pro Reily Thu Dec 29, 2016 7:43 pm
Mlčky jsem mu koukala do jeho tváře a jen čekala, co mi poví dál. „Dobrá tedy. A je to všechno v pořádku.“ Mírně letmě mi ucukly koutky, když jsem domluvila. Jenže následně přišlo na ten velmi nechutný divný pocit, všechno se změnilo. Atmosféra tohohle města, počasí... i když, to počasí by nebyl takový problém, jenže ono to prostě přestalo zničehonic i s tím počasím, takže mi neříkejte, že to je jenom blbá náhoda. Ne, tohle opravdu nebyla blbá náhoda, tady, v tomhle městě se prostě něco děje.
Po nějaké té chvilce ticha mi ten muž odpověděl i na můj dotaz. Prý to cítil taktéž a nebylo mu to příjemné. Pokývala jsem hlavou. „To ano, nápodobně.“ Ač nerada, tak jsem bohužel souhlasila a stejně jako jeho mě nějaká bílá kulička, která letěla nahrou k nebi, donutila zvednout pohled. Připadalo mi to, jako kdyby ta kulička udělala nějaký pomyslný obal tohohle města a ten, kdo to vytvořil nechtěl, abychom měli přístup k útěku. *Co to sakra je? To jsou nějaké čáry kouzelníka Pokustona? My jsme obyčejní lidé, jak si s tímhle máme asi sakra poradit?* pomyslela jsem si... hm, asi beznadějně a zoufale. Vždyť to byla pravda, tohle jen tak běžný člověk neuděla a nadpřirozeno přece neexistuje. A jestli se mýlím, tak to potěš pánbůh. Děsivé ale bylo to, když se celým městem rozezněl nějaký mužský hlas. Strach, který se ve mně jen a jen zvyšoval byl neudržitelný a měla jsem pocit, že kvůli tomu, jak se navršoval, vybuchnu. Už ho bylo tolik, že fakt nevím, jestli nevybuchnu. Ale tak nemysleme na to, jestli vybuchnu kvůli strachu, ale spíše přemýšlejme o tom, co se tady sakra děje, kdo to mluvil a co budu, respektive budeme dělat.
Z mého kratšího přemýšlení mě vytrhl až on. Ne, ten divný muž, co tu mluvil po celém městě, jehož hlas mě dost dobře svíral ve velikých obavách, ale ten milý, nebo alespoň tak vypadal, zkrátka ten, co do mě narazil. Po domluvení se pomalu otáčel k odchodu. Rychle jsem začala přemýšlet, jestli by nebylo lepší, jít s ním. Buď zůstanu vyklepaná, tady na ulici a sama nebo půjdu s ním a dost možná budu jenom na obtíž. Upřímně, raději bych šla s ním a alespoň bych se pokusila pomoct. A taky by mě zajímalo, jestli je tu ještě někdo jiný nebo jsme tu jen my dva a ostatní jsou ve svých teplých domovech. No, radši bych měla něco říct, než odejde. „Nemůžu jít prosím s vámi? Ráda vám v tom nějak pomohu. Taktéž mě zajímá, co se děje a kdo to má všechno na svědomí.“ Řekla jsem, udělala krok k němu, připravená hned vyjít, zda-li mi to povolí.