pro Erik Tue Nov 01, 2016 2:30 pm
Dívala jsem se na své ruce a nevnímala svět okolo mě, přeměním své nehty na ostré drápy a poté si je zaryji hluboko do ruky. Bolelo to, ale nevydala jsem ani hlásku. Sledovala jsem, jak mi po ruce teče rudá kapalina, která mě téměř hypnotizovala. To stejné udělám na druhé ruce a poté nechám drápy zmizet. Více se schoulím do klubíčka, nechtěla jsem, aby to Erik viděl. Neodvážila jsem se ani vzhlédnout. Slyšela jsem, jak se přibližuje a s každým krokem jsem sebou škubla a ještě více se schoulila ke stěně. Nakonec si díky bohu zastavil. Slyšela jsem, jak jde k posteli a zase zpátky. Netušila jsem, co dělá, bála jsem se vzhlédnout. Cítila jsem jak mi horká krev teče na oblečení, které jí nasáklo. Doufala jsem, že to nepůjde vidět. V tichu se najednou ozve zvláštní zvuk. Znělo to jako propiska, která píše po něčem hodně tvrdém… Zvednu hlavu a překvapeně se podívám na Erika, který kreslil na stěnu. Viděla jsem, že ho ta noha bolí. Po tváři mi opět steče slza a dostanu nutkání se opět schoulit do klubíčka, avšak chtěla jsem vidět, co kreslí. Na stěně se začnou rýsovat uši, ouška, nos a nakonec i celé tělo. Kreslil černou lišku! Překvapeně zamrkám a po tvářích mi zase začnou téct slzy.
„Teď nejsi sama, jsem tu s tebou. Teď se někdo zajímá, teď je tu někdo s tebou, slyšíš? Nejsi sama.“
„Zapomeň na to že se tu teď sesypeš.“
„Eli…“
„Chci zůstat.“
Jeho slova se mi rozezněla hlavou. Byl tady pro mě, nezlobil se a nebál se mě. Ale jen mu ublížím, zabiji ho.
„Je mi jedno jestli umřu, nejsem si sice vědom toho, že bych ti dal nějaký důvod, tobě nebo ji, umřel bych kdyby se jí ulevilo, ale… nebudu křičet, nebudu řvát, nebudu ani prosit o život a hlavně si nemůžu dovolit umřít! Mám tady kamarádku která mi věří, která věří že jí odsud jednou dostanu aby mohla žít šťastně! Takže si nemůžu dovolit zemřít!“
Po tvářích se mi začnou kutálet slzy, teď se mi jasně vybavilo, co řekla Kitsune, ty slova, která jí donutily vrátit mi vědomí. Co to proboha dělám? Byl ochotný pro mě zemřít a já se chovám jako idiot, vždyť… On je tu pro mě, ještě to nevzdal tak proč to sakra vzdávám já? Nepomáhám mu, jen přidávám starosti. Začnu litovat toho, co jsem udělala, rychle vyskočím na nohy a i přesto, že se mi zamotá hlava doběhnu k Erikovi. Kleknu si vedle něj a obejmu ho kolem krku.
„Promiň,“ zavzlykám a pevně ho stisknu. Opravdu si ho nezasloužím, ale to mi teď bylo jedno. Přitisknu se k němu a nechám slzy volně proudit.