ta musela o tom také snít. I když, bůh ví, nad čím snila. Každý si přece představuje taková místa jinak.
"Nevím, zda bych tomu říkal mistrovská umění." Odpověděl jsem upřímně. Přeci jen s tím jak kreslím, nebyli spokojení učitelé na střední, měli tuny keců, trhali to na kusy a dokonce to používali na to, aby roztopili radiátor. Aspoň k něčemu to bylo užitečné. "Když na to teď vzpomínám tak se musím smát." Uchecht jsem se. Opravdu se mi chtělo smát. S plna hrdla na celý les. Jen by mě pak asi měla za nějakého labilního psychopata, který je strašně vadný, že se směje jen při nějaké myšlence.
Došla mě. Možná jsem neměl dělat tak dlouhé kroky, ale ono samo. Já za to nemohl. Prostě jsem byl tak zvyklí chodit a najednou to přerušit tak to nešlo. Prostě ne. Ano jsem vadný, že si takhle povídám sám pro sebe, ale co už. Každý máme něco. Já si povídám sám pro sebe. A komu to cpeš? Tobě ne. To mi taky došlo. Sklapni. Ne ty sklapni. To stačí. Prostě jsem vadný. Jsem jiný a jiným zůstanu. Promluvila o zradě. Mlčel jsem. Nechtělo se mi odpovídat. Proč? Protože teď ji zrazuji v tom, že bych ji nelhal. Nemohu se jí jen tak přiznat. To prostě nejde a ani nefunguje. Kdyby to bylo nějak jednoduché, ale není. "Ne. To není." Nakonec jsem odpověděl. Ne moc zvesela, ani ne moc zaraženě. Snažil jsem se vyznít tak, aby to nevyznělo nějak krutě, ale znělo to, tak jak jsem nechtěl. Pro mě bolestně, ukrutně a nechtěně. Možná to z toho bylo vyznít, ale co už. Stejně to nezměním, kdyby ano, tak stejně se to jednou někdo dozví.
Tohle mě dostalo natolik, že jsem tak trochu skleslí. Teď, ale pak zase snad budu ve své kůži. Doufejme v tom. Tedy, já v to doufám. A hlavně doufám v to, že se toho nějak nevšimla Reily. Opravdu v to doufám, protože bych jí nechtěl vysvětlovat mou situaci, ve které se momentálně nacházím. No to je jedno. Neodpověděl jsem. Jen jsem přikývl a od své pusy si nechal utéct menší obláček páry. Opravdu jsem nějaký, skleslí. Proč? Sám teď nevím.