Sinister + Louisa

Miesto: Prázdne zadné uličky mesta
Počasie: Jasná nočná obloha, bezvetrie, približne jedna ráno.
Poradie: Sinister – Louisa

Neviem prečo som si myslel, že keď budem dostatočne dlho aj s týmto dievčaťom utekať, tak nás nechá na pokoji. Tento upír bol lovec.. ktorý si pravdepodobne nechcel nechať kydať na hlavu. Keby že sa na túto situáciu pozerá náhodný okoloidúci, asi by nechápal čo sa deje. Na jednej strane približujúca sa žena. Na druhej strane dievča celé od krvi, ktorá ale našťastie nebola jej. A niekde medzi nimi? Niekde medzi nimi som stál ja, s revolverom namiereným na upírku. Bol som oblečený slušne, ako keby som prišiel z nejakého bálu. Dokonca som mal aj bielu masku, pripomínajúc nejaké sedemnáste storočie a vtedajšie maškarné bály a plesy.
„Verím že jeden človek stačí na .. nasýtenie, slečna upírka.“ Usmial som sa na Louise, ktorej meno som zatiaľ bohužiaľ nepoznal. Čo sa mi honilo hlavou? Už na prvý pohľad bolo zjavné že človek nie som. To by sme jej nedokázali utekať tak dlho. Respektívne ja som utekal, to dievča za mnou sa len viezlo. Natiahol som spúšť pripravený vystreliť. Celkom patetické pre démona, spoliehať sa na obyčajné ľudské zbrane no nie? Ja som mal ale ľudí rád. Stále tu ale ostávala otázka, prečo by démon ohrozoval svoju vlastnú existenciu, pre svoje vlastné jedlo. Ja som si na ňu odpovedať nemusel. Proste som to dievča za mnou považoval za zaujímavé. Ako sa bude vyvíjať jej terajší život? Ako to zoberie? zrúti sa? Postaví sa z toho? Keď sa človek ocitne takto blízko smrti, psychicky ho to poznačí a ja som si naozaj nemohol pomôcť. Proste ma zaujímalo, ako na tom toto dievča za mnou bude. Každopádne moju zvedavosť neukojí vycucaná mŕtvola a tak som upírku považoval za problém. Nutno podotknúť, že v druhej ruek som mal ešte takú vychádzkovú palicu, o ktorú som sa ale neopieral.

Vyjít si takhle před jednou v noci na lov je docela super. Narazíte na několik opilých a zdrogovaných lidí. Jo, na to jsem se rozhodně těšila. Ochutnat krev, která bude cítit alkoholem. Už jen nad tím jsem ohrnovala nos, ale co, alespoň o nějakého úchyla míň. Bylo to super, když jsem jen tak chytla jednoho takového náhodného chlapce a vysála ho. Pak se ovšem u mě objevil nějaký mladík, který utíkal před… další upír v mém rajonu? Myslím, že jsem před nedávnem zabila jednoho takového parchanta! Tak sakra… zasyčela jsem, ale utíkala s ním, až jsme byli v nějaké uličce. Já, celá od krve, mladík s revolverem a pak ženská, co vypadala jako lovec. Jo, ženská, co je lovec. Mé oči zlatavě zářily a já se halila svým černým pláštěm a měla vlasy volně rozpuštěné a na hlavě klobouk. Mladík byl celkem slušně oblečení a mířil svojí pistolí na upírku. Promluvil na mě a já se na něj podívala, zachytila jeho myšlenky a lehce se ušklíbla. ,,Jeden člověk ano, ale ona je upír..,„ zazubila jsem se lehce a olízla si rty, které byly potříštěné krví. ,,Oba chcípnete,“ zavrčela upírka, na kterou bylo mířeno, až jsem se potutelně usmála. Špičáky se mi zaleskly a zůstaly venku, nechala jsem je, možná si ještě ukojím svůj hlad. No, až na to, že by to byla další krev… Byla jsem silná, tu mrchu před sebou bych mohla zabít, ale podívala jsem se na mladíka a prohlédla si ho. Maska někdy ze středověku, nebo hodně staré doby, kdy byly bály a plesy. Prohlédla jsem si jej pozorně, ale lehce se protáhla a popřemýšlela nad tím, co je ten přede mnou zač.

„Č.. čo? To určite nie! Však ešte pred chvíľkou bola človekom, nie?“ Spýtal som sa slečny, ktorú som chcel.. uchrániť pred upírkou Lousiou. Aj keď, keď som sa tak zblízka pozrel ja.. Nastalo sklamanie. „Ah, aha.. vidím.. musí byť nová.“ Zamrmlal som a následne som do slečny vyprázdnil celý cylinder s nábojmi, čo bolo vlastne šesť pomerne dosť silných rán s pomerne slušným kalibrom. Pochopiteľne väčšina mierila do hlavy. Počul som, že sú upíri odolní, takže to snáď bude stačiť. Následne som cylinder vyprázdnil na zem a z vrecka som vytiahol ďalšie náboje, ktoré som do cylindra začal zasúvať. Palicu som si pri tom dal popod pazuchu. „Bol som si takmer istý že to je človek.. toto sa mi nestáva často. Aká škoda.. vyzerala tak zaujímavo a tak, ah. Sľubne.“ Zacvakol som cylinder späť do zbrane a pohľad som teraz namieril k Louis. Keď som nad tým tak uvažoval. Chcela zabiť aj mňa. Prečo? „Ah slečna upírka, ako vidíte, došlo k nedorozumeniu.“ Pousmial som sa a prstom som ukázal na dievča. „Pôvodne som si myslel, že je zaujímavá. Že je človek ale.. ah.“ Pokýval som smutne hlavou. Toto sa nemalo stať, taký fail. Tak zbytočne zahodená noc. „Je to rovnaký, nezaujímavý odpad.. ako vy. Len upír.. nič viac, nič menej.“ Vyzeral som sklesnuto, no stále som bol obozretný. Aj keď som sa do podobných situácií dostával často, zväčša stačilo trocha postrašiť a paranormálne tvory sa stiahli. Toto je vlastne prvý krát, čo som bol nútený reálne oponovať lovcovi. „Môžem vás poprosiť, aby ste sa vyvarovali loveniu ľudí? Aspoň z tejto oblasti?“ Spýtal som sa jej nakoniec s malou nádejou v hlase.

Jen jsem se dívala, přimhouřila oči. V těchto ulicích jsem byla poprvé. Na kraji města. Někde úplně na druhou stranou od mého domu. Bylo to tak lepší. Podívala jsem se do noci. Poslouchala jsem slova mladíka, dívala se na něj a poslouchala jeho slova. On pak namířil zbraň na tu ženskou a najednou vystřelil šest nábojů. Poslouchala jsem jeho slova, kdy nabil znovu svoji zbraň, nejspíše, aby zabil i mě? Jen jsem nad tím přimhouřila oči. ,,Nejspíše k dost velkému nedorozumění, ale to už se tak stává,„ usmála jsem se a otřela si pusu od krve. Najednou řekl, že je stejný nezajímavý odpad jako já. Kdy jsem to už slyšela? Ach jasně, od toho blbýho upíra před dvěma dny. Jen jsem se zasmála. ,,To slýchám věčně, ale já nejsem jako oni, ti obyčejní upíři,“ zazubila jsem se a pokrčila rameny, kdy jsem ho hypnotizovala pohledem. Řekl mi, abych se vyvarovala lovení lidí v této oblasti. ,,Hmm, to nemohu zaručit," zamrkala jsem očima, zezlátly mi a v té tmě svítily jako oči kočky. Zmizela jsem mu v očích, když jsem se zneviditelnila, zahalila se do pláště a udělala pár kroků trochu na jinou stranu, kde jsem se objevila ve tmě zas, už se svýma čokoládovýma očima. /Schovej zbraň do svého pouzdra./ Začala jsem ho ovlivňovat, promlouvat k němu v myšlenkách a jen se lehce usmála. Měla jsem dost, byla jsem nasycená celkem dobře. Dívala jsem se na něj, jen my dva… energie by se mohla vsakovat mnohem líp do mého těla.

„Nie som ako ostatný upíri..“ Zabrlal som si popod nos snažiac sa napodobniť jej tón. „Všetci upíri sú rovnako predvídateľný, všetci vlkolaci sú rovnako predvídateľný a o anjeloch a démonoch už ani nehovorím. " Posťažoval som sa no stále pokojným hlasom. Nebola v ňom žiadna agresia. Agresívne ale neboli ani moje posledné slová pred tým, než som rozstrieľal tú mladú upírku za mnou. Zrazu mi táto slečna zmizla z očí , schovala sa do tmy? Ja.. nie, nebol som si vôbec istý čo spravila. V jeden moment som sa pozeral do jej žiarivých očí a v druhý už stála trocha bokom.. a vyzerala ako človek. No nie, túto by som si s človekom nikdy nepomýlil. Bola proste iná, pozerala sa inak, chodila inak, smrdela inak. Namieril som na ňu zbraň. Naozaj som si nebol istý o čo sa pokúsi. Nechcel som ju zastreliť, ale nechcel som aby zabila ďalšieho človeka z tejto oblasti. “Žiadam vás o to slečna.„ Znova som sa usmial a podvedome som zbraň začal sťahovať, až som ju nakoniec schoal späť do vrecka spoločenského kabátu. Ani som si neuvedomil, že za to mohla ona. Schytil som do rúk palicu a oprel som sa o ňu. “Verím že ste teritoriálny typ že? Teda ak nie ste divoká alebo niečo na ten štýl.. prosím, choďte späť do svojho teritória. Toto je už zabrané." Vysvetlil som jednoducho s ďalším úsmevom. Ja som sa usmieval stále, bol som dosť optimistický démon.

Pobavil mě, když se pokusil napodobit tón mého hlasu. Roztáhla jsem svůj úsměv a dívala se na něj, kdy si začal stěžovat se stejným hlasem. Naprosto bez agrese. ,,Jistě… upíři…,„ roztáhla jsem svůj úsměv. *Pokud vás nekousne upír, který předává velice vzácnou chorobu psychických upírů. Zazubila jsem se nad tím, ale najednou zmizela i se zlatýma očima, až jsem se objevila na jiné straně s čokoládovýma očima, tak, jak mě vídali všichni. Mířil na mě zbraní, ale já byla v klidu, nenechám se zabít. On mě žádal o to, abych opustila tuhle část města. Pak ovšem stáhl zbraň, kdy se má mysl potutelně zazubila. Tohle ovládání lidí mi je k dobru. Vysvětlil mi, že tohle teritorium je zabrané, až jsem se pousmála. ,,S tím nemohu souhlasit, každý máme právo na to, co mu patří. Je úplně jedno, kde to bude…a navíc, já si pro obživu nechodím každý den,“ roztáhla jsem rty do úsměvu a stáhla si klobouk více do obličeje. ,,Dejme tomu, že městu pomáhám od všech špatných lidí," usmála jsem se a podívala se k nebi, necítila jsem z něj upíra nebo vlkodlaka. Neran…skoro jako bych ho tu cítila. Ovšem dívala jsem se znovu jen na toho mladíka před sebou, který měl hůl v rukou.

No a tu to máme. Presne o tomto som hovoril. Proste bola celá ich rasa o jednom .. o nejakej hlúpej nadradenosti nad ostatnými. Moja nespokojnosť bola dosť zjavne vidieť aj v mojej tvári a výraze. Nebol som rozzúrený, skôr som sa tváril, ako keby som mal pod nosom nejaký veľmi smradľavý materiál. „Upíri..“ Povzdychol som si s pokrčením ramien. „Oh.. možno by som mal byť poctený za predstavenie slečna.. ale preferujem keď.. sa mi nestrácate z dohľadu.“ Pousmial som sa. Nie, nikdy som nikoho nepodceňoval. Skôr som bol nervózny. Nevedel som o nej nič. Síce ani ona o mne, no už z môjho pokusu o vyriešenie situácie dohodou bolo zjavné, kto tu očividne mal väčšie gule – ona.
„Je tak ťažké ísť niekam mimo? Prečo to vždy musí nejaký kretén z nejakej kvázi nadradenej rasy komplikovať.“ Síce som nevybuchol, môj hlas bol trocha.. hlučnejší. Po jej poznáme so zlými ľuďmi sa mi ale zalesklo v očiach a ja som sa viditeľne upokojil. „Oho.. ale slečna, zlý ľudia je relatívny pojem. Zlí ľudia sú rovnako zaujímaví, ako dobrí. Ale ktorých by ste považovala za zlých a ktorých za dobrých? Nechajme nech sa súdia sami. Bez zásahov nejakej vyššej moci.. hm?“ Žmurkol som na ňu. Nálada sa mi zrazu viditeľne zlepšila. Podobné konverzácie som mal veľmi rád. Predsa len sa týkali toho najzaujímavejšieho, čo na tomto svete bolo – ľudí.

S takovýmto typem člověka jsem se ještě nikdy nesetkala. Byl ale člověk? Neřekla bych, něco mi do toho nesedělo. Prohlížela jsem si ho, na jeho krev jsem chuť neměla. Chtěla jsem jediné, už být v teplé své postele, ale nevzdám se téhle části města. Moje část. Ach, přivlastňovat si části. Poslouchala jsem jeho slova, kdy něco řekl o představení. ,,Oh zajisté… Louisa Fey, ojedinělý psychický upír," usmála jsem se dost zářivě. Protáhla jsem se lehce a dívala se na něj. Neztrácet se z dohledu, uměla jsem to dost dobře. Že bych se jednoduše zneviditelnila a zdrhla odtud? Jen tak… ne… baví mě to. Chtěl vyřešit tuhle situaci, abych opustila tohle teritorium. ,,Nemohu zaručit, že se sem nevrátím, pokud cestuji městem, nezaručuji, kde se objevím příště. Nemám své teritorium," zamrkala jsem očima a usmála se. Je pravdou, že bych mohla mít, ale většina jich byla zabraná, proto jsem do nich s radostí lezla! ,,Zlí… zdrogovaní, opilí, úchylní… To jsou první výčty těch zlých lidí," usmála jsem se. Tahle situace mě opravdu velice bavila. Pozvedla jsem ruku a někde v dálce se ozval hluk, nad mladíkovo hlavou proletěla popelnice a zastavila se u mě, kdy jsem ji převrátila a posadila se na ni. Plášť zahalil mé tělo a klobouk tomu dodával onen temný nádech. ,,Dejme tomu, že na lov chodím jednou za čtrnáct dní," usmála jsem se a promnula si lehce krk.

Ďalšia z vecí ktorú som od nej radšej ani nechcel počuť. Nebol som si istý či to robila schválne, ale v mojich očiach stratila možno aj nejakú tú malú zaujímavosť, ktorú by som pre obyčajného upíra dokázal nájsť. „Ste nudná..“ Odvetil som namiesto predstavenia. Nebral som to ani ako nadávku, či nejakú otázku.. bol to fakt. Len som skonštatoval fakt, ktorý som považoval za správny a logický. Aspoň pre mňa. „Ste nudnejšia než ľudia, ktorých považujete za zlých.. " Ukázal som na mŕtvu slečnu, keď v tom mi preletel kôš len kúsok od hlavy, spoza mňa. Ani to so mnou nepohlo, stále som sa na ňu pozeral tými sklamanými očami. “Rovnako nudná ako táto tu… A to už som dúfal, že sa to začne lepšiť.„ Pokrčil som ramenom a začal som pomaly kráčať k nej. “Tak sa uistite, že za ten jeden lov za štrnásť dní.. budete ďalej od tejto časti mesta.„ Môj ďalší kor vytvoril veľmi zaujímavý úkaz. Ako psychický upír pravdepodobne mohla prísť na to, že sa nejedná o žiadnu ilúziu no.. zmenila sa farba prostredia? Vlastne všetkého? Ako keby sme sa nachádzali v čiernobielom filme. Jediné dve farebné postavy sme tu boli mi. Inak.. inak všetko ostatné malo farbu čiernej a bielej, ako tie staré filmy, len odtiene. Ak sa snažila prečítať moje myšlienky, mohla zistiť, že v nich panuje zlosť.. agresia, bol som pripravený na ňu zaútočiť. Zastavil som sa na pár metrov od nej a vychádzkovou palicou, som rázne trepol do zeme. Teda oprel som sa o ňu, no vydalo to ten cinkavý zvuk. Zvuk, po ktorom sa pod palicou začali robiť trhliny. Ale trhliny čoho? Boli čierne ako noc a nevyzerali ako trhliny zeme, či okolia skôr.. celku, reality ako takej. Úprimne som sám netušil čo presne robím. “Alebo chcete zažiť pravú podstatu chaosu?„ Usmial som sa a načiahol som k nej ruku. Prijme ju ? neprijme ju? “. ako takú? Slečna Frey." Samozrejme sa ale nejednalo o nič globálne. Mohla si všimnúť že aj tá farebnosť naberala len istý rozmer. Keby že vyjde na inú ulicu, znova by všetko vyzeralo tak, ako malo.

Tahle chvilka mě začala pomalu nudit. Začala jsem být možná i trochu unavenější, čím více jsem unavenější, tím více jsem napružená a má ironická a zákeřná povaha se bere na povrch. Řekl mi, že jsem nudná. Zasmála jsem se trochu zvonivě. ,,Ta slova zní z vašich úst poněkud… nudně, unavujete mě svojí přítomností, pane neznámý,„ usmála jsem se a vyšpulila rty. Pak mu nad hlavou přeletěla popelnice, na kterou jsem si mohla sednout já a poslouchala jeho slova. ,,Je bezděčné soudit lidi hned podle prvního pohledu a dojmu, to se mi zrovna dvakrát nelíbí,“ usmála jsem se a luskla prsty ve vzduchu. ,,Já si budu lovit tam, kde se budu nacházet, je to jedno, kde to bude, je to moje zlatá věc," usmála jsem se a lehce houpla nohami, až jsem něco zachytila. Svět kolem mě se trochu pozměnil. Barva prostředí se změnila, kdy jsem se zlehounka zamračila, ale pak se zasmála, když jsme byli jak v černo bílém filmu. ,,Ach, vážně… opravdu… nemám ráda lidi, co si myslím, že jsou něco víc," zavrčela jsem, ale ušklíbla se. V jeho myšlenkách byla zlost a rozešel se blíž, kdy se zastavil jen na pár metrů ode mě. Jeho hůl se zarazila do země, až se ozval cinkavý zvuk, kdy se pod holí tvořily trhliny, co byly černé. Zamračila jsem se, ale zvedla se z popelnice a podívala se na jeho ruku. ,,Začínáte mě unavovat, abych pravdu řekla,„ usmála jsem se a zmizela mu z očí. Lehce jsem se proměnila do neviditelné podoby. Nadechla se, sykla si nespokojeně a rukou mávla ve vzduchu, kdy mladíkovi ona hůl najednou se zvrátila tak, že ho flákla do hlavy. Objevila jsem se, zazubila se. /Začni se fackovat, fackuj se, přestaň dělat chaos a fackuj se./ Začala jsem ho podvědomě ovlivňovat. Namlouvala mu myšlenky a usmívala se. ,,Nerada se bavím s cizinci, kteří se ani neumí přestavit,“ pousmála jsem se a byla tak trochu dál od něj. Dál od popelnice a byla připravená se bránit, kdyby to bylo třeba.

„Yeh, ja viem. Som nudný. Som len obyčajný nudný démon. K ľuďom sa ani len nepribližujem.“ Podvihol som obočie, keď v tom znova zmizla. Takže moju výzvu neprijala.. škoda. Moja palica začala levitovať. Respektívne ju asi nejakým spôsobom ovládla. Však to pred tým spravila s popolnicou no nie? Ale bol som v poriadku. Tá palica sa rozpadne. Rozložím ju pomocou entrópie v momente keď sa ma dotkne. Uškrnul som sa, no nevydržalo mi to na tvári dlho. Palica ma trafila priamo do hlavy a ja som zletel na zem.** „PRE ČO TO KUR-A NEFUNGUJE TAK AKO CHCEM?!“** Skríkol som a v momente som bol znova na nohách, držiac si skrvavenú tvár. Bolo vtipné, že krvácala smerom k nebu. Proste.. všetko prestávalo dávať zmysel.. nič nebolo na svojom poriadku. To platilo aj pre jej schopnosť, pre mňa samotného, pre.. všetko v mojom okolí. V jej očiach som musel vyzerať úboho. Ona tie svoje dokázala ovládať precízne, skvelo. Ja ? Ja som bol oproti niečomu takému na smiech. Od rozzúrenia som tresol rukou do steny vedľa mňa, z ktorej následne začali vyrastať muchotrávky. spievajúce ugrofínsky žalospev. Bohužiaľ sa táto moja schopnosť aplikovala na všetko, na moje vlastné prostredie a rovnako tak aj na jej schopnosť. Akonáhle ku mne poslala ten signál, alebo ako to nazvať. Vlastne to bolo počuť docela nahlas, ako keby ho zakričala do mikrofónu a pri tom .. no nie, netušil som či to malo ten účinok, ktorý to malo mať. Moje nohy si však začali robiť čo chceli a ja som začal tancovať tú ruskú somarinu. „Hej stop stop!“ Zakričal som a behom sekundy bolo znova všetko na svojom mieste. Bol som dosť spotený, krvavý a bolo vidieť, že mi z vlastnej schopnosti hrabalo. „Toto .. som možno trocha posral.“ Priznal som úprimne a hlasno som vydýchol. No nikdy to nedopadlo dobre, keď som sa naštval. Proste vždy nastal chaos neovládateľný mnou či nikým iným.

Podívala jsem se na něj. Zazubila se. ,,Alespoň je mladý pán relevantní a přizná barvu,„ usmála jsem se a protáhla se lehce v ramenou. ,,Démon… mh zajímavé,“ usmála jsem se. Démon, jako můj Neran. Ten nyní spí, jo spí, jelikož on se dušemi napapal nedávno, kdežto já vyrazila v noci na lov. Neví to, no, asi nebude mít radost, ale to bylo vedlejší. Já mu pak zmizela z dohledu, protože mě to moc nebavilo. Nemám ráda cizí lidi, no dobře, když se s nimi seznámím. Tak jinak, nemám ráda cizí lidi v jednu v noci! To znělo mnohem líp. Olízla jsem si rty, ale pak se objevila a nechala jeho hůl, aby ho flákla po hlavě. Ona ho tam opravdu praštila, kdy on sletěl na zem. Zasmála jsem se a pokrčila rameny. Lehce jsem se zhoupla na špičkách. Trénink mých schopností byl na dobré cestě, vážně. Jen divné bylo, že jeho krev krvácela vzhůru. Pozdvihla jsem obočí, ale podívala se kolem sebe. Bylo to zde divné, hodně divné. Najednou on ze vzteku flákl rukou do stěny vedle něj, která se sténavě ozvala. A sakra, tohle asi není dobré, že? Moje další ovlivnění se tak trochu nepovedlo, protože on místo fackování začal tančit něco, co jsem neznala. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Tak tohle nebylo moc dobré, tedy, já nevím! Utřela jsem si slzu ze smíchu a dívala se na něj, když zakřičel stop. Najednou všechno bylo v pořádku, okolí bylo v cajku, on byl zpocený, zkrvavený a vypadal, že mu hrabe. Krev, kterou byl potříštěn, ve mně nevyvolala žádnou chtivost po krvi. Mé obě já byly spokojené na nejvyšších možných pozicích. Já vlastně taky. On přiznal dost upřímně, že to podělal. ,,No, trošičku ano, alespoň že se ze slušnosti přiznáte," usmála jsem se a protáhla se v ramenou a lehce si promnula krk. Únava přicházela pomalu. Potřebuju energii, to zneviditelňování mi ji ubíralo, ale ten mladík…tomu jsem ji pomalu musela brát taky.

Pre ňu to bolo vtipné.. jasné, pre každého to bolo vtipné. To ja som sa musel vysporiadať s následkami. Aspoň sme to tento krát obaja prežili. Stalo sa mi, že som po takomto rupnutí takmer sám pošiel. Príliš nestabilné.. príliš.. a navyše to tak hrozne vyčerpávalo. Chcel som ísť domov, pozrieť si večerné správy, spraviť si vajíčka so slaninou, kašľať celú upirku a jej teritórium.. tak budem mať o pár subjektov na pozorovanie menej no bože! Ah.. toto sa nikdy, nikdy nestalo. Nikdy ! Prečo teraz? Prečo ona ? tsch. Tváril som sa, podivne. Aj po tomto mojom dalo by sa povedať záchvate, sa mi stále chveli viečka. Nebolo to však od strachu. Skôr od takého psychického vyčerpania. „Nemám problém s priznaním si vlastnej chyby.“ Odvetil som jej a rozhliadol som sa. Hľadal som niečo, teda skôr niekoho. Nahlas som potiahol a začal som kráčať smerom k upírke. V polke som sa ale otočil a kráčal som smerom k mŕtvej upírke, kde sa cesta rozdeľovala ďalej. „Kde.. kade.. kade.. kade.“ Šepkal som si skôr pre seba a znova som sa vrátil späť na to miesto. Bol som trocha dezorientovaný proste.. vedľajšie účinky. Ako keby som sa v chaose stále nachádzal. Nedokázal som rozmýšľať priamo. To že som sa stále cítil horšie aj kvôli Louise a jej grand theft my energy mi vôbec ale vôbec nepomáhalo. Ukázal som na ňu prstom, no následne som ho schoval a ukázal som na ňu pištolou. Nie.. to tiež nebolo správne. Schoval som aj pištol a začal som si rozopínať nohavice. „Nie.. počkaj nie, zlá situaćia.. nie zlá situácia.“ Zamrmlal som a ruky som znova zložil k telu. Opasok som každopádne nechal tak.. nejak divne visieť. „Ty.. ty, ty ako sa voláš.. ? Lousia.. si Lousisa Frey, upír upír.. áno. Ty si upír, sme v meste. " Na zlomok sekundy som sa znova odmlčal, nahlas som preglgol, mádych, výdych.
“Dobre, som v poriadku.„ Vyhlásil som a rýchlo som znova skontroloval okolie. “Vidím že je všetko v mojom okolí v poriadku.„ Zamrmlal som.. “Takže raz za štrnásť dní hej, to.. to prežijem. Aj tak nemám právo sťažovať sa.. si silnejšia."

Měla jsem dnes vážně o zábavu postaráno. Ano, ale ráda bych se rozešla domů a šla spát. Co mě může zabít..aah ano, probodnutí srdce, useknutí hlavy… magie, co není živelná. Achjo, proč to je tak složité. Dívala jsem se na démona, který neměl problém s přiznáním vlastní chyby. Nahlas potáhl a kráčel pomalu ke mně, kdy se v půlce zastavil a zase se podíval k mrtvole na zemi. ,,Hledáš něco?„ podívala jsem se na něj a přemýšlela, co asi tak dělá. Vypadal tak divně, skoro jako by byl dezorientovaný. No, to mi ještě scházelo. Ale pak se vrátil zpět na místo, ukázal na mě prstem, až jsem pozvedla obočí. Jo, brala jsem mu energii, ale za to já nemohla. Pak dokonce vytáhl pistoli, kdy jsem nehnula ani brvou a byla připravená reagovat, ale i tu uklidil. Pak si ovšem začal rozepínat nohavice, až mi obě obočí vyletěla nahoru a já nechápala, co se tu děje. ,,Zmaten? To není dobré,“ řekla jsem a povzdechla si. Pak začal něco blekotat, kdy se mě ptal na jméno a zopakoval si ho. ,,Ne, není to Frey, ale Fey, bez erka,„ usmála jsem se a povzdechla jsem si.** ,,Louisa, prostě a jednoduše,“** usmála jsem se a dívala se na něj, když se nadechl a vydechl. ,,No, neřekla bych,„ zabrblala jsem a dívala se na něj, když zkontroloval své okolí pohledem. ,,Áno, jednou za čtrnáct dní,“ usmála jsem se. Jo, protože mezitím jsem ještě někde jinde. Ušklíbla jsem se v duchu a dívala se na zmateného mladíka. Jsem silnější, no, ale neřekla bych… těžko říct, jestli bych vyhrála, ale on byl značně zmatený, těžko říct.

Tento krát som sa na ňu pozeral priamo, bez jediného žmurknutia či odbočenia pohľadom. Niektorý by to považovali za drzosť, hlavne ľuďom by to bolo veľmi nepríjemné .. proste psychológia. „Štrnásť..“ Dodal som znova a ruky som dal v bok. „Ty.. eh ty sa nejak.. trénuješ?“ Nebol som si istý, či som použil správny pojem. „Proste tie tvoje schopnosti.“ Mávol som rukou a následne som ju len strčil do vrecka. „Fey huh.. pripomína mi to Fae, vieš čo o znamená Fae? V niektorých kultúrach by sa to dalo považovať za nadprirodzenú bytosť, rasa víl, nadprirodzených bytostí.. a tak ďalej a tak ďalej prepáč ja..“ Naznačil som rukou krúživý pohyb pri mojom spánku. „Musím rozprávať, rozprávať inak ma znova prepadne chaos. Proste rozprávať, to je reálne, rozprávanie je fajn.“ Prikývol som skôr pre seba a znova som sa usmial. „Takže tie tvoje schopnosti ty, sa ich učíš? alebo . .vieš? Uź odjakživa? Ja sa ich nemôžem učiť ovládať. Skúšal som to, no je to nemožné. Chaos je chaos.. " Musel som si nájsť nejakú tému, akú tému? Ak teraz odíde tak budem v prdeli. Buď tému, alebo nejakého človeka, bol tu nejaký? Potreboval som sa najesť, normálne najesť. Nemyslel som tým tie vajíčka so slaninou ktoré si každé ráno robím už zo zvyku. “Ako si stará Fey?" Vypadla zo mňa ďalšia otázka. Myslel som jej pravý vek nie ten, ktorým sa predstavuje ľuďom, keď sa teda nejakým predstavuje.

Dívala jsem se na něj. Rovnou do očí, no, nevadí. Byla jsem vždy odlišnou, ve škole, společnosti…a nevadilo mi to, ne ani trochu. Dal ruce v bok a najednou se mě zeptal, jak trénuju. ,,He,„ vypustila jsem ze sebe a pokrčila rameny. ,,Většinou v lese, kde je klid. Zaměřuji se, čtu v knihách,“ pokrčila jsem rameny a usmála se, kdy mi začal říkat o významu slova Fae. Poslouchala jsem ho a přemýšlela nad tím, jaký typ člověka on je. Z čistě psychologického hlediska. ,,No, já ráda lidi poslouchám, mám za sebou hodiny psychologie,„ dívala jsem se na něj a prohlížela si ho. ,,Něco jsem získala, něco se naučila, dalo to zabrat. Na učení potřebuje člověk klid a nebýt ve stresu. Číst knihy a nebo mít někoho, kdo ti to vysvětlí, jak to používat,“ vysvětlila jsem mu, jak je to se schopnostmi. Trochu mě ty otázky zarazily, ale snažila jsem se z toho vybruslit. Po chvilce padla další otázka, až jsem zamrkala očima. He, kolik že mi bylo? Devatenáct, když jsem přišla na Antagoru, v létě jsem měla narozeniny… teď je léto, takže začátkem léta… ,,Dvacet," pousmála jsem se a podívala se na něj. Jo, pravý věk, když jsem stále smrtelník.

Tá odpoveď bola príliš jednoduchá.. príliš, snažila sa predo mnou niečo skryť. Prižmúril som oči a podozrievavo som sa na ňu zapozeral. Nah.. pravdepodobne nie. Celý čas čo rozprávala, som ju len potichu počúval. Niečo získala a niečo sa naučila. No to bolo dokonalé. „Ja nie som človek.“ Podotkol som, no nebola to jediná nezrovnalosť ktorej som si všimol. Aj keď som chápal že to nemyslela doslova. „a skôr to vyzerá že ľudí rada jete slečna Fey.. a že sa s nimi rada hrajete.“ To som odpozoroval už na tom, čo spravila so mnou. Spätne som si zobral celý náš stret a ani za svet som nevedel pochopiť, prečo som napríklad vtedy odložil zbraň, keď tu stále bola ona, ako dosť podstatná hrozba. No jej vek ma prekvapil, úprimne ma prekvapil. „Dvadsať?“ Po tvári sa mi roztiahol ľahký úškrn, ktorý som ale znova rýchlo zahnal. Nevedno či sa smiať jej, alebo mne samotnému. „To mi chcete povedať že máte dvadsať rokov a viete robiť také tie veci?“ Uchechtol som sa. Prečo som jej nechcel veriť? Aj keď, keď som si to tak zobral. Možno to dávalo zmysel. Jej schopnosti ako psychického upíra spočívali v telekinéze a telepatii. Aspoň čo som usúdil z jej ovládania mojej palice, popolnice a jej psychických príkazov, či skôr nanuckania. Dávali zmysel, boli logické v podstate sa to dalo krásne vysvetliť. Narozdiel od trebás tej mojej. Ale nakoniec som sa rozhodol zmeniť téma. Nie. .zabudnime na .. toto tu. „Hovoríte že vás zaujíma psychológia.“ Zablisklo sa mi v očiach. „To je náhoda, mňa tiež. Čo keby sme sa stretli na predom určenom mieste a viac sa o tejto.. veci, záležitosti. porozprávali?“ Navrhol som. Možno to bol úprimny záujem, kto vie. Možno s ňou bude lepší rozhovor než s tým chudákom, ktorého teraz zoškrabávajú z kresla svojej vlastnej pracovne.

Chvilku vypadal, že mi snad ani nevěří. Usmívala jsem se a sledovala ho. Vypadal trochu podezřívavě, ale mně to vesměs nevadilo, dívala jsem se na něj a sledovala ho. Řekl mi, že není člověk. ,,To ne, ale to je druhá stránka pohledu,„ řekla jsem a pokrčila rameny, kdy jsem ho sledovala. Možná mě chápal, možná ne, ale já byla dnes ve své ráži. Zákeřná povaha žila v noci. Právě nyní se bavila touhle chvilkou. Poslouchala jsem ho, když o mně řekl, že ráda lidi jím a hraji si s nimi. ,,To je pravda, ale i není. Záleží na situaci,“ usmála jsem se a sledovala ho. Jo, pokud se mi bude chtít, mohu se chovat i roztomile a přátelsky. Nebo se podmaním své dobré stránce a budu nejhodnější. Zamyslela jsem se, ale zamrkala a dívala se na něj. Velice ho udivil můj věk. ,,Učím se velice rychle, možná jsem až moc chytrá,„ pokrčila jsem rameny, lehce se v nich protáhla a dívala se na něj, když se uchechtl. Přeměnila jsem se do své podoby kolem sedmnácti let, už jsem si moc nepamatovala, kolik mi bylo, ale do osmnáctin jsem byla u Stefanie a její rodiny. Rok jsem žila někde, kde jsem se pilovala a nakonec skončila v Antagoře. Blýsklo mu v očích, když jsem zmínila svoji zálibu. Podívala jsem se na něj a lehce si promnula krk. ,,Můžeme, nemám s tím problém,“ odpověděla jsem a prohlédla si jej více. Což o to, čas mám. ,,Kdy a kde," podívala jsem se na něj a usmála se zlehka.