Elissa + Erik

Uhýbal mi a to mě frustrovalo, nemůže chvilku zůstat na místě? Bylo by to proti veškerým pudům sebezáchovy, ale mohl by… Vypadá, že je na to dost velký blázen. Zavrčím a pokusím se ho opět praštit, bezúspěšně. Ignorovala jsem jeho slova o tom, že nejsou stejní, jen podobní. Byl to doktor, psychiatr, byl jim více než podobný. Jeho další slova mě ale donutí zastavit. Překvapeně se na něj podívám a párkrát zamrkám.
„Chráním ji,“ řeknu jistě, ačkoliv trošku překvapeně. Pomáhám jí, chráním ji. Ale chtěla by to tak? Přece jen se jí ten doktor zamlouval. Ne, je příliš důvěřivá, jen se spálí a bude jí to ještě více bolet. To nedovolím! Zatřesu hlavou a znovu ho probodnu pohledem. Ale… Nechoval se nijak agresivně, nechal ji kreslit, mluvil s ní. I když jsem ho napadla nebránil se. Ani se na mě nedíval jako na vraha. Tiše zavrčím a začnu couvat dozadu, dokud nenarazím zády na zeď. V hlavě mi vířilo mnoho myšlenek a já je nedokázala roztřídit. Zakryji si dlaněmi uši a tiše zasyčím. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem, ať to přestane.
„Dost,“ zakňučím tiše a sjedu na zem. „Ať to přestane,“ zašeptám a pevně zavřu oči. Za to může on! Ten pitomý doktor!

Ignorovala mě, nebo jsem si to alespoň myslel do chvíle než se výraz v jejich očí proměnil na chvilkové překvapení. Mohl jsem ji na rovinu říci že ji neublížím, ale nepomohl bych ji tím. Kolik doktorů ji tohle nejspíše řeklo a potom do ní nabodalo mnoho injekcí? Byl to jenom způsob jak někoho oblbnout. Chrání ji, bylo to jisté ale už ne o tolik jako předtím.
„Chráníš ji ale ohrožuješ zároveň,“ navrhnu a stále z ní nespouštím oči. Bylo by to bláhové i přesto všechno. Potřeboval jsem ji vidět, mohlo to být nepříjemné ale jinak to nešlo. Kdybych jen na chvíli ztratil zájem a pozornost, něco by se mohlo pokazit. Opět ten její pohled ale v momentě kdy jsem čekal že na mě opět vyběhne s tím že lžu, se něco zlomilo. S vrčení zacouvala dozadu, až se nalepila na chladnou zeď místnosti. Mohl jsme využít příležitosti a spacifikovat ji hned jakmile si zakryla uši, ale já jenom srovnal svůj postoj a pozoroval ji. Opět s žádným náznakem nepřátelství nebo potřebou se k ní přiblížit a něco udělat. Stačilo mi jenom to že jsem tam stál a díval se abych mohl posoudit situaci. Mohl jsem cokoli udělat, říci ale rozhodl jsem se pro taktické mlčení. Nepomohl bych ničím co bych teď řekl a vysvětlovat jí něco když má zacpané uši postrádalo smysl. Nakonec jsem hrábl do kapsy a přesto že jsem zůstal stát na místě jsem z ní vytáhl stejnou propisku kterou se mě pokusila napadnout a hodil ji na postel tak, aby si toho všimla.

Stál tam a nic nedělal, jenom mě pozoroval. Nevyužil příležitosti, místo toho mi dával čas a prostor. Letící předmět upoutá moji pozornost a tak se otočím k posteli. Byla to ta propiska. Překvapeně se na ni podívám a pomalu vstanu ze země. Nejistým krokem se vydám k posteli. Seberu ze země obrázek geparda a prohlédnu si ho. Byl už hotový, nepotřeboval žádné úpravy. Pohled mi sklouzne na propisku. Propisku, kterou jsem Erika před chvíli napadla. Ztěžka polknu a přehraji si celou událost v hlavě. Něco jsem z toho všeho pochytila, ale nebylo toho mnoho. Co si teď o mě pomyslí? Bude se chovat jako ti ostatní doktoři a ztratí přístup, který měl předtím? Doufala jsem, že ne. Zvednu propisku a natáhnu ruku s propiskou k doktorovi. Dívala jsem se stále na zem, bála jsem se mu podívat do očí, bála jsem se vidět jeho výraz.
„Omlouvám se,“ špitnu potichu a pomalu odlepím pohled od země směrem k němu. Mrzelo mě, co jsem udělala a nebyla jsem si jistá, jestli jsem tomu mohla nějak zabránit.

Propiska dopadla na postel a já od ní odtrhl pohled. Lampa nade mnou zablikala, sáhnu si do kapsy, ze které vytáhnu cigaret a znovu si zapálím. Škrtnu poprvé, nic. Škrtnu podruhé, stále nic. Slyšel jsem jak se dívka naproti uklidnila a přešla od stěny k posteli, ale pohled od zapalovače jsem neotrhl. Škrtnu po třetí a cigareta se rozhoří, výborně. Potáhnu si a potom zvednu pohled k dívce, která se zohýbala pro obrázek na zemi. Ještě jsem neměl příležitost vidět co je na něm nakresleného, doufal jsem že ji mít budu. Dle všeho dívka vypadala že si to pamatuje, nejenom že se mi nedívala do očí, ale i její kroky byly opatrné a opět nejisté jako předtím. Zvedla propisku a natáhla ji mým směrem. Nedívala se na mě. Vyfouknu kouř někam za sebe a potom se pomalu rozjedu k ní. Omluvila se.
„Za co se omlouváš? Nebyla jsi to přeci ty, ne?“ pousměji se a potom se zastavím na kraji její postele. Natáhnu ruku k ní, ale propisku si nevezmu.
„Mohu se podívat?“ zeptám se a s nataženou rukou čekám jestli mi obrázek sama podá. Ruku nechám tak a v tichosti s úsměvem na tváři vyčkávám. Byl jsem rozhodnutý ji tu propisku nechat.

Nervózně přešlápnu na místě, nerada jsem o tom mluvila.
„Já… Já nevím,“ zašeptám a pohled opět zabodnu do země.
„Nevím, co to se mnou je, prostě nevím, co zrovna dělám, jakmile se… proberu, jen matně si pamatuji co se stalo,“ dořeknu s povzdechem. Natáhne ke mně ruku a já mu začnu podávat propisku, jenže se zeptá, jestli se může podívat na moji kresbu. Pokrčím rameny a kresbu mu podám. Nebylo to nic osobního, takže mi to nevadilo. Začnu si pohrávat s propiskou v ruce a začnu ji zkoumat. Vážně jsem ho chtěla zabít tímhle? Nejspíše ano. Překvapovalo mě, že je stále tak milý i po tom, co se stalo. Nechápala jsem ho, bylo to proti všem instinktům. Když se mě někdo pokusí zabít, přece k němu nebudu milá, ale budu se od něj snažit držet dál. Proč to neudělá on?
„Proč?“ zeptám se ho tiše a upřu na něj svůj pohled. Chtěla jsem ho pochopit, nevyznala jsem se v něm. Choval se přesně naopak než jsem od něj čekala a to mě udivovalo.
„Proč jsi na mě tak milý i po tom, co jsem udělala? Proč se mě nebojíš? Proč se mi snažíš pomoct? Proč si tady?“ vychrlím na něj řadu otázek a stále ho pozoruji. Doufala jsem, že mi odpoví. Pro jednou jsem byla já ta, která se ptala na otázky.

Přešlápla na místě s tím že neví. Poslouchal jsem ji a mlčel, byl jsem rád že se rozpovídala. Zahleděl jsem se na postel, opravdu nevypadala nijak bytelně ani teple. Ale proč by se taky o pohodlí pacientů mělo ředitelství starat, že ano. Jen matně si pamatuje co se stalo, ale bylo zřejmé že si z těch útržků odvodí zbytek. Přikývnu a vezmu si kresbu kterou mi podá. Propisku ji nechám a ruku stáhnu i s obrázkem zpátky a prohlédnu si ji, zatímco dívka stále upírala pohled do země a vypadalo to že přemítá nad událostmi a otázkami. Byl to gepard, nádherně nakreslený gepard. Kresbu položím zpátky na postel a zadívám se do jejich matoucích očí. Proč? Zeptá se a nakonec zvedne pohled od země a podívá se na mě. Proč jsem k ní tak milý? Proč se nebojím? Proč jsem vůbec přišel? Zamyslím se nad jejíma otázkami a lehce se zasměji.
„Máš talent,“ odpovím a otočím se k ní zády. Potáhnu z cigarety a svěsím ruku s ní podél těla.
„Kdo ví, možná jsem šílený,“ zavřu na chvíli oči a potom je otevřu a zadívám se na dveře. Nevzal jsem si klíče, nechal jsem je v zámku. Chvíli přemítám nad možnostmi a nakonec se k ní otočím.
„Je to moje práce,“ odpovím po chvilce mlčení a promnu si krk. Ale nebylo to jenom tím.

Sledovala jsem ho, nedočkavě jsem čekala na jeho odpověď. Otočil se ke mně zády, čekala jsem, že mi neodpoví a že odejde. Ale nestalo se tak. Odpověděl mi, sice jsem nebyla o moc moudřejší, ale i tak jsem si toho vážila. Navíc jsem s ním souhlasila. Podle mě byl šílený. Lehce se pousměji a stále sleduji jeho záda. V tu chvíli mi dojde, že se dívá na dveře a pocítím zklamání, že už odchází. Možná to tak ale bude lepší, bůh ví, co by se mohlo stát, když je v mojí blízkosti. Nechtěla jsem mu ublížit, i když to vypadalo, že se o sebe dokáže postarat. Na člověka byl dobrý. Hádám, že měl zkušenosti. Taky tak vypadal. Kdybych ho potkala na ulici, nikdy by mě nenapadlo, že je psychiatr. Ale první dojem často klame, to jsem věděla.
„Už odcházíš?“ zeptám se ho potichu a doufala jsem, že se můj smutek nepromítne i do mého hlasu. I tak zněl dost tiše a nejistě. Netěšilo mě to, ale jak mám změnit vlastní hlas? Povzdechnu si a svalím se na postel. Hlavu zabořím do tvrdé matrace a vydechnu. Kéž by mi sem dali polštář a teplejší deku! Chci toho tolik?

Déšť venku pravděpodobně pomalu ustával a ze zběsilé bouřky se stala jenom jakási přeháňka. Místnost se teď už jenom zřídka kdy ozářila bleskem. Prohlédl jsem si dívku, která se mě zeptala jestli už odcházím a svalila se na postel. Její hlas byl zase tichý a nejistý jako na začátku. Lehce jsem nadzvedl obočí v překvapení a změřil si pohledem celou tuhle místnost. No jo, ale co teď? Klíče jsou v zámku z opačné strany a zápatka se pravděpodobně zabouchla, slyšel jsem předtím její klapnutí. Popošel jsem k oknu, ze kterého jsem se podíval. Ani nevím kolik bylo hodin, ale podle tmy jsem hádal že by mohlo být něco po desáté. NA chvíli zavřu oči a zaposlouchám se do tichých kapek, které si sem tam potykaly s parapetem. Upřeně se na něj zadívám, snad jako kdyby to byl jeden ze sedmi divů světa. Přiložím cigaretu opět k puse a potáhnu si.
„Ne,“ odpovím po chvilce mlčení a prohlédnu si tetování na svých rukou. Měl jsem jich více, na zádech a na hrudi, mnoho lidí proti tomu mělo výtky, ale já měl jejich výtky někde u prdele. Jednou mi dokonce odmítli práci kvůli tomu že nevypadám klasifikovaně, takže jsem se ani neobtěžoval s životopisem. Jo, párkrát se mi stalo že můj životopis považovali za falešný, protože pro ně bylo nelogické že se někdo jako já objeví právě v takovém městě. Potichu přešlápnu na místě a pousměji se.
„Nepomohlo by to,“ řeknu a na chvíli se odmlčím a odejdu od okna pro spisy, které ležely na zemi v rohu. Zvednu je a podívám se do nich, znovu. „…kdybych byl vůči tobě agresivní,“ dokončím větu a potom se podívám na Elissu.

Slyšela jsem jak chodí po místnosti, vždy, když se přiblížil, se všechny moje svaly napjaly k útěku nebo k boji, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Řekne, že ještě neodchází a já se na něj zvědavě podívám. Obětoval mi více času, než kterýkoliv doktor před ním. Podívá se na mě a já mu jeho pohled obětuji.
„Ne, to máš pravdu, nejspíš bych to zase nebyla já, kdyby jsi se zachoval jakkoliv agresivně,“ přiznám mu s povzdechem a sklopím pohled k zemi. Slyšela jsem šustění papíru, jak si pročítal spis a díky tomu zvuku jsem věděla, kde přesně se v místnosti nachází. Bouřka ustala, ale kapky deště stále padaly na střechu budovy, nedělaly však již takový rámus, jako předtím.
„Nepůjdeš domů?“ zeptám se ho zvědavě a nakloním hlavu na stranu. Chybělo mi jakékoliv místo, které bych mohla nazývat domovem, tohle… jistě to místo být nemohlo. Tiše si povzdechnu a zahledím se z okna ven.
„Bylo by možné, abych se mohla alespoň na chvíli dostat ven?“ zeptám se ho trošku nejistě a upřu na něj prosebný pohled.

Opět nastalo ticho, ale za chvíli bylo přehlušeno jejím tichým hláskem. Mám pravdu? Samozřejmě že ji mám. Zřejmě by nebyla sama sebou, jak mi to potvrdila. Zamyslím se nad její odpovědí a potom si ji prohlédnu. „Takže se tohle tvoje alter ego projevuje v situacích kdy jsi ohrožena nebo se ti to stává jenom tak?“ pokusím se zeptat a doufal jsem že dostanu odpověď, ale svou teorii už jsem si stejně částečně udělal. Stejně jsem to chtěl slyšet z jejích úst ač jsem si myslel co jsem si myslel. Sklopila pohled a já na chvíli také.
„Bydlím tu,“ odpovím na její otázku o tom jestli nepůjdu domů a potom zvednu pohled od spisu, když se mě zeptá jestli by bylo možná aby se na chvíli dostala ven. Trochu jsem se pousmál a potom se i potichu zasmál.
„Oni tě ven nepustí,“ začnu a spis v rukou zavřu. Jaká to zajímavá dívka. Hodlal jsem pokračovat způsobem jako dneska, uvidím jak moc se budou události kolem ní komplikovat. Měl už jsem za sebou první pokus o zabití a to jsem ji ani neohrozil, takže teoreticky… no uvidíme co mi odpoví na moji první otázku.
„Ale teď jsi v mojí péči,“ dokončím větu a zhluboka se nadechnu vzduchu v místnosti. Kdo ví, možná by to časem bylo i možné, přece jen jsem byl dostatečně šílený na to abych ji ven vzal.

Zamyslím se nad jeho otázkou, sama jsem netušila, co to vyvolává.
„Nevím, ano, když se bojím, nebo zažívám silné negativní emoce, tak… ztratím přehled o tom, co dělám,“ odpovím zamyšleně, „dneska… se to stalo když jsem začala přemýšlet o… svobodě, chtěla jsem tak moc ven a taky jsem si vzpomněla na všechny ty, kteří mi v tom zabraňují a na…“ nedořeknu a rychle zavrtím hlavou, nechtěla jsem myslet na Tylerovi. Místo toho si znovu přehraji jeho otázku v hlavě a až teď si něco uvědomím.
„Říkal jsi Alter ego? Já myslela, že mi diagnostikovali schizofrenii?“ zeptám se ho překvapeně a opět na něj upřu svůj pohled. Takže už ani s jistotou nevím, co mi je? Co je to Alter ego? Půjde to léčit, nebo zvládat? Je to horší, nebo lepší než schizofrenie? Všechny tyhle nevyřčené otázky jsem si nechala pro sebe a místo toho jsem na Erika upřela svůj zmatený pohled. Trpělivě jsem čekala na jeho odpověď a cítila jsem v sobě jiskřičku naděje, že přece jen půjde s mým stavem něco dělat a jednou… jednou bych se odtud mohla dostat.

Přikývnu a opřu se o zeď. Stalo se to když začala přemýšlet o svobodě? Bylo to zřejmé, její Alter ego mi tvrdilo, že se jí snaží chránit, takže i pokus o útěk se dalo brát jako silná touha a ochrana. Kdyby mě zabila, nic by ji nebránilo dostat se odtud ven. Bylo pozdě večer a všichni již byli doma, což tedy neřešilo můj problém toho jak bych se měl odsud dostat ven. Povzdechnu si a podívám se na okno vedle mě.
„Řekla mi, že tě chrání,“ přiznám ji a potom upřu pohled na cigaretu v mé ruce. Dívala se na mě zmateným pohledem, cítil jsem ho na sobě a přesto jsem zůstával v klidu. To většinou mé pohledy nebývaly příjemné. Ano, říkal jsem Alter Ego, bylo to možné, možnější a jistější než schizofrenie. I když svým způsobem i ta byla takřka totožná.
„Oni možná ano, já mám své názory a posudky,“ upozorním ji na tuhle maličkost a potom s posledním potáhnutím tipnu cigaretu o spodek ledového parapetu.

„Chrání mě?“ zašeptám překvapeně a natočím hlavu na stranu. „Spíš mi způsobuje problémy!“ dodám s povzdechem a zahledím se směrem k oknu.
„Kdyby nebylo… té věci, nebyla bych tady,“ vyprsknu naštvaně a pevně stisknu tenkou deku. Poté se ale zarazím. „Nebyla bych nikde, byla bych mrtvá,“ dodám s rezignací v hlase. Nemohla jsem být na tu druhou naštvaná, zachránila mi život. Ano způsobila mi spoustu problémů, ale bez ní bych byla mrtvá. Nezmohla bych se na odpor. Nezastavila bych ten nůž, nezastavila bych ho, nakonec by mě utýral k smrti. Pevně sevřu víčka a přikrčím se ke stěně. Moje tělo se začalo třást, ale zimou to nebylo. Cítila jsme stejný strach jako tehdy. Proklínala jsem svou paměť, pamatovala jsem si každý okamžik, každý detail. Vůni, kroky, televizi v pozadí. Pamatovala jsem si každou ránu, jako bych ji právě dostala. Na mém těle bylo mnoho jizev, byly vybledlé, staré, šly vidět jen pod přímým světlem, ale dokázala jsem si vybavit přesný moment, kdy jsem každou z nich dostala. Schoulím se na posteli do klubíčka, snažila jsem se zastavit ten nekonečný příval vzpomínek. Byla jsem ale odhodlaná zabránit té druhé, aby získala kontrolu, nevěděla jsem jak ,ale doufala jsem, že čistá vůle k tomu postačí.

„Té věci?“ nadzvednu obočí a zadívám se na ni. Proč jen mi to přišlo tak povědomé? Podobné myšlenkové pochody jsem také mýval a to jsem netrpěl žádnou nemocí, nebo jsem si to alespoň myslel, přece kdo by si bral do péče psychiatra? Z toho by se jeden zbláznil. Sledoval jsem ji, její rozpoložení. Na jednu stranu věděla že ta druhá osoba uvnitř ní ničí všechny možnosti jak by se jednou opět mohla dostat mezi lidi. Jenže ta druhá stránka ji chránila před vším co považovala za riskantní, špatné a ohrožující její zdraví a život.
„Je to dobrá ironie viď?“ hlesnu potichu a upřu svůj pohled na stěnu místnosti. Světlo lampy svítilo opravdu chabě, tohle množství se ani nedalo považovat za nějaký zdroj. To už i blesky venku osvětlovaly místnost mnohem více. Dívka se přikrčila ke stěně a její tělo se třáslo. Já jsem si tam prostě jenom tak postával a koukal se, proč by taky ne že? Možná jenom potřebovala odvést pozornost od svých myšlenek, ale otázkou bylo… jestli to je vůbec možné.
„Říkala jsi že ráda kreslíš, máš i nějaké jiné koníčky?“ zeptám se a znovu odvrátím pohled ke stropu. „Nemyslím tím teď vraždění lidí, ale nějaké duševní zájmy, ať už se jedná o hudbu, tanec, poezii a tak různě,“ dodám a zasměji se nad svou hloupou poznámku, nemohl jsem si pomoct i když za to pravděpodobně nemohla.

Jeho hlas protkl to ticho a přerušil moje myšlenky, párkrát se zhluboka nadechnu a zatřepu hlavou. Stále jsem byla schoulená do klubíčka, ale už jsem se necítila tak mizerně. Moje tělo se pomaličku přestalo třást a už se mi i lépe přemýšlelo. Konečně se začnu soustředit na jeho otázku a ne na moje vzpomínky.
„Procházky v přírodě, zpěv, tvoření v podstatě čehokoliv,“ odpovím mu po krátkém zamyšlení. „Teď bych ráda dělala cokoliv, jen kdyby to nebylo tady,“ poznamenám a toužebně se zahledím z okna. Že bych přeci jen utekla? Nebylo by to tak těžké. Tiše si povzdechnu a otočím se ke dveřím. Stačilo by proklouznout jako nějaké malé zvíře… Nechám těch myšlenek a raději se zase zaměřím na doktora.
„Tu poznámku jste si mimochodem mohl nechat pro sebe. Nebyla jsem to já, tedy ne tak úplně a navíc ten hajzl si to zasloužil!“ zaprotestuji a máchnu rukama ve vzduchu. Asi to nebyla ta nejlepší věc, co jsem mohla říct, ale co…

„Týrali tě?“ zeptám se na rovinu a zabodnu se ji zpříma přísně do očí. Její spis byl necelý, nekompletní a většinu z toho jsem považoval za naprostou kravinu. Nic z toho nenaznačovalo člověka, který tady přede mnou seděl. Schoulená na posteli v klubíčku a přesto se mnou komunikovala. Nějakým způsobem mě to těšilo. Zažil jsem pacienty se kterými se mluvit nedalo. Muže co si myslí že je kobyla, proto se k němu jako kobyla musíte chovat. Ženu která sama sobě každý den diagnostikuje novou nemoc a různě. Úplně jsem zakopal všechno co by ráda dělala, kdyby opět pocítila touhu utéci, možná by se její Alter Ego znovu ukázalo a já byl pro dnešek docela unavený. Od rána jsem byl na nohách a mé myšlenky mi taky moc nedávaly spát.
„Odpusť mi to, jsem už takový,“ zasměji se a promnu si zápěstí na levé ruce. Ano byl jsem takový, říkal jsem co se mi zachtělo ať už to bylo více či méně vhodné, říkal jsem si co chci a proto mě lidé neměli rádi. Ono se našlo spoustu důvodů, ale já je neřešil.
„Kdyby se ti zachtělo, můžeš mi říct něco o sobě,“ navrhnu ale nijak jsem ji do tohoto rozhodnutí netlačil, bylo to přeci konec konců její rozhodnutí.

Jeho otázka mě zaskočí, ale nic neřeknu. Nevěděla jsem co, nechtěla jsem nad tím přemýšlet a už vůbec ne o tom mluvit. Byla jsem potichu a nechala jsem ho vyložit si to jak chce, byl chytrý, pochopí to. Tiše si povzdychnu a posadím se na kraj postele. Stále stál kousek od okna a pozoroval mě. Jeho pohled byl nepříjemný, ale myslím, že si na něj časem zvyknu. Už od pohledu vypadal chytře a mazaně, naznačovaly to jeho oči, kterým neunikl ani ten nejmenší detail. Omluví se mi a řekne, že je takový, jen přikývnu, nechtělo se mi mluvit a tak jsem ho dále pozorovala. Navrhne mi, abych o sobě něco řekla.
„Můžu, ale moc nevím co,“ přiznám a zadívám se na bílou stěnu. Opravdu mě nenapadalo nic, co by ho mohlo zajímat a já byla ochotná mu sdělit.
„Možná někdy jindy, jsem unavená, musí už být pozdě a moc dobře se mi nepřemýšlí,“ řeknu nakonec a lehce se usměji. „Přijdete ještě? Nepřevezou mě zase jinam?“ zeptám se s obavami a nakloním hlavu na stranu, už jsem se nechtěla stěhovat.

Pousměji se i přesto že zůstane mlčet a posadí se na kraj postele. Za celou tu chvíli co jsem tu byl jsem si všiml jejich jizev na rukou, i když skoro nebyly vidět. Na chvíli zavřu oči a jediné co během minuty udělám je letmé pokývnutí hlavou. Chápal jsem že o tom nechce mluvit, kdo by také chtěl? Ale přesto jsem se musel zeptat. Byl jsem unavený a ona mi v pár dalších okamžicích naznačila že je stejně tak unavená jako já. Rád bych šel do postele ale… mělo to háček.
„Neobtěžoval bych tě kdybych nemusel,“ dodám a zasměji se. Potom se pomalu rozejdu ke dveřím a když chytnu za kliku, zjistím že zápatka je opravdu zacvaklá.
„Hmmm,“ zabručím a zahledím se do klíčové dírky, možná jsem teď musel vypadat jako nějaký magor, ne opravdu jsem musel vypadat jako cvok. Věděl jsem že už tu nikdo nebude, takže jsem se ani neobtěžoval o něco pokoušet.
„Vypadá to že tu ztvrdnu na noc,“ hlesnu a nakonec svůj pohled ode dveří odtrhnu a narovnám se. Potom mi dojde na co se vlastně ptala, skoro jsem ji v tu chvíli neposlouchal, ale druhou část jsem si domyslel.
„Ano a ne,“ odpovím a zadívám se na ní, jak svůj problém vyřeším? Blázen není, takže halucinaci předstírat nemůžu, že bych podlezl dveře jako mravenec… zamyslím se nad touto teorií ale nakonec ji zamítnu.

Šel ke dveřím a čekala jsem, že odejde, ale pouze vzal za kliku a poté zkoumal klíčovou dírku. Neříkej mi, že se tady se mnou zamkl…
„Ehm… Ty nemáš klíče?“ zeptám se ho nevěřícně a hned mi moji domněnku potvrdí, když řekne, že tady zůstane přes noc. Stále jsem na něj nevěřícně koukala. Co je to za doktora? Jak to, že se sám zamkne s pacientem v pokoji.
„No, nevadí mi, když zůstaneš, klidně budu spát na zemi, ale deky se nevzdám,“ řeknu mu a přitáhnu si zmíněnou přikrývku blíž k sobě. „Je tady zatracená zima,“ poznamenám ještě , Uklidnilo mě, když zjistím, že mě neodvezou a taky získám naději.
„Budeš teď můj psychiatr?“ zeptám se zvědavě a doufám v kladnou odpověď, nechci dalšího doktůrka, který mě považuje za bezcitného vraha. Sednu si více ke kraji postele a naznačím mu, že si může přisednout. Přeci jen byl tady se mnou už několik hodin a celou dobu stál, nebo přecházel po místnosti. Navíc jsem mu alespoň trochu chtěla vynahradit to napadení. Tedy… spíš by se kvůli tomu měl držet dál, ale nejspíš to už přešel. I tak šlo ale vidět, že je stále obezřetný.

Popojdu po místnosti dál ode dveří a zadívám se na postel na které seděla. Ano neměl jsem klíče, západka se zacvakla jakmile se dveře zavřeli. No co, stává se… Teda nestává se to a nemělo by, ale už se stalo. Pousměji se nad tím jak nemožně to muselo vypadat a když se zmíní o tom, že ji nevadí když zůstanu a klidně bude spát na zemi, nadzvednu obočí a překvapeně se na ni podívám. Je šílená? Počkat, tohle byla debilně kladená otázka. Ano, byl jsem překvapený tím co řekla, ne tím že jí je pekelná zima ale že mě nechá spát na posteli?
„Vyspím se na zemi,“ hlesnu a nakonec si sundám doktorský plášť, byl dlouhý a zahřátý. Dojdu před ní a položím ji ho do klína.
„Říkal jsem že jsi teď v mé péči,“ dodám a otočím se k ní zády. Měl jsem pod pláštěm mikinu, takže mi zima nebyla a nebude, na chlad jsem si navykl. Tady se netopilo skoro vůbec.
„Obleč si ho je teplý a vypadáš bídně,“ pronesu a zadívám se z okna ven. Potkal jsme za život mnoho lidí, potkal jsem spoustu bláznů, magorů a vrahů, schizofrenik, ale nikdo z nich nebyl jako ona. Ona byla jiná, byla tak jiná až mě to fascinovalo. Opustím pohled od okna a přemístím se ke stěně vedle topení, kde se opřu o stěnu a svezu do sedu.

Vypadal překvapeně, nevím tedy kvůli čemu, ale myslím, že to ani tak podstatné není. Oznámí, že bude spát na zemi on a dá mi svůj doktorský plášť. Příjemně hřál a tak jsem neodolala a zabalila se do něj. Zhluboka se nadechnu, měla jsem citlivý čich a teď mi připadalo, jako by byl Erik přímo vedle mě. Na tváři se mi objeví úsměv, ta vůně se mi líbila, uklidňovala mě. Konečně něco nevonělo po desinfekci. Svalím se na postel a spokojeně se zachumlám do deky a pláště.
„Kdyby jsi nemohl usnout, vyměníme se. Já na zemi usnu určitě. I když… ta postel není o moc měkčí,“ poznamenám a zavřu oči. Byla jsme unavená, dnešní den mě vysílil po psychické stránce a já se nemohla dočkat, až si odpočinu.
„Dobrou noc, Eriku,“ zašeptám do ticha, ale i tak byl můj hlas dost slyšet, tedy alespoň mě to tak připadalo. V hlavě jsem si ještě přehrávala celý dnešní den, musela jsem uznat, že nakonec nebyl zase tak špatný. Cítila jsem se mnohem lépe a více naživu. Přestalo mi být všechno jedno, což bylo dobře, jen mi teď scházelo mnohem více věcí. Hlavně jsem se chtěla dostat třeba jen na chvilku ven.

Zavřu na chvíli oči a zamyslím se nad dnešním dnem. Vybavím si dnešní rozhovor s doktůrkem který mi tuhle pacientku s radostí předával, nechápal jsem proč se ji tak bojí. Teda chápal, možná to na tom bylo to zvláštní. Za své myšlenky jsem byl tolikrát odsouzen k samotě a nepochopení, že už jsem ho přestal hledat a utvrdil se v tom že žádné nepřijde. Už odmala jsem byl za to kárán matkou a když jsem byl starší, akorát jsem pochopil že se s některými lidmi měřit nemohu. Ne že bych byl egoistický, jenom jsem se musel smířit tím že lidé okolo mě jsou omezení. Z přemýšlení mě vytrhne až její hlas, který mi pokledně sdělá že kdybych nemohl usnout, vyměníme se.
„Jen zůstaň na posteli, vyspím se,“ Ach ano, věděl jsem jako to je spát na zemi jako jeden z pacientů. A několikrát se mi stávalo že jsem usnul na zemi i teď, takže jsem se o spánek nebál. Navíc bych musel být hajzl abych ji vyhazoval z její postele. Trochu se nad tím pousměji. Zachumlá se do deky a zašeptá mi dobrou noc. Chvíli nic neříkám, jenom nechávám své myšlenky volně ustát, než si olíznu suché rty a trochu více se zapřu do zdi.
„Dobrou noc Elisso,“ na moment prolomím to ticho a nohy trochu více pokrčím v kolenech, ale jenom lehce abych je neměl narovnané. Uvidíme co bude zítra a také se uvidí jestli se mě nepokusí v noci zabít. Nad touhle myšlenkou jsem se chvíli pozastavil, ale věděl jsem že by mě moje schopnosti upozornily na nějaké nebezpečí. Neměl jsem rád, když jsem se na ně musel spoléhat, ale normálně bych oči asi nezamhouřil. I když, kdo ví.

V polospánku jsem zaslechla jeho hlas, přál mi také dobrou noc. Trochu jsem se pousmála, poté mě ale opět obklopilo ticho. Brzy jsem usnula a obklopila mě temnota.
Pomalu jsem se opět probouzela a byla jsem ráda, že se mi nezdála žádná noční můra, ani sen. Přetočím se na bok a pohled mi sklouzne na spícího doktora. Oknem prosvítaly první sluneční paprsky, bylo ještě brzo, ale cítila jsem se odpočatá. Potichu vstanu z postele a vydám se k Erikovi. Spal opřený o zeď a nevypadalo to zrovna nejpohodlněji. Potichu si kleknu vedle něj a lehce se dotknu jeho ramena.
„Eriku?“ zašeptám a trošku s ním zatřesu. „Za chvíli přinesou snídani, nechci aby jsi měl kvůli mě nějaký problém, asi se jim nebude líbit, že jsi tady spal,“ řeknu mu potichu. Když bude vzhůru, možná to svede na to, že si klíče nezapomněl, ale když bude spát… Tiše si povzdechnu a ještě jednou do něj strčím.

Zavřu oči a vypustím všechny myšlenky z hlavy. Po pár minutách se poddám spánku. V noci jsem se párkrát probudil abych se trochu posunul, jelikož jsem pořád sjížděl po boku stěny na zem. Nevím jak dlouho jsem vlastně spal, ani kdy jsme šli spát, člověk tady opravdu ztrácel přehled o čase. Zhluboka se nadechnu a ucítím Elissin dotek na rameni, donutí mě to otevřít oči a změřit si ji ještě rozespalým pohledem. Oknem prosvítaly sluneční paprsky a slunce se pomalu tlačilo na oblohu.
„Vždycky jsem si dělal co chci, nebudu z toho mít problém,“ hlesnu a stejně se nakonec postavím na nohy a rozhlédnu se okolo. Poradím si, vždy jsem si musel poradit když jsem se dostal do nepříjemných situací. Ale tohle nebyla jedna z nich, nebyla tak špatná jak by pro někoho mohla být. Kdyby tu zůstal na noc kdokoli jiný, možná by se rána nedožil, proč já tedy ano? Bylo to mým přístupem k ní? Nejspíše ano, nejspíše tím že jsem ji neohrožoval, ale i tak. Zajímalo by mě jestli její Alter Ego funguje i ve spánku, jestli je propojeno i sny které se jí zdají, byla to docela zajímavá otázka, dobrá k zamyšlení. Poslouchal jsem ji i chodbu, čekal jsem jenom kdy se na ni objeví první kroky.
„A i kdybych ho měl, tak na tom nesejde,“ dodám a potom se opráším od špinavé země. Hned z rána vytáhnu cigaretu a zapálím si. Také se ohnu pro spis na zemi a postavím se blíže ke dveřím.

Probudí se, ale hned zjistím, že moje starosti byly nakonec zbytečné, to jsem pochopila hned po jeho první větě. Zavrtím hlavou a pozoruji jeho počínání. Oprášil se a ihned sáhl po cigaretě. Nakrčím nos kvůli nepříjemnému zápachu a ustoupím od něj trošku dál. Postaví se blíže ke dveřím, šlo vidět že čeká, až někdo přijde.
„Kampak? Tohle je samotka, přece jen nemůžeš jít ven, pokud ti to jako tvůj psychiatr nepovolím,“ řeknu s úšklebkem a pokynu rukou směrem k plášti, který jsem měla na sobě. Byla jsem ráda, že se mi vrátila má hravost a dokázala jsem si z téhle situace dělat legraci, i když jsme moc dobře věděla, že plášť ze mě doktora nedělá a nikam bych se s ním nedostala. Což ovšem neměnilo situaci, že se mi líbil. Hřál a pěkně voněl, i když můj pach již skoro zcela překryl ten Erikův. Stále jsem ho s úsměvem sledovala, ale chvíli na to se na chodbě ozvaly kroky a hrkání koleček po podlaze. Nějaký zaměstnanec nám vezl léky a něco na snídani. Měla jsem hlad, ale myšlenka na zdejší jídlo se mi nezamlouvala. Byly to samé blafy, ze kterých jste se sotva najedli. Tiše si povzdechnu a zamručím pár nadávek na účet zdejší stravy. Opravdu se nedala jíst!