Kyu + Rayen

Počasí a místo: Well!
Samozřejmě tu máme noc jak jinak Venku padá prudký déšť, který smáčí všechny blbce co se promenádují venku až na kost. Na obloze se míhá hojný počet blesků a v dálce se ozývají opravdu děsivé hromy.
Pořadí: Kyu a Rayen výjimečně napíše první

Prudce jsem se ošil když mi nad hlavou proletěl opravdu děsivě velký blesk, který se rozptýlil do tří. Stáhl jsem si kapuci více do obličeje protože pršelo. Nebyl to jenom kdejaký déšť, byl prudký, neústupný a v kombinaci šílených blesků tvořil opravdu děsivou atmosféru. A proč jsem se vůbec procházel v tak hojné, deštivé noci? Řekněme že jsem nemohl spát, po tom co se událo to bylo pro mě opravdu těžké, už jsem to nezvládal. Tolikrát jsem pomyslel nad tím, že to vzdám, ale zjistil jsem že jsem příliš slabý na to, to udělat. Zhluboka se nadechnu a stáhnu si kapuci ještě více do očí, v tu chvíli se ozval hrozivý hrom, který mi nahnal po celém těle husí kůži. To je opravdu počasí jako dělané, ale nevadilo mi to. Plazil jsem se ulicí, měl jsem na sobě jenom dlouhé kalhoty, které byly totálně promočené. Tričko s krátkým rukávem a na něm mikinu, která už byla také celá mokrá. Jenže mi to bylo jedno. I kdybych na sobě měl jenom triko s krátkým rukávem, neřešil bych to. Pomalu jsem se plazil ulicí Antagory do prudkého kopce, možná jsem mohl vypadat šíleně že se před takovou bouřkou neschovávám, ale byl jsem jako zhroucená troska, kterou teď nezajímalo vůbec nic. S prázdným pohledem jsem hleděl do země a přemýšlel, přemýšlel nad životem, nad počasím, nad spoustou malých chvilek a nad písničkou, kterou jsem nedávno sepsal.

Rayen: Vyploužil jsem se z domu ven do toho největšího slejváku. Musím najít někoho, kdo by mohl… Rayene, Rayene, vážně chceš nyní někoho vysát? Koukej, jak venku prší. Lehce jsem zaklel sám pro sebe. Životní energie, potřebuji životní energii z člověka, je jedno, kdo to bude, ale jestli nebudu mít svoji dávku hned, mohu zeslábnout mnohem víc. Zapomněl jsem se více hlídat a tady to mám. Sakra! Šlápl jsem do louže. Už jsem si začínal připadat jako nějaký feťák, který potřebuje rychle svoji dávku heroinu nebo čehokoliv jiného. Stáhl jsem kapuci do tváře a kráčel dál. Bydlel jsem někde daleko od ruchu města, proto jsem se podíval kolem sebe. Nade mnou se rozjasnila obloha a já shlížel na celé město z jednoho kopce. Pomalu jsem se rozešel po cestě, až jsem se opřel o jeden ze sloupů. Co když to do mě teď praští? Nevím, asi nezemřu, co když jo? Tak tím líp, stejně je mi už sakra přes dvěstě let. Zasyčel jsem. Zrovna teď musím mít štěstí a na nikoho nepřijít.

Plazil jsem se, prostě jsem šlapal do kopce a bylo mi jedno že nade mnou blýská obloha, že mi teče do bot, že je mi zima a třesu se jako ratlík. Nezajímalo mě z toho vůbec nic. Najednou zafoukal opravdu prudký vítr a nejen že mi shodil kapuci z obličeje, ale také se mi větší množství vody dostalo do očí, proto jsem je okamžitě zavřel, protřel si je mokrými rukávy takže to mělo skoro nicotný účinek. Pokračoval jsem dál, než jsem jeden z kopců konečně vyšplhal, jenže přede mnou byl další. Na chvíli jsem se zastavil abych popadl dech. Opravdu jsem vypadl z kondice, bylo to opravdu tak náročné? Nebo to všechno bylo způsobené tím že jsem poslední týden skoro vůbec nic nejedl? Jednoduše jsem na jídlo neměl chuť. V hlavě mi zněla jedna píseň, postával jsem uprostřed chodníku a hleděl do země. Ale když jsem se konečně po notné chvíli odvážil k tomu udělat další krok, podjelo mi to na mokré zemi a já sebou sekl na chodník. Dopadl jsem na zadek a zůstal sedět. Nakonec jsem se natáhl úplně, položil jsem si záda na mokrou zem a zdíval se na blýskající se oblohu. Moc jsem toho v té tmě neviděl, jen občasné stíny jak se okolí rozzářilo v poddání jasných blesků. Do očí mi padaly kapky deště a já k nim přidal pár svých slz, stejně to nešlo poznat. Zvednu ruce a položím si je na obličej, zakryji si uslzené ruce a chvíli jenom tak ležím. Byla mi zima, byl jsem celý promočená ale stejně jsem se nezvedal.

Rayen: Cítil jsem se už několik dní opravdu slabý. Nadechl jsem se, vydechl a podíval se na noční oblohu, kterou znovu proťal blesk. Otřásl jsem se lehce zimou, ale pomalu scházel kopec po chodníku. Byl tak prudký, že by stačilo málo, mně to uklouzne a já poletím. No, dobrá skluzavka, hlavně teď. Zašklebil jsem se někde v duchu. Vážně, potřebuju energii. Kolikrát to zopakuju, abych to začal brát na vědomí? Zastrčil jsem zmrzlé a zmoklé ruce do kabátu. Příčilo se mi brát energii lidem, ale nemohu za to, dělám to nerad, ale musím. Pět lidí do dvou týdnů mi stačí, někdy jich vezmu více, někdy si odeberu jen trochu energie, ne všechnu životní. Těm lidem pak smažu paměť o mé existenci. Je to tak lepší. Pomalu jsem scházel dolů, až jsem si v tom dešti všiml osoby na zemi. Jo, byla to osoba, která ležela na chodníku. Co tu proboha dělá? Zamrkal jsem, ale pomalu došel k němu. Byl jistě celý promočený. ,,Jste v pořádku?" zeptal jsem se. Co když je mrtvej, to se ho ptáš celkem dost dobře. Ozval se hlásek v mysli. Jestli sis troubo nevšiml, že dýchá, tak jsi pěkně slepej. Zasyčel jsem naoplátku nazpět. Sám jsem byl promočený, ale můj černý kabát, který mě halil spolu s pláštěm a kapucí, nedovolil dešti zatím prostoupit až k mojí kůži.

Ležel jsem a mlčel, nic neříkal a jenom pomalu oddechoval. Nechtěl jsem vstávat, nechtělo se mi najednou vůbec nic, jenže to tu mám opravdu zůstat ležet na chodníku? Bude z toho minimálně chřipka nebo nedej bože zápal plic. Jenže ani tohle mě nijak netrápilo, byl jsem teď skoro jako bez života, což bylo nanejvýše vtipné. Ležel jsem tam v tichosti a poslouchal ozývající se hromy a kapky deště dopadající všude okolo.
„Jste v pořádku?“ ozve se najednou a ve mě to víceméně hrklo a já sebou cukl. Hlas? Zdálo se mi to nebo… Sundám si promočení rukávy z obličeje a zahlédnu nad sebou nějakou postavu, mužskou postavu. Ach ano génie, určitě to nebude mužský hlas s ženskou postavou. Chvíli jenom hledím nad muže nade mnou, než se konečně začnu zvedat ze země.
„J-jo, myslím že jo, díky za optání,“ hlesnu tak trochu překvapeně. Vážně jsem nikoho v tomhle počasí nečekal a byl jsem překvapen tím, že se někdo objevil. Kolik bylo… mohlo být tak tři ráno? Nakonec jsem zvedl pohled od země a zadíval se na muže přede mnou, nevěděl jsem co říct a tak jsem zůstal stát a mlčel. Vodu jsem cítil všude na své kůži, nebylo snad jediné místo, které bych měl teď suché a bylo mi to jedno.

Rayen: Uhm, vážně mám štěstí. Byly tři ráno a myslel si, že nenajdu žádného blázna se poflakovat ulicemi. Někoho, kdo by mi vpadl do rány. Ale nejsem krvežíznivá pijavice, která chce vysát prvního člověka, kterého uvidí. Ten kluk, mladík, či muž na zemi vypadal zbědovaně. Měl přes obličej ruku s rukávem, aby ho kapky nejspíše nebily do očí. Stejně si tak zadělává na zápal plic. Cukl sebou, kdy jsem v něm cítil jeho pocity. Tuhle schopnost nenávidím, ve větší míře se mi z toho dělá zle, protože si stále na to nemohu zvyknout, ale teď v té menší to bylo trochu lepší.
„J-jo, myslím že jo, díky za optání,“ hlesl poněkud překvapeně.
,,Nečekal bych někoho tady ve tři v noci, ke všemu v tomhle neštěstí," usmál jsem se a prohlížel si ho lehce zvědavě.
On se nakonec vysoukal na nohy, kdy ke mně zvedl pohled a jen se na mě zadíval. No, Rayi, co budeš dělat? Máš před sebou svoji kořist. Ale kuš babo zavrčel jsem v mysli proti tomu hlásku, který mi tak našeptával, že mám před sebou nosiče energie.

Nečekal by, že tady ve tři v noci někoho potká a už vůbec ne v tomhle nešťastném počasí. No ano, málo kdo by vyrazil ven v tomhle počasí, jenže já byl venku ještě před tím, než se takto rozpršelo, takže jsem to potom už neřešil a byl jsem minimálně tři hodiny chůze od svého domova a stále jsem se nehodlal vrátit.
„Na tom nezáleží, prostě asi jenom potřebuji vypnout,“ dodám a zahledím se na přísně na mládence přede mnou.
„A co ty tak pozdě venku?“ zeptám se, protože ani já tady nikoho nečekal a kdyby mi nebylo tak zle po psychické stránce, tak dám v úvahu i nějaké to překvapení a nabídku na kafe, ale teď jsem chtěl jenom jedno, mávnout rukou a pokračovat dál. Ale i tak jsem cítil jak mi slábnou nohy a z toho jal jsem byl celý promočený mě nějak rychle opouštěla síla. A to jsem měl před sebou ještě jeden kopec a doufal, že za ním už žádný nebude. To už jsem vážně lezl tři hodiny? Probůh…

Rayen: Vidím před sebou potencionálního kluka na sebrání energie, ale je tak mladý. Co když je to upír a vypadá jen tak? ozval se nevinně hlásek. Kdyby to byl upír, už dávno po mně skočí, protože by si vyšel na lov. Zašklebil jsem se v duchu, ale poslouchal jeho slova, kdy se na mě lehce přísně podíval. Nevinně jsem se zazubil. ,,Pročisťuji si hlavu a chtěl jsem zajít na něco dobrého k jídlu," usmál jsem se. ,,Rayen, jméno mé," usmál jsem se a málem snad vystřihl poklonu. Začal jsem být jako blázen, ale jeho energie. Možná jsem cítil, jak mi od něj již pomalu přichází. Hm, stačil by nějaký sebemenší dotyk, abych ho zabil… Takhle mladého? Blázníš? ,,Je nějaké místo, kam máš namířeno?" usmál jsem se a podsouval mu emoce a pocity radosti, lehkého štěstí, aby tolik věřil mým slovům, aby byl v pořádku a v klidu.

Odpověděl mi ale já to nečekal. Pročisťuje si hlavu a chtěl zajít na něco dobrého k jídlu? Zhluboka se nadechnu a zvednu hlavu k obloze. pršelo mi do očí, ale bylo mi to jedno, jenom jsem se díval na oblohu kde se to blýskalo jedna báseň, ale hromy byly ještě daleko na to aby šli slyšet.
„Tak to hodně štěstí,“ odpovím a udělám jeden krok k němu, ale hned se zastavím, když se mě zeptá kam mám namířeno.
„Všude a vlastně nikam, sám nevím…“ hlesnu nejistě a potom se rozejdu pryč, ale najednou pocítím nutkání se zastavit a otočit se na mladíka, zůstat tady s ním. Proto to udělám, pár pramínku mi přitom spadne do tváře ale ani jsem to tolik neřešil.
„Vlastně bych se nejraději rozplynul, neexistoval a nic necítil. Splynul bych s okolní hmotou a byl bych zapomenut. Nejraději bych zapomněl na celý život, na to kdo jsem,“ dodám a potom s mi do očí nahrne pár slz, ale šlo to vůbec poznat v tom opojném dešti? Kromě toho že mé slzy byly teplé a slané, nebyl v nich žádný rozdíl s okolním deštěm.

Rayen: Díval jsem se na něj, sledoval ho. Poslouchal jsem jej dost dobře a zřetelně. Ta jeho slova, nechce žít? To mi vystanulo na mysli hned, co jsem slyšel ta slova, že by se nejradši rozplynul. Předtím se rozešel pryč, ale zase se zastavil a otočil se na mě. Všiml jsem si, že z jeho očích začaly pomalu stékat slzy. ,,Jsi si vážně jistý, že nechceš žít? Je to tvé přání?" podíval jsem se mu do očí, kdy jsem si lehce sáhl na jeho čelo, kdy jsem ucítil vlnu energie. ,,Nabízím ti pomocnou ruku od tvého utrpení, mohu ti pomoct…," usmál jsem se a díval se mu do očí. Místo bolesti jsem mu podsouval něco, co mu dopřálo nadlhečující pocit. Pocit něčeho, že z něj spadlo nějaké břímě, něco hodně moc těžkého je pryč a jemu zmizely jeho problémy. Tak blízko… ozvalo se slastně v mysli. Nedbal jsem na ten hlásek, díval se jemu do očí, ale usmíval se. Mám hlad, ale ne hned ledajaký.

Díval se na mě stejně tak, jako jsem se já díval na něj. Poslouchal mě a já jeho, byla to zvláštní a tak trochu legrační situace, ani nevím proč mě to donutilo se pousmát. Skutečně jsem si přál být zapomenut, nedokázal jsem si udržet ani toho posledního člověka, který mě zachránil. Člověka, který mě donutil žít, když jsem si přál zemřít… a teď prostě odešel. Odešel za někým jiným a já tu zůstal sám. Zapřisáhnut s tím, že už nikdy nebudu milovat nikoho jiného. Bylo to těžké, ale s tímhle břemenem jsem se prát nechtěl. Po těch letech už jsem k boji ztratil sílu a i když smrt znamenala slabost, přál jsem si ji. Nebylo víc důvodů tu zůstávat, nebylo tu více naděje jít dál. Tak jako jsem pro něj žil, pro něj budu i umírat. Umírat s úsměvem na rtech, že jsem kdy mohl být po jeho boku, i když jenom krátce. Je to mé přání? Jsem si jistý že chci zemřít? A já jenom tiše přikývl, nepatrně a chvíli nejistě, ale poté s větší jistotou. Nabízel mi pomocnou ruku, chtěl mi pomoci? Jak by mi mohl pomoci? Překvapeně jsem k němu vzhlédl od země a trochu se mi ulevilo. Ulevilo od všeho, od těch myšlenek, od těch vzpomínek. Od té bolesti, která byla nesnesitelná a s každým nádechem jsem myslel že se rozbrečím jako malé dítě. Všechno to najednou ustalo.
„Pomoci? Jak?“ zeptám se a zadívám se na něj. Stál jsem tam a i když ke mě natáhl ruku, ani jsem se nepohnul. Lehce se dotknul mého čela a já se najednou cítil zase o něco unavenější. Trochu se mi slabostí podlomily kolena, ale ustál jsem to. „…chtěl bych prostě zmizet,“ hlesnu a lehce se pousměji a přešlápnu opatrně na místě. Voda ze mě jenom tekla, bylo chladno ale i přesto jsem se cítil o něco lépe než předtím.

Rayen: ,,Asi jsi neslyšel nikdy o stvořeních, co berou energii, pijou lidem krev, berou jim jejich duše, zkrátka, jsou na světě démoni, andělé, upíři, vlkodlaci a spousta dalších stvoření," mumlal jsem lehce tiše, aby mě slyšel jen on. Převzal jsem na sebe podobu anděla. Vyrostla mi křídla, čistě bílá, no, trochu byla zšedivělá a pokleslá. ,,Pomohu ti od utrpení..," zamrkal jsem, ale nadechl se. Vypadal jsem jako anděl, jen jsem měl lehce šedá křídla. Již po několikáté beru někomu život, ale proč mám u toho najednou takové pocity? Vydechl jsem a usmál se. ,,Ať je tvá duše v nebi vítána," pousmál jsem se, ale lehce se mi zaleskly oči, kdy jsem se dotkl jeho hrudi v místě, kde tlouklo jeho srdce. Pomalu přestávalo, ale já mu do mysli nevnucoval bolest, spíše šťastnou náladu. Tohle mě vždy spíše rozbrečí, ale držel jsem se, usmíval se a cítil, jak do mě proudí jeho energie, která mě udrží při životě.

Díval jsem se na něj. V tichosti jsem postával uprostřed ulice, smáčený dešťovými kapkami. Chvíli jsem měl pocit, jako by nebe plakalo za mě. Asi jsem nikdy neslyšel o stvořeních, co berou lidem jejich duše, o upírech, vlkodlacích a andělech. O stvořeních, které berou energii lidem… Neslyšel jsem o nich, ale najednou když o tom mluvil a já ho sledoval, poslouchal ho tak bedlivě, jako kdyby jeho slova byla ta nejdůležitější na světě. Najednou začaly některé věci dávat smysl a mě se okamžitě vybaví vzpomínky. Vzpomenu si na tu stvůru v lese, vybavím si vzpomínky na Shinova bratra, na mou rodinu. Teď všechno dávalo smysl, proč jen jsem si toho nevšiml dříve? Možná jsem nechtěl, kdo ví. Pomůže mi od utrpení? A já se vskutku cítil lépe. Díval jsem se na něj a přemýšlel, přemýšlel jsem nad chybami, které jsem kdy v životě udělal. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to má cenu. Přemýšlel jsem nad svými přáteli, nad Louisou kterou jsem nedávno potkal, nad Corou. Tyhle dvě mi ukázaly že i život má občas smysl. A že pravé přátelství stále existuje. Přesto však ty pocity zoufalství uvnitř mě byly silnější než naděje bojovat, než jakákoli snaha žít. A poté jsem zahlédl něco, čemu jsem až tak nerozuměl. Mladíkovi naproti narostla dvě křídla, jejichž barva za noční tmy nebyla až tak moc vidět, ale byly potemnělé, myslím že došediva. A mě se pomalu zavíraly oči, cítil jsem jak mě má síla opouští v momentě, kdy se dotknul mého hrudníku. V tu chvíli jsem měl pocit, jako kdyby se dotýkal mého srdce, bylo to zvláštní ale nebolelo to. Cítil jsem že je mé tělo slabší a slabší, chvíli jsem měl pocit, jako kdybych padal do propasti, ale byl jsem šťastný. Poprvé v životě, jsem se cítil volný, ničím nevázaný na nikoho a na nic.
„Děkuji,“ vydechnu potichu, opravdu potichoučku, že mohl mít problémy to slyšet i on. Stále jsem slyšel kapky dopadající kolem nás. Slyšel jsem hromy v dálce a obloha se ještě párkrát zaleskla ve skvostném světelném opojení. Jestli jsem měl zemřít tady a právě teď, byl jsem na to připraven. A s úsměvem na rtech jsem umíral a vybavila se mi i jeho tvář. Ale teď mě to netrápilo, teď to ve mě nevyvolalo žádnou emoci. Jediné co jsem si vskutku přál bylo zmizet, zmizet a už se nikdy nevrátit zpět.

Rayen: Podíval jsem se na mladíka. Neznám ani jeho jméno. Je lepší ho neznát, neutvořím si v hlavě blok, který by mi zakázal ho zabít. Tohle je vražda, ale on mi poděkoval. Dělám pro něj dobrou věc. Chvilku jsem v něm cítil zvláštní pocity. Jako by měl nějaké přátele, kteří nyní ani nebudou vědět, co se stalo. Jeho tělo zde nenechám. Mohl bych ho pohřbít, což bych udělal poprvé se svojí obětí. Mohl bych zajít za svým známým do pohřebního ústavu.
,,Udělám to pro tebe rád, nebudeš se trápit," usmál jsem se.
Ano, jeho hlas byl slabý, ale můj sluch zachytil vše, co říkal, i když to bylo vzdálené. Sundal jsem kapuci, odhalil své delší vlasy. Křídly jsem lehce zapohyboval, ale opatrně ho přichytil do objetí a v tu chvíli do sebe nechal vplynout veškerou jeho energii. Jemně jsem se usmál. Jeho srdce jsem již necítil. Udělal jsem to, co jsem dělal skoro pokaždé. Vysál jsem člověku energii. Tohle je můj trest za to, že jsem zabil staršího sourozence, který chtěl zabít toho nejmladšího. Držel jsem ho a chvilku zůstal stát, kdy jsem zhluboka dýchal.

Udělá to pro mě rád, nebudu se trápit. Zaslechnu tato slova, i když velice matně, protože se mi okolí i tvář mladíka která přede mnou byla odhalena rozmazávala. Měl delší vlasy, ve tmě působily černě ale nebyl jsem si až tak jistý že takové skutečně byly. Oči se mi pomalu zavíraly a já cítím že za chvíli bude po všem. Je možné tak jednoduše opustit tento svět? Kdybych věděl že je to tak jednoduché, rozhodl bych se pro to nejspíše už dávno. Co se mnou bude? Co vlastně následuje po smrti? Co se stane s mým tělem? Budu někomu chybět? Tyhle myšlenky pluly někde nade mnou, ale já se ani jednou z nich netrápil, jenom jsem pomalu zavíral oči. Moje nohy se rázem slabostí podlomily a já naposledy ucítil sevření mladíka, než se mé oči zavřely. Zahlédl jsem kousek bílých křídel a blýskající se oblohu, než jsem naposledy vydechl své díky. Mé tělo se bezvládně sesunulo do ruk mladíka, mé srdce netlouklo.
Ale to… to už byl zase jiný příběh a nebyl můj.
Ten můj byl tímto ukončen.

Rayen: Bylo po všem. Absolutně po všem a já znovu zabil, ze sobeckých důvodů, ale tentokráte jsem udělal správnou věc. On to tak chtěl, nechtěl žít. Tato slova mi dodávala jistou intuici v tom, že jsem neudělal nic špatného. Vydechl jsem, ale cítil váhu jeho těla na sobě. Jeho veškerou energii jsem měl nyní v sobě já. Tohle tělo již nikdy žít nebude. Nikdy se nebude pohybovat po tomhle temném světě, kde každý hraje o svůj život. Vydechl jsem, ale nahodil si bezvládné tělo přes rameno. Zmizela mi křídla a já si přetáhl kapuci přes hlavu znovu. Vytáhl jsem mobil z kapes a pomocí jednoho tlačítka zavolal klukovi, kterému jsem říkal Undertaker, jednoduše Alex. Řekl jsem mu, že mám pro něj práci. Nebyl tolik nadšený, že ho budím v půl čtvrté ráno, ale spokojil se s tím, že dostane zaplaceno. S mladíkem přes rameno jsem došel až k pohřebnímu ústavu. Pousmál se, ale bylo to po dlouhé době, co jsem mu někoho přivedl. ,,Proč je to tentokrát?" prohlédl si mě. ,,Z mé dobré vůle," usmál jsem se, ale naposledy se podíval do té neživé tváře kluka, kterého jsem ani neznal jménem. Jo, kdybych ho znal, nezabiju ho. Je to jako se zvířaty, když je pojmenujete… Ach, ale on nebyl zvíře, ale živý člověk. ,,Rayene! Posloucháš mě?" podíval se na mě Alex zamračeně. ,,Eh, jo, sorry, prostě nějakou důstojnou rakev a hluboko pod zem, myslím, že ostatní zvládneš, ne? Našel jsem ho na chodníku bez života… To myslím, že stačí," usmál jsem se, ale nechal mladíka v rukou Undertakera a vyrazil pryč. Skončil život mladíka, který si smrt možná nezasloužil, ale chtěl ji. Rozhodl se a já znovu udělal správnou věc, i když díky správným věcem jsem právě nyní padlý anděl. Rozešel jsem se domů ponořen do vlastních myšlenek a plný nové energie.